EN
Vyšel jsem do deštivého odpoledne a cítil tu utahanou atmosféru sobotní nudy ve městě. Paneláky se tvářili nezvykle smutně a ty v dálce připomínali náhrobní kameny. Pršelo, ale místo vody padala z černých oblak nahnědlá břečka. Lidé utíkali ulicemi bez deštníků. Hnědá kyselina postupně rozežere kromě paraplat i všechno jejich oblečení a pak i těla. Chtělo by to bytelnější deštníky, jinak lidstvo vymře po dešti. Došel jsem na zastávku autobusu a koukám kdy mi to jede, 11:38. Vytáhl jsem z kapsy mobil, 11:17. V týhle čtvrti města jsou od sebe zastávky tři sta metrů, tak jsem se rozhod, že si dojdu na tu další ve směru jízdy, abych tu zbytečně nečekal a nemrz. Podzim umí občas nechutně podvratně zalézt za nehty.
Necháme teď toho mladého člověka dojít na tu zastávku. Bude mu to trvat asi tak pět minut, takže máme čas si o něm něco povědět. Předně se jmenuje EN. Je to velmi neobvyklé jméno, obzvlášť pro chlapce moderní doby. Ve škole si proto nechává říkat Robin. Žije se svou nemocnou matkou ve středně velkém městě moderní západní civilizace 21. století. Jeho život je docela obyčejný, on sám je však opravdu zvláštní. Přemýšlí jinak než ostatní lidé. Všímá si jiných věcí a událostí než ostatní lidé. Pravda, mohli byste namítnout, že každý vnímá svět trochu jinak, že každý jsme originál, ale odlišnosti tohohle kluka se od zbytku lidí liší v jedné zásadní věci. To vám bohužel už nestihnu dopovědět, protože se musíme vrátit k němu do deštivého odpoledne.
Kolem mě svištělo jedno auto za druhým. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat těch zbývajících 10 minut na zastávce. Nesnáším čekání na dopravní prostředky. Najednou jsem se mimoděk podíval do silnice a vidím projíždět svoji patnáctku. A říkám si, jak je to možný? Měla jet přece až... vykašlal jsem se na bohulibé teorie i závěry a utíkal jsem rychle těch posledních padesát metrů k autobusu. Jen tak tak jsem to stihnul. Celej udejchanej jsem vytáhnul peněženku a dal panu řidiči patnáct korun jízdného. Udiveně jsem zíral na svoje třesoucí se prsty. Zas taková zima mi nebyla. Právě jsem měl za sebou zběsilou padesátku. Bylo to divný. Rozhlédl jsem se po lidech vevnitř a pak si sedl na první volné místo, které mě potkalo. Promočenej jsem byl a ruce se mi třásly zimou. Přestal jsem se koukat do země a zvedl hlavu, že se trochu uklidním. Naproti mě seděl starý pán. Měl slušivej baloňák a klobouk mu důmyslně kryl pleš. Koukal na mě moudrýma očima, trochu se pousmál, když viděl, že jsem si ho všiml.
EN se na toho pána nějakou tu chvíli bude ještě mlčky dívat, než se dají do řeči, takže mám čas vám to dopovědět. Pojďme si to ukázat na příkladu s tím autobusem. Každý člověk reaguje na autobus jedoucí o deset minut dřív, než je napsáno v jízdním řádu trochu jinak, ale každý na Zemi žijící člověk má dvě varianty náhledu na situaci. Někdo si řekne: „Jak to maj ty emhádéčka vošéfovaný, když jim ty autobusy jezděj jak chtěj?!“ a někdo zas: „Jejda, to jsem se asi kouknul na jinej autobus, nebo jsem si to špatně přečet.“ Dost lidí zváží obě varianty. Jsou taky lidi, co tim vůbec nezabejvaj, vlítnou do autobusu a řeknou si: „No, mělo to tak bejt.“ Ale EN to vidí jinak. Protože je to obyčejnej člověk, stejně jako my všichni, tak ho samosebou napadnou nejprve ty dvě varianty s tím, že si to buď blbě přečet, nebo ten autobus jede nějakým způsobem jinak než má. Pak si ale všimne, že ty lidi, co s ním nastupovali, ten autobus čekali, a proto jel pan řidič na čas. A protože má neuvěřitelně pronikavé schopnosti mozku, čímž se právě odlišuje jeho vnímání světa od ostatních lidí, ví moc dobře, že na tý zastávce zcela určitě četl 11:38. Nechci vám motat hlavy lidi, jen bych rád, abyste pochopili, že EN přemýšlí jinak než ostatní, protože vidí jiné věci než ostatní. Už v útlém mládí se naučil číst lidem myšlenky, protože když reagoval na slova lidí kolem sebe, zjistil, že takové reakce nečekají. To je takový drobný lidský nešvar – říkat něco jiného, než myslet. Leckdy přesně ví, co se stane, protože vnímá detaily, které jsou běžnému oku neviditelné. Málem se z toho ve dvanácti dostal do blázince, protože neuměl ani sám sobě vysvětlit, proč to všechno vidí a ví. Nežije se mu lehce. Zrovna teď jede autobusem za svou kamarádkou, která jeho odlišnostem tak trochu rozumí. Ale o té až později. Teď musíme zpět do MHD.
Byla to už docela dlouhá doba, co jsme se s tím pánem sobě navzájem koukali do očí, a tak jsme to nevydrželi a oba se začali smát. Představil jsem se mu a on mi podal ruku. Pak se mi podíval znovu zpříma do očí a povídá: „Představím se ti, až mi řekneš své pravé jméno.“ Neřek to pateticky jako hrdina velkofilmu, ani vážně, jako když chce člověk upoutat pozornost. Řek to tak klidně a jednoduše, že jsem stejně jednoduše odpověděl: „EN.“ „Já jsem Artur,“ pokračoval „vystoupíme o dvě zastávky dřív, než jsi měl v plánu, jistě tě zajímá, proč jel ten autobus dřív než měl.“ Poslední slova řekl velmi tiše. Pochopil jsem teda, že o tom asi nechce mluvit uvnitř. Napadlo mě, že asi podplatil řidiče, aby vyjel dřív. Ale jak mohl pak vědět, že i já vyjdu z domova dřív?
Teď budou oba dál mlčky sedět. Než vystoupí, máme čas si něco málo povědět o Arturovi. Artur je mocný duchovní člověk studující bílou magii. Je do toho úplně blázen. V moderní době jde magie mimo politické dění a media se jen občas vydají za nějakou tou věštkyní nebo kartářkou. Lidi ale tajemno přitahuje, a tak se tomu věnuje leckdo. Artur měl včera sen. V tom snu potkal svého zesnulého dědečka, který ho onehdy zasvětil do tajů bílé magie. A dědeček mu v tom snu řekl: Zítra potkáš chlapce jménem EN, vystupte o dvě zastávky dřív. Řekni mu, ze ten autobus jel dřív, protože to není patnáctka ale desítka.
Hned jak jsme vystoupili z autobusu, vyhrkl jsem na něj: „Proč jel teda dřív?“ „Protože je to desítka a ne patnáctka.“ odpověděl Artur. Podíval jsem se na číslo na autobusu a zasmál se. Svět je opravdu zvláštní. Jak mohl vědět ze moje jméno není Robin. Podíval jsem se Arturovi zpříma do očí a v duchu se ho zeptal: „dokážeš číst myšlenky?“ Artur se rozesmál: „Ale no tak? Já s tebou nechci hrát žádné nedůstojné hry nebo ti vykrádat mozkovnu. Vše co o tobě vím mi řekl včera můj dědeček. „Se známe s tvým dědečkem?“ zeptal jsem se. „No, všechno je možné, ale počítám, ze děda umřel ještě před tvým narozením. Včera se mi o něm zdál sen. Řekl mi, že tě potkám a ať vystoupíme o dvě zastávky dřív.“ „Zjednodušeně tedy: my dva jsme se měli potkat, ale nevíme proč.“ dával jsem si jedna a jedna dohromady. „Mám takový pocit, že spolu zažijeme ještě mnoho.“ podotkl Artur. „Kam máš namířeno?“
EN teď vykročí kupředu a začne Arturovi vyprávět o své kamarádce Kláře, se kterou se má sejít o dvě zastávky dál. V podstatě mu o ní řekne, že je to ta nejúžasnější bytost, kterou kdy potkal. Než mu to ale dopoví, my teď máme čas si povědět o Kláře něco víc. Než se Klára narodila a dostala jméno Klára, byla andělem pro nenarozené děti a mláďata všech tvorů Země. Každé mládě které nepřežilo těhotenství, putovalo rovnou za ní a ona jim poskytovala útěchu a sílu do nového boje o život na Zemi. Jednou za ní ale doputovala duše malého slůněte, které mělo tak úžasný vztah se svou budoucí maminkou, že si s ní mohlo během těhotenství povídat o světě do kterého má přijít. To slůně se pak samo rozhodlo nežít v takovém světě, a když přišlo za andělem nenarozených dětí, řeklo mu: „O život na Zemi je obrovský zájem, protože je to jedna z mála planet na které tečou reky a rostou stromy. Všude se tu vypraví, jak je to nejkrásnější planeta pro život, ale realita je jiná, víš? Na Zemi žijí lide, a ti zabíjejí a využívají přírodu, celou přírodu, nejen slony.“ Oba se pak nakonec domluvili, že se narodí jako lidé a pokusí se přijít na to v čem je problém. Anděl se pak narodil jako Klára a duše slůněte sestoupila na Zem jako EN. Jestli hledáte práci a máte rádi děti, máme tu teď volné místo anděla pro nenarozené děti.
„Jsem ještě mladý, a tak jsem toho ve svém životě ještě nestihl tolik zkazit.“ odpověděl jsem na Arturovu otázku ohledně mé duchovní vyspělosti. „To je ona?“ zeptal se Artur a ukázal na dívku čekající na protějším chodníku opřená o zábradlí. „Klára.“ odvětil jsem. Měl jsem takovou radost, že ji vidím. Přeběhl jsem silnici a úplně jsem zapomněl na Artura. V tu chvíli kolem nás projela patnáctka. Klára si nevšimla, že k ní běžím a sledovala přijíždějící autobus, který zastavil a vystoupil z něj jeden člověk. Klára se rozhodla přejít silnici a nevšimla si přijíždějícího auta. V tu chvíli jsem se rozeběhl za Klárou. Nestačil bych ji strhnout zpět, a tak jsem ji rukama postrčil, aby spadla dopředu. Klakson troubil o sto šest a gumy pískaly. Přesto to řidič nestačil ubrzdit. Klára ale byla v bezpečí. Otočil jsem hlavu a podíval se do očí řidiči, který se na mě teď řítil. Autobus odjížděl a já zkoprněl. Ten člověk co vystoupil jsem byl já.
Ten řidič na ten pohled do smrti nezapomene. EN už nestačí uhnout. Koukají se vzájemně do očí a očekávají náraz, který ovšem nikdy nepřijde. Klára se teď otočí a uvidí projíždějící auto, které jí lehce škrtá špičky bot. Uvědomí si, že jí právě něčí ruce zachránily život. Pod koly auta ale nikdo nebude. Autobus číslo patnáct odjíždí a EN stojí na zastávce koukaje na přicházejícího Artura. Uvědomí si najednou, že od chvíle, kdy nasedl do autobusu číslo deset, začal žít dva životy současně. Jeho sloní duše si uvědomí, čeho všeho je lidská psychika schopna a začne si poprvé v životě vážit sám sebe. Během několika vteřin mu dojdou všechny souvislosti a během několika hodin zjisti, že se zamiloval do Kláry a že Artur se stane jeho nejlepším přítelem.
Jak jsem tak stál na zastávce a nechával na sebe padat ten dešťový dehet, nedokázal jsem spustit oči z toho přicházejícího pána v tom balonovém plášti a klobouku, který mu důmyslně kryl pleš. Pak jsem zaslechl troubení, a když jsem viděl na zemi ležící Kláru, vyhrkly mi slzy do očí a rozeběhl jsem se k ní. Řidič zastavil jak nejrychleji to šlo a vystoupil celý roztřesený z auta. „Někdo mě strčil! Někdo do mě strčil!“ křičela Klára. Řidič se mi podíval do očí, zavrtěl hlavou, zamumlal: „To není možný?!“ a jak omdlíval tak se pomalu sunul k zemi podél svého auta. Artur došel k nám, chytl mě za rameno a mně najednou všechno došlo. Podíval jsem se něj a oba dva současně jsme řekli: „Tak to bylo o fous.“
No doufám, že teď už alespoň trošičku rozumíte, když říkám, že EN přemýšlí docela jinak než ostatní lidé. Je zářným příkladem toho, že svět, ve kterém žijeme, není kolem nás, ale v nás.
Necháme teď toho mladého člověka dojít na tu zastávku. Bude mu to trvat asi tak pět minut, takže máme čas si o něm něco povědět. Předně se jmenuje EN. Je to velmi neobvyklé jméno, obzvlášť pro chlapce moderní doby. Ve škole si proto nechává říkat Robin. Žije se svou nemocnou matkou ve středně velkém městě moderní západní civilizace 21. století. Jeho život je docela obyčejný, on sám je však opravdu zvláštní. Přemýšlí jinak než ostatní lidé. Všímá si jiných věcí a událostí než ostatní lidé. Pravda, mohli byste namítnout, že každý vnímá svět trochu jinak, že každý jsme originál, ale odlišnosti tohohle kluka se od zbytku lidí liší v jedné zásadní věci. To vám bohužel už nestihnu dopovědět, protože se musíme vrátit k němu do deštivého odpoledne.
Kolem mě svištělo jedno auto za druhým. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat těch zbývajících 10 minut na zastávce. Nesnáším čekání na dopravní prostředky. Najednou jsem se mimoděk podíval do silnice a vidím projíždět svoji patnáctku. A říkám si, jak je to možný? Měla jet přece až... vykašlal jsem se na bohulibé teorie i závěry a utíkal jsem rychle těch posledních padesát metrů k autobusu. Jen tak tak jsem to stihnul. Celej udejchanej jsem vytáhnul peněženku a dal panu řidiči patnáct korun jízdného. Udiveně jsem zíral na svoje třesoucí se prsty. Zas taková zima mi nebyla. Právě jsem měl za sebou zběsilou padesátku. Bylo to divný. Rozhlédl jsem se po lidech vevnitř a pak si sedl na první volné místo, které mě potkalo. Promočenej jsem byl a ruce se mi třásly zimou. Přestal jsem se koukat do země a zvedl hlavu, že se trochu uklidním. Naproti mě seděl starý pán. Měl slušivej baloňák a klobouk mu důmyslně kryl pleš. Koukal na mě moudrýma očima, trochu se pousmál, když viděl, že jsem si ho všiml.
EN se na toho pána nějakou tu chvíli bude ještě mlčky dívat, než se dají do řeči, takže mám čas vám to dopovědět. Pojďme si to ukázat na příkladu s tím autobusem. Každý člověk reaguje na autobus jedoucí o deset minut dřív, než je napsáno v jízdním řádu trochu jinak, ale každý na Zemi žijící člověk má dvě varianty náhledu na situaci. Někdo si řekne: „Jak to maj ty emhádéčka vošéfovaný, když jim ty autobusy jezděj jak chtěj?!“ a někdo zas: „Jejda, to jsem se asi kouknul na jinej autobus, nebo jsem si to špatně přečet.“ Dost lidí zváží obě varianty. Jsou taky lidi, co tim vůbec nezabejvaj, vlítnou do autobusu a řeknou si: „No, mělo to tak bejt.“ Ale EN to vidí jinak. Protože je to obyčejnej člověk, stejně jako my všichni, tak ho samosebou napadnou nejprve ty dvě varianty s tím, že si to buď blbě přečet, nebo ten autobus jede nějakým způsobem jinak než má. Pak si ale všimne, že ty lidi, co s ním nastupovali, ten autobus čekali, a proto jel pan řidič na čas. A protože má neuvěřitelně pronikavé schopnosti mozku, čímž se právě odlišuje jeho vnímání světa od ostatních lidí, ví moc dobře, že na tý zastávce zcela určitě četl 11:38. Nechci vám motat hlavy lidi, jen bych rád, abyste pochopili, že EN přemýšlí jinak než ostatní, protože vidí jiné věci než ostatní. Už v útlém mládí se naučil číst lidem myšlenky, protože když reagoval na slova lidí kolem sebe, zjistil, že takové reakce nečekají. To je takový drobný lidský nešvar – říkat něco jiného, než myslet. Leckdy přesně ví, co se stane, protože vnímá detaily, které jsou běžnému oku neviditelné. Málem se z toho ve dvanácti dostal do blázince, protože neuměl ani sám sobě vysvětlit, proč to všechno vidí a ví. Nežije se mu lehce. Zrovna teď jede autobusem za svou kamarádkou, která jeho odlišnostem tak trochu rozumí. Ale o té až později. Teď musíme zpět do MHD.
Byla to už docela dlouhá doba, co jsme se s tím pánem sobě navzájem koukali do očí, a tak jsme to nevydrželi a oba se začali smát. Představil jsem se mu a on mi podal ruku. Pak se mi podíval znovu zpříma do očí a povídá: „Představím se ti, až mi řekneš své pravé jméno.“ Neřek to pateticky jako hrdina velkofilmu, ani vážně, jako když chce člověk upoutat pozornost. Řek to tak klidně a jednoduše, že jsem stejně jednoduše odpověděl: „EN.“ „Já jsem Artur,“ pokračoval „vystoupíme o dvě zastávky dřív, než jsi měl v plánu, jistě tě zajímá, proč jel ten autobus dřív než měl.“ Poslední slova řekl velmi tiše. Pochopil jsem teda, že o tom asi nechce mluvit uvnitř. Napadlo mě, že asi podplatil řidiče, aby vyjel dřív. Ale jak mohl pak vědět, že i já vyjdu z domova dřív?
Teď budou oba dál mlčky sedět. Než vystoupí, máme čas si něco málo povědět o Arturovi. Artur je mocný duchovní člověk studující bílou magii. Je do toho úplně blázen. V moderní době jde magie mimo politické dění a media se jen občas vydají za nějakou tou věštkyní nebo kartářkou. Lidi ale tajemno přitahuje, a tak se tomu věnuje leckdo. Artur měl včera sen. V tom snu potkal svého zesnulého dědečka, který ho onehdy zasvětil do tajů bílé magie. A dědeček mu v tom snu řekl: Zítra potkáš chlapce jménem EN, vystupte o dvě zastávky dřív. Řekni mu, ze ten autobus jel dřív, protože to není patnáctka ale desítka.
Hned jak jsme vystoupili z autobusu, vyhrkl jsem na něj: „Proč jel teda dřív?“ „Protože je to desítka a ne patnáctka.“ odpověděl Artur. Podíval jsem se na číslo na autobusu a zasmál se. Svět je opravdu zvláštní. Jak mohl vědět ze moje jméno není Robin. Podíval jsem se Arturovi zpříma do očí a v duchu se ho zeptal: „dokážeš číst myšlenky?“ Artur se rozesmál: „Ale no tak? Já s tebou nechci hrát žádné nedůstojné hry nebo ti vykrádat mozkovnu. Vše co o tobě vím mi řekl včera můj dědeček. „Se známe s tvým dědečkem?“ zeptal jsem se. „No, všechno je možné, ale počítám, ze děda umřel ještě před tvým narozením. Včera se mi o něm zdál sen. Řekl mi, že tě potkám a ať vystoupíme o dvě zastávky dřív.“ „Zjednodušeně tedy: my dva jsme se měli potkat, ale nevíme proč.“ dával jsem si jedna a jedna dohromady. „Mám takový pocit, že spolu zažijeme ještě mnoho.“ podotkl Artur. „Kam máš namířeno?“
EN teď vykročí kupředu a začne Arturovi vyprávět o své kamarádce Kláře, se kterou se má sejít o dvě zastávky dál. V podstatě mu o ní řekne, že je to ta nejúžasnější bytost, kterou kdy potkal. Než mu to ale dopoví, my teď máme čas si povědět o Kláře něco víc. Než se Klára narodila a dostala jméno Klára, byla andělem pro nenarozené děti a mláďata všech tvorů Země. Každé mládě které nepřežilo těhotenství, putovalo rovnou za ní a ona jim poskytovala útěchu a sílu do nového boje o život na Zemi. Jednou za ní ale doputovala duše malého slůněte, které mělo tak úžasný vztah se svou budoucí maminkou, že si s ní mohlo během těhotenství povídat o světě do kterého má přijít. To slůně se pak samo rozhodlo nežít v takovém světě, a když přišlo za andělem nenarozených dětí, řeklo mu: „O život na Zemi je obrovský zájem, protože je to jedna z mála planet na které tečou reky a rostou stromy. Všude se tu vypraví, jak je to nejkrásnější planeta pro život, ale realita je jiná, víš? Na Zemi žijí lide, a ti zabíjejí a využívají přírodu, celou přírodu, nejen slony.“ Oba se pak nakonec domluvili, že se narodí jako lidé a pokusí se přijít na to v čem je problém. Anděl se pak narodil jako Klára a duše slůněte sestoupila na Zem jako EN. Jestli hledáte práci a máte rádi děti, máme tu teď volné místo anděla pro nenarozené děti.
„Jsem ještě mladý, a tak jsem toho ve svém životě ještě nestihl tolik zkazit.“ odpověděl jsem na Arturovu otázku ohledně mé duchovní vyspělosti. „To je ona?“ zeptal se Artur a ukázal na dívku čekající na protějším chodníku opřená o zábradlí. „Klára.“ odvětil jsem. Měl jsem takovou radost, že ji vidím. Přeběhl jsem silnici a úplně jsem zapomněl na Artura. V tu chvíli kolem nás projela patnáctka. Klára si nevšimla, že k ní běžím a sledovala přijíždějící autobus, který zastavil a vystoupil z něj jeden člověk. Klára se rozhodla přejít silnici a nevšimla si přijíždějícího auta. V tu chvíli jsem se rozeběhl za Klárou. Nestačil bych ji strhnout zpět, a tak jsem ji rukama postrčil, aby spadla dopředu. Klakson troubil o sto šest a gumy pískaly. Přesto to řidič nestačil ubrzdit. Klára ale byla v bezpečí. Otočil jsem hlavu a podíval se do očí řidiči, který se na mě teď řítil. Autobus odjížděl a já zkoprněl. Ten člověk co vystoupil jsem byl já.
Ten řidič na ten pohled do smrti nezapomene. EN už nestačí uhnout. Koukají se vzájemně do očí a očekávají náraz, který ovšem nikdy nepřijde. Klára se teď otočí a uvidí projíždějící auto, které jí lehce škrtá špičky bot. Uvědomí si, že jí právě něčí ruce zachránily život. Pod koly auta ale nikdo nebude. Autobus číslo patnáct odjíždí a EN stojí na zastávce koukaje na přicházejícího Artura. Uvědomí si najednou, že od chvíle, kdy nasedl do autobusu číslo deset, začal žít dva životy současně. Jeho sloní duše si uvědomí, čeho všeho je lidská psychika schopna a začne si poprvé v životě vážit sám sebe. Během několika vteřin mu dojdou všechny souvislosti a během několika hodin zjisti, že se zamiloval do Kláry a že Artur se stane jeho nejlepším přítelem.
Jak jsem tak stál na zastávce a nechával na sebe padat ten dešťový dehet, nedokázal jsem spustit oči z toho přicházejícího pána v tom balonovém plášti a klobouku, který mu důmyslně kryl pleš. Pak jsem zaslechl troubení, a když jsem viděl na zemi ležící Kláru, vyhrkly mi slzy do očí a rozeběhl jsem se k ní. Řidič zastavil jak nejrychleji to šlo a vystoupil celý roztřesený z auta. „Někdo mě strčil! Někdo do mě strčil!“ křičela Klára. Řidič se mi podíval do očí, zavrtěl hlavou, zamumlal: „To není možný?!“ a jak omdlíval tak se pomalu sunul k zemi podél svého auta. Artur došel k nám, chytl mě za rameno a mně najednou všechno došlo. Podíval jsem se něj a oba dva současně jsme řekli: „Tak to bylo o fous.“
No doufám, že teď už alespoň trošičku rozumíte, když říkám, že EN přemýšlí docela jinak než ostatní lidé. Je zářným příkladem toho, že svět, ve kterém žijeme, není kolem nás, ale v nás.