Western
Železnej kůň nesl mě skrze prérii.
Už jsem zas víc opilej, než jsem byl před chvílí. Slyším blížící se ostruhy. Že by strojvůdce Mason převlík se nedbaje ostudy? Ne! Toť můj rival Gaison! Tas kord, bratře! Tasils kolt, zrádče! Kulka střídá křik a křik střídá kulku, proč si vždy vyberem tu stejnou půlku? Nejsem svatej, jsem jako ty. - Mám v duši střelnej prach. Proto, Gringo, raději choď kolem po patách. |
Dva pohledy do čtyř očí,
kulky míjí hlavu, ani jeden ze smrtihráčů nezúročil snahu. Tas kord, bratře! Tasils kolt, zrádče! Kulka střídá křik a křik střídá kulku. Proč si vždy vyberem tu stejnou půlku? Zase mám ten pocit, že znám tě líp než prve. To bude asi proto, že jsme stejný krve! |
Chtělo se mi zvracet, ale krk se mi sám od sebe stáhnul a nemohl jsem ani polknout. Celým tělem mi proudila horkost. Únavou se mi klížily oči, ale když jsem je zavřel, tak se začal se mnou točit celý svět a zvedal se mi žaludek. Vlak si pomalu uháněl po nerovných kolejích a drncal si do rytmu. Ta opilost, do které jsem se dostal, nebyla neúnosná, ale trpěl jsem jako pes. K smrti unavený jsem nemohl spát a v mém nitru se začaly probouzet podivné pocity stesku a marnosti.
Najednou vlak zastavil. Vykoukl jsem z okýnka. Z komína lokomotivy se pomalu linula oblaka kouře. Byla sice tma, ale zřetelně jsem viděl postavu prchajícího strojvůdce. Do naprostého ticha prérie zaznělo zařehtání koně. Dveře do vagónu, ve kterém jsem seděl, se pomalu otevřely a boty s ostruhami pomalu kráčely uličkou od jednoho kupé k druhému. Před muži zákona by strojvůdce neprchal, pomyslel jsem si. Pak jsem si klidně nasadil klobouk a levou rukou sjel ke koltu. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Kroky přicházejí z pravé strany, když budu střílet levou, nebudu muset z kupé vylézt celý. Stačilo by jen vystrčit ruku. Jenomže není nabitá, troubo! Pěkně blbej nešvar jezdit vlakem bez nábojů.
Nevypadalo to, že okrádají cestující. Nikdo nikde nekřičel, kroky se dál klidně blížily k mému kupé. Někoho asi hledají, přemýšlel dál můj podnapilý mozek. Třeba nehledají mě, ale co když? Moje oči bezděky pohlédly na otevřené okno, ale kroky blížícího se muže byly už příliš blízko. Pak se z vedlejšího kupé náhle ozval hrdinsky znějící hlas: „Co tu chcete?!“ Odpověď byla strohá: „Nestarej se mladíku. Až najdeme to co potřebujem, ztratíme se,“ Ten klidný hlas plný pokory mi byl až moc povědomý. Nebylo pochyb, že pár kroků ode mne stojí Gaison.
Během několika málo okamžiků jsem se tiše vyšvihl na střechu vlaku. „Do prdele, asi to berou opravdu vážně, říkal jsem si při pohledu na dva chlápky, kteří nahoře hlídkovali. Než ke mně stihli doběhnout, stačil jsem se zvednout. Běželi ke mně každý z jiné strany. Z nervozity a strachu jsem začal být mnohem víc vědomý a vzpomněl jsem si, že v pravém koltu zbyly ještě možná dva náboje. Dva chlápci a dva náboje. Ale oba náboje v jedný pistoli a chlápci každý z jiné strany. Naprosto nevyhovující situace, řekl by můj kamarád Johee, kdyby žil. On se tedy jmenoval John a pořád chtěl, aby se mu říkalo silácky Johny. Jeho šéf si ale dlouho myslel, že se jmenuje Joe, a jak ho chudák John pořád opravoval, vysloužil si místo siláckého jména tupou přezdívku Johee, která mu zůstala a nikdo už mu jinak neřekl až do jeho nešťastné smrti.
Do vražedného ticha zazněl výstřel. Přes okraj střechy jsem viděl záblesk kulky a prolétající kusy rozbitého skla. Rozstřelené okno se s bouchnutím samo otevřelo. Svitla mi naděje. Zděšený jekot ženských hlasů se rozléhal daleko do prérie. Chlápci běžící ke mně se zastavili a ruce jim sjely k pasu. Nemohl jsem dál čekat. Ladným skokem jsem se, zavěšený rukama na střeše, shoupnul do kupé, odkud se právě ozval výstřel. Spadl jsem na břicho mrtvoly uprostřed kupé. Mladík měl asi příliš jízlivé otázky.
Gaison už byl naštěstí pryč. Dělá to tak vždycky, někoho zastřelí a během vteřiny je fuč, je to pro něj jako rutinní odplivnutí. Ani mě neslyšel díky mému tichému přistání, ale dívky se po krátkém šoku chystaly znovu křičet. Bez přemýšlení jsem vzal kolt mladíka, který stačil tasit, ale nestačil pálit, a druhou rukou vyndal svůj prázdný levý. Novou zbraň jsem zastrčil do pouzdra, to už se ale po celém širém okolí rozléhal křik půvabných dívek sedících kolem mě. Ačkoli pohled na ně byl příjemný, nenapadlo mě nic lepšího, než znovu vyskočit oknem na střechu, aby mě Gaison v kupé nezastihl se svým kanónem, který by prostřelil člověka skrz na skrz i přes dvě dobře nažraný krávy.
S menšími obtížemi jsem se na střeše zorientoval a očekával jsem výstřely. Chlápci byli nicméně očividně mým návratem překvapeni. Kolty mi skoro sami vletěly do rukou. Moje dva výstřely protnuly napjatý okamžik stresujícího klidu a dvě těla se odevzdaně skutálely ze střechy vagónu, kde si ustlali na nepohodlném štěrku. Gaison si dal naneštěstí jedna a jedna dohromady hodně rychle a střechou se jednu stopu ode mě prorvala jeho kulka, kterou následovala okamžitě druhá a třetí. Minul mě opravdu těsně, jako by přesně věděl.
Obrovskou rychlostí jsem se vydal směrem k lokomotivě. Gaison se bojí výšek, ostatně já taky, ale nic jiného než běžet po střeše mi nezbývá. On má na druhou stranu na výběr a určitě za mnou nahoru nepůjde, raději si to projde vnitřkem, přesvědčoval jsem se ve svém úprku. Překlopýtal jsem tendr a bez okolků jsem sjel po uhlí až do útrob mašiny. Můj táta byl strojvedoucí a občas mě brával s sebou na šichtu. Najednou jsem byl rád, že jsem z chudé rodiny strojvůdce Jacka Masona. S tím asi Gaison nepočítal, že ho vezmu na projížďku. Měl jsem radost, že se zase můžu projet s tak důmyslným strojem, a tak jsem ještě provokativně zahoukal, když se vlak začal pomalu rozjíždět.
V tu chvíli se za mnou na palubu černé párničky vyhoupl malej zaprdlej černoch a mířil na mě tím nejošklivějším koltem, který jsem kdy viděl, a ještě ke všemu ho neměl nataženej, čehož jsem využil a dobře míněnou ranou jsem ho ocelovou lopatou, kterou jsem se chystal přiložit, usadil do kouta. Ošklivej kolt jsem pak vyhodil co nejdál do prérie. Černocha bych si chtěl nejdřív nechat jako topiče, ale po tom, co na mě mířil tak ošklivou pistolí, jsem mu už nedůvěřoval, tak jsem ho vyhodil taky.
Bylo potřeba pořádně topit, kotel se zdál být nenasytný. Gaisonovi bylo určitě jasný, že to řídím já. Bylo jen otázkou času, než za mnou někoho pošle, nebo si pro mě přijde sám. Pak mi došlo, že to vlastně Gaison být nemusí, vždyť jsem ho ani neviděl. Ale ne, je to on, cejtim to v kostech a ten hlas byl určitě jeho. To mě chce vážně dostat jenom proto, že na mě vypsali sto padesát táců? Nebo mu Malej Bob vyžvanil, že jsem se vyspal s jeho sestrou? Asi je to teď jedno, nakonec jsem přišel na to, že Gaisona nedokážu zabít, protože ho mám rád, i když on mě nenávidí.
Proč mě vlastně nenávidí, ptal jsem se sám sebe v opileckém opojení. Nikdy jsem mu nestál v cestě, nikdy, až na tu sestru, jsem mu neudělal nic, za co by mě měl jen trochu právo nenávidět. Pravda, jsem tak trochu křivák a zloděj a vrah, ale to on je přece taky. Poznali jsme se před půl rokem dva dny po tom, co jsem měl tu avantýrku s jeho sestřičkou. Představil se mi a koukl se na mě, jako by mi chtěl říct: Nemám tě rád už od pohledu a při první příležitosti tě odprásknu jako zatoulanýho psa. No a pak se náš vztah už jen vyostřoval. To, že na mě zvedli odměnu kvůli tý bance, se našeho nepřátelství až zas tak netýká. Myslím, že to je tou jeho sestrou hlavně. Mrcha jedna! To bude ten problém. Přitom je to všechno úplně jinak, o čemž Gaison nemá ani páru.
On totiž Gaison je můj bratr. Narodili jsme se jako dvojčata, ale moji rodiče si nemohli dovolit živit dvě děti a navíc to byli děsný pokrytci a ve skrze zlí lidé, proto mého bratra prodali do bohaté rodiny Gaisonových. Ti se do té doby marně pokoušeli o dítě. To, že pak měli ještě krásnou Julliet, bylo veliké štěstí, ale lásky určitě dostali oba stejně – jak vlastní dítě, tak nevlastní. Mladý Gaison se ale stejně stal gangsterem, protože to má prostě dědičný. Oba to teda máme po dědovi, kterého oběsili, když mi bylo pět. Na nás s bráchou určitě taky jednou dojde. Gaison si dokonce nenechá ani říkat jménem, což chápu, protože mu dali jméno Vincent.
Jednoho letního rána mi můj přítel Johee přiběhl říct, že po mně Gaison jde, tak jsem utekl z města. Po dvou týdnech jsem se vrátil, abych vomrknul situaci, ale byla naprosto nevyhovující, protože Joheeho mezitím, bůh ví kdo, zabil a ještě k tomu všude visely plakáty s mým jménem a částkou padesát tisíc. Tenkrát mě málem chytli, ale jako zázrakem jsem se z toho dostal. Od tý chvíle jsem pořád na útěku a dost chlastám, protože to utíkání je o nervy.
Když jsem tak nabíral lopaty uhlí a házel je do toho nenasytnýho kotle, snažil jsem se přijít na to, co dělat dál. „Nechat se zabít? Ne, to nepřipadá v úvahu, chci viset na oprátce a houpat se vedle svýho bráchy, to je moje vysněná smrt. Dál bezútěšně utíkat? No co mi zbývá, když neumím přijít na nic lepšího.“
Unavený jsem dosedl vedle hučícího kotle a hlasitě jsem oddychoval. V koutě byl opřený klíč. ten velký klíč, co se s ním odjišťuje hák, který spojuje vagóny. Mohl bych nechat vlak odjet daleko do prérie a sám si zůstat v posledním vagónu. Nikým nerušen bych pak kráčel větrnou pustou krajinou, a kdybych nepadl horkem a žízní, možná bych se i dostal k civilizaci a našel nové místo pro život. Moje snové úvahy přerušil rachot nahoře na uhlí. Popadl jsem velký klíč v rohu a nahnul jsem se ven z lokomotivy, abych se podíval, co se děje. Na tendru se rýsovaly dvě postavy. Chvíli se rozmýšleli, co dělat a pak se vrhli na střechu lokomotivy, nahnuli se přes okraj a věnovali do míst, kde jsem stál, několik výstřelů z obou boků. Vytušil jsem ale, co mají za lubem, a tak jsem mezitím vyběhl zevnitř nahoru na uhlí. Ani mě nenapadlo zdržovat se střílením a okamžitě jsem se rozeběhl a skočil na první vagón. V lokomotivě to začalo hrozivě praskat, ti hlupáci asi ještě pořád netušili, že si těma výstřelama zadělali pod nohama na pořádnej ohňostroj. Ohlédl jsem se a viděl, že na mě oba míří, ale stroj pod nimi začal hlasitě syčet, což je vyrušilo. Došlo jim co se děje, ale nebyli schopni se ani pohnout. Myslím, že by to stejně nestihli. Běžel jsem, co to dalo. Lokomotiva zahřměla do okolí a následoval obrovský výbuch. Neohlížel jsem se. Moje nohy kmitaly, jak nejrychleji mohly. Zrovna jsem skákal na druhý vagón, když mě tlak s exploze postrčil kupředu. Při dopadu jsem kvůli tomu ztratil rovnováhu a málem jsem se skutálel ze střechy dolů. Hluk se pak utišil a jakýsi kus plechu se zabodl do střechy těsně u mé hlavy. Výbuch lokomotivy je to nejhorší, co znám. Ani pětidenní průjem není tak hrozný jako výbuch lokomotivy.
Začalo se rozednívat, horizont příjemně zesvětlal a nové ráno prořízlo smutnou tmu. Zděšení cestující probírající se z šoku vykukovali z oken a kladli si základní otázku, co že se to vlastně stalo. Vlak pomalu setrvačností pokračoval v jízdě a já rychle vyrazil na poslední vagón. Na jeho konci jsem sešplhal a oddechl si. Stačilo už jen skočit dolů z vagónu a nechat se osvobodit novým ránem.
Hnusnej ostrej zvuk protnul optimismus mých myšlenek a studená hlaveň se mi přitiskla na zpocený krk. „Charlee, ty mi chceš takhle drze pláchnout?“ přivítal mě Gaisonův nepříjemně pokorný a klidný hlas. Bylo to jako zlej sen, víc štěstí má i zatoulanej pes. Pak jsem se prudce otočil doleva. Ohlušující rána mi zazněla těsně vedle ucha a kulka mi lehce škrtla o límec kabátu. Nebyl čas na přemýšlení, ale všiml jsem si, že v ruce třímám ten velký klíč, co jsem o něm přemýšlel v lokomotivě. Udeřil jsem Gaisona do zad a nezdržoval se pátráním po tom, jak se mi ten klíč do ruky dostal.
Gaison odevzdaně vypadl přes okraj vagónu na koleje, ale při pádu jeho zbraň ještě jednou vystřelila. Kulka se odrazila od nárazníku a trefila mě do nohy. Zařval jsem jak tur. Tedy vlastně mě ta kulka jenom škrábla, ale viděli byste sami, jak byste řvali, kdyby škrtla vaši nohu. Jak jsem tak padal na zem za svým bratrem, počítal jsem v duchu kulky. Gaison je stejný jako já, věděl jsem, že nikdy nedobíjí, dokud nevystřílí všechny kulky v pistoli. Ta kulka, co mi proletěla kusem stehna byla jeho šestá. Tedy aspoň jsem v to doufal. Mladík v kupé, tři do střechy, jedna u límce, jedna do nohy. Gaison chtěl střílet znovu, ale moje výpočty byly naštěstí správné.
Konečně jsem měl příležitost si s ním promluvit v klidu mezi čtyřma očima. Vlak zvolna odjížděl za zatáčku a já pro jistotu vytáhl kolt. Při svém vyprávění o jeho původu jsem mu mířil mezi nohy, což žádný muž nebere na lehkou váhu. Gaison se ani nebránil, rána v zádech mu neudělala úplně nejlíp, a tak mě byl schopen bez přerušování vyslechnout. Nakonec jsme se s bráchou dali dohromady a jednoho krásného dne nás určitě společně oběsí, až nás chytí.
Najednou vlak zastavil. Vykoukl jsem z okýnka. Z komína lokomotivy se pomalu linula oblaka kouře. Byla sice tma, ale zřetelně jsem viděl postavu prchajícího strojvůdce. Do naprostého ticha prérie zaznělo zařehtání koně. Dveře do vagónu, ve kterém jsem seděl, se pomalu otevřely a boty s ostruhami pomalu kráčely uličkou od jednoho kupé k druhému. Před muži zákona by strojvůdce neprchal, pomyslel jsem si. Pak jsem si klidně nasadil klobouk a levou rukou sjel ke koltu. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Kroky přicházejí z pravé strany, když budu střílet levou, nebudu muset z kupé vylézt celý. Stačilo by jen vystrčit ruku. Jenomže není nabitá, troubo! Pěkně blbej nešvar jezdit vlakem bez nábojů.
Nevypadalo to, že okrádají cestující. Nikdo nikde nekřičel, kroky se dál klidně blížily k mému kupé. Někoho asi hledají, přemýšlel dál můj podnapilý mozek. Třeba nehledají mě, ale co když? Moje oči bezděky pohlédly na otevřené okno, ale kroky blížícího se muže byly už příliš blízko. Pak se z vedlejšího kupé náhle ozval hrdinsky znějící hlas: „Co tu chcete?!“ Odpověď byla strohá: „Nestarej se mladíku. Až najdeme to co potřebujem, ztratíme se,“ Ten klidný hlas plný pokory mi byl až moc povědomý. Nebylo pochyb, že pár kroků ode mne stojí Gaison.
Během několika málo okamžiků jsem se tiše vyšvihl na střechu vlaku. „Do prdele, asi to berou opravdu vážně, říkal jsem si při pohledu na dva chlápky, kteří nahoře hlídkovali. Než ke mně stihli doběhnout, stačil jsem se zvednout. Běželi ke mně každý z jiné strany. Z nervozity a strachu jsem začal být mnohem víc vědomý a vzpomněl jsem si, že v pravém koltu zbyly ještě možná dva náboje. Dva chlápci a dva náboje. Ale oba náboje v jedný pistoli a chlápci každý z jiné strany. Naprosto nevyhovující situace, řekl by můj kamarád Johee, kdyby žil. On se tedy jmenoval John a pořád chtěl, aby se mu říkalo silácky Johny. Jeho šéf si ale dlouho myslel, že se jmenuje Joe, a jak ho chudák John pořád opravoval, vysloužil si místo siláckého jména tupou přezdívku Johee, která mu zůstala a nikdo už mu jinak neřekl až do jeho nešťastné smrti.
Do vražedného ticha zazněl výstřel. Přes okraj střechy jsem viděl záblesk kulky a prolétající kusy rozbitého skla. Rozstřelené okno se s bouchnutím samo otevřelo. Svitla mi naděje. Zděšený jekot ženských hlasů se rozléhal daleko do prérie. Chlápci běžící ke mně se zastavili a ruce jim sjely k pasu. Nemohl jsem dál čekat. Ladným skokem jsem se, zavěšený rukama na střeše, shoupnul do kupé, odkud se právě ozval výstřel. Spadl jsem na břicho mrtvoly uprostřed kupé. Mladík měl asi příliš jízlivé otázky.
Gaison už byl naštěstí pryč. Dělá to tak vždycky, někoho zastřelí a během vteřiny je fuč, je to pro něj jako rutinní odplivnutí. Ani mě neslyšel díky mému tichému přistání, ale dívky se po krátkém šoku chystaly znovu křičet. Bez přemýšlení jsem vzal kolt mladíka, který stačil tasit, ale nestačil pálit, a druhou rukou vyndal svůj prázdný levý. Novou zbraň jsem zastrčil do pouzdra, to už se ale po celém širém okolí rozléhal křik půvabných dívek sedících kolem mě. Ačkoli pohled na ně byl příjemný, nenapadlo mě nic lepšího, než znovu vyskočit oknem na střechu, aby mě Gaison v kupé nezastihl se svým kanónem, který by prostřelil člověka skrz na skrz i přes dvě dobře nažraný krávy.
S menšími obtížemi jsem se na střeše zorientoval a očekával jsem výstřely. Chlápci byli nicméně očividně mým návratem překvapeni. Kolty mi skoro sami vletěly do rukou. Moje dva výstřely protnuly napjatý okamžik stresujícího klidu a dvě těla se odevzdaně skutálely ze střechy vagónu, kde si ustlali na nepohodlném štěrku. Gaison si dal naneštěstí jedna a jedna dohromady hodně rychle a střechou se jednu stopu ode mě prorvala jeho kulka, kterou následovala okamžitě druhá a třetí. Minul mě opravdu těsně, jako by přesně věděl.
Obrovskou rychlostí jsem se vydal směrem k lokomotivě. Gaison se bojí výšek, ostatně já taky, ale nic jiného než běžet po střeše mi nezbývá. On má na druhou stranu na výběr a určitě za mnou nahoru nepůjde, raději si to projde vnitřkem, přesvědčoval jsem se ve svém úprku. Překlopýtal jsem tendr a bez okolků jsem sjel po uhlí až do útrob mašiny. Můj táta byl strojvedoucí a občas mě brával s sebou na šichtu. Najednou jsem byl rád, že jsem z chudé rodiny strojvůdce Jacka Masona. S tím asi Gaison nepočítal, že ho vezmu na projížďku. Měl jsem radost, že se zase můžu projet s tak důmyslným strojem, a tak jsem ještě provokativně zahoukal, když se vlak začal pomalu rozjíždět.
V tu chvíli se za mnou na palubu černé párničky vyhoupl malej zaprdlej černoch a mířil na mě tím nejošklivějším koltem, který jsem kdy viděl, a ještě ke všemu ho neměl nataženej, čehož jsem využil a dobře míněnou ranou jsem ho ocelovou lopatou, kterou jsem se chystal přiložit, usadil do kouta. Ošklivej kolt jsem pak vyhodil co nejdál do prérie. Černocha bych si chtěl nejdřív nechat jako topiče, ale po tom, co na mě mířil tak ošklivou pistolí, jsem mu už nedůvěřoval, tak jsem ho vyhodil taky.
Bylo potřeba pořádně topit, kotel se zdál být nenasytný. Gaisonovi bylo určitě jasný, že to řídím já. Bylo jen otázkou času, než za mnou někoho pošle, nebo si pro mě přijde sám. Pak mi došlo, že to vlastně Gaison být nemusí, vždyť jsem ho ani neviděl. Ale ne, je to on, cejtim to v kostech a ten hlas byl určitě jeho. To mě chce vážně dostat jenom proto, že na mě vypsali sto padesát táců? Nebo mu Malej Bob vyžvanil, že jsem se vyspal s jeho sestrou? Asi je to teď jedno, nakonec jsem přišel na to, že Gaisona nedokážu zabít, protože ho mám rád, i když on mě nenávidí.
Proč mě vlastně nenávidí, ptal jsem se sám sebe v opileckém opojení. Nikdy jsem mu nestál v cestě, nikdy, až na tu sestru, jsem mu neudělal nic, za co by mě měl jen trochu právo nenávidět. Pravda, jsem tak trochu křivák a zloděj a vrah, ale to on je přece taky. Poznali jsme se před půl rokem dva dny po tom, co jsem měl tu avantýrku s jeho sestřičkou. Představil se mi a koukl se na mě, jako by mi chtěl říct: Nemám tě rád už od pohledu a při první příležitosti tě odprásknu jako zatoulanýho psa. No a pak se náš vztah už jen vyostřoval. To, že na mě zvedli odměnu kvůli tý bance, se našeho nepřátelství až zas tak netýká. Myslím, že to je tou jeho sestrou hlavně. Mrcha jedna! To bude ten problém. Přitom je to všechno úplně jinak, o čemž Gaison nemá ani páru.
On totiž Gaison je můj bratr. Narodili jsme se jako dvojčata, ale moji rodiče si nemohli dovolit živit dvě děti a navíc to byli děsný pokrytci a ve skrze zlí lidé, proto mého bratra prodali do bohaté rodiny Gaisonových. Ti se do té doby marně pokoušeli o dítě. To, že pak měli ještě krásnou Julliet, bylo veliké štěstí, ale lásky určitě dostali oba stejně – jak vlastní dítě, tak nevlastní. Mladý Gaison se ale stejně stal gangsterem, protože to má prostě dědičný. Oba to teda máme po dědovi, kterého oběsili, když mi bylo pět. Na nás s bráchou určitě taky jednou dojde. Gaison si dokonce nenechá ani říkat jménem, což chápu, protože mu dali jméno Vincent.
Jednoho letního rána mi můj přítel Johee přiběhl říct, že po mně Gaison jde, tak jsem utekl z města. Po dvou týdnech jsem se vrátil, abych vomrknul situaci, ale byla naprosto nevyhovující, protože Joheeho mezitím, bůh ví kdo, zabil a ještě k tomu všude visely plakáty s mým jménem a částkou padesát tisíc. Tenkrát mě málem chytli, ale jako zázrakem jsem se z toho dostal. Od tý chvíle jsem pořád na útěku a dost chlastám, protože to utíkání je o nervy.
Když jsem tak nabíral lopaty uhlí a házel je do toho nenasytnýho kotle, snažil jsem se přijít na to, co dělat dál. „Nechat se zabít? Ne, to nepřipadá v úvahu, chci viset na oprátce a houpat se vedle svýho bráchy, to je moje vysněná smrt. Dál bezútěšně utíkat? No co mi zbývá, když neumím přijít na nic lepšího.“
Unavený jsem dosedl vedle hučícího kotle a hlasitě jsem oddychoval. V koutě byl opřený klíč. ten velký klíč, co se s ním odjišťuje hák, který spojuje vagóny. Mohl bych nechat vlak odjet daleko do prérie a sám si zůstat v posledním vagónu. Nikým nerušen bych pak kráčel větrnou pustou krajinou, a kdybych nepadl horkem a žízní, možná bych se i dostal k civilizaci a našel nové místo pro život. Moje snové úvahy přerušil rachot nahoře na uhlí. Popadl jsem velký klíč v rohu a nahnul jsem se ven z lokomotivy, abych se podíval, co se děje. Na tendru se rýsovaly dvě postavy. Chvíli se rozmýšleli, co dělat a pak se vrhli na střechu lokomotivy, nahnuli se přes okraj a věnovali do míst, kde jsem stál, několik výstřelů z obou boků. Vytušil jsem ale, co mají za lubem, a tak jsem mezitím vyběhl zevnitř nahoru na uhlí. Ani mě nenapadlo zdržovat se střílením a okamžitě jsem se rozeběhl a skočil na první vagón. V lokomotivě to začalo hrozivě praskat, ti hlupáci asi ještě pořád netušili, že si těma výstřelama zadělali pod nohama na pořádnej ohňostroj. Ohlédl jsem se a viděl, že na mě oba míří, ale stroj pod nimi začal hlasitě syčet, což je vyrušilo. Došlo jim co se děje, ale nebyli schopni se ani pohnout. Myslím, že by to stejně nestihli. Běžel jsem, co to dalo. Lokomotiva zahřměla do okolí a následoval obrovský výbuch. Neohlížel jsem se. Moje nohy kmitaly, jak nejrychleji mohly. Zrovna jsem skákal na druhý vagón, když mě tlak s exploze postrčil kupředu. Při dopadu jsem kvůli tomu ztratil rovnováhu a málem jsem se skutálel ze střechy dolů. Hluk se pak utišil a jakýsi kus plechu se zabodl do střechy těsně u mé hlavy. Výbuch lokomotivy je to nejhorší, co znám. Ani pětidenní průjem není tak hrozný jako výbuch lokomotivy.
Začalo se rozednívat, horizont příjemně zesvětlal a nové ráno prořízlo smutnou tmu. Zděšení cestující probírající se z šoku vykukovali z oken a kladli si základní otázku, co že se to vlastně stalo. Vlak pomalu setrvačností pokračoval v jízdě a já rychle vyrazil na poslední vagón. Na jeho konci jsem sešplhal a oddechl si. Stačilo už jen skočit dolů z vagónu a nechat se osvobodit novým ránem.
Hnusnej ostrej zvuk protnul optimismus mých myšlenek a studená hlaveň se mi přitiskla na zpocený krk. „Charlee, ty mi chceš takhle drze pláchnout?“ přivítal mě Gaisonův nepříjemně pokorný a klidný hlas. Bylo to jako zlej sen, víc štěstí má i zatoulanej pes. Pak jsem se prudce otočil doleva. Ohlušující rána mi zazněla těsně vedle ucha a kulka mi lehce škrtla o límec kabátu. Nebyl čas na přemýšlení, ale všiml jsem si, že v ruce třímám ten velký klíč, co jsem o něm přemýšlel v lokomotivě. Udeřil jsem Gaisona do zad a nezdržoval se pátráním po tom, jak se mi ten klíč do ruky dostal.
Gaison odevzdaně vypadl přes okraj vagónu na koleje, ale při pádu jeho zbraň ještě jednou vystřelila. Kulka se odrazila od nárazníku a trefila mě do nohy. Zařval jsem jak tur. Tedy vlastně mě ta kulka jenom škrábla, ale viděli byste sami, jak byste řvali, kdyby škrtla vaši nohu. Jak jsem tak padal na zem za svým bratrem, počítal jsem v duchu kulky. Gaison je stejný jako já, věděl jsem, že nikdy nedobíjí, dokud nevystřílí všechny kulky v pistoli. Ta kulka, co mi proletěla kusem stehna byla jeho šestá. Tedy aspoň jsem v to doufal. Mladík v kupé, tři do střechy, jedna u límce, jedna do nohy. Gaison chtěl střílet znovu, ale moje výpočty byly naštěstí správné.
Konečně jsem měl příležitost si s ním promluvit v klidu mezi čtyřma očima. Vlak zvolna odjížděl za zatáčku a já pro jistotu vytáhl kolt. Při svém vyprávění o jeho původu jsem mu mířil mezi nohy, což žádný muž nebere na lehkou váhu. Gaison se ani nebránil, rána v zádech mu neudělala úplně nejlíp, a tak mě byl schopen bez přerušování vyslechnout. Nakonec jsme se s bráchou dali dohromady a jednoho krásného dne nás určitě společně oběsí, až nás chytí.