Dveře
Balvan pad
a možná křach
jak srazil vaz
a jednou zas.
a možná křach
jak srazil vaz
a jednou zas.
Je to zajímavý pohled. Světlo rychle ubývá a tma už se plíží i do města, které se bude celou noc bránit pouličním osvětlením. A do té černo oranžové melancholie se rozsvěcují okna paneláků. Být tak větříkem. Prolétnout pod dveřmi a pelášit si to nahoru výtahovou šachtou. A teď bych mohl do nohavic toho chlapce, co stojí na chodbě. Trošku ho polechtat. Aj, tady to bude eště vostrý!
„Ani náhodou!“ zaječela na celý dům a práskla dveřmi jako ve špatně natočeném filmu. Zůstal stát a na chvíli se cítil jako kámen. Užíval si ten pocit nehybnosti, kdy se na okamžik zastaví čas, aby mohla přijít šestimetrová vlna smutku, která zboří jeho svět. Světlo na chodbě zhaslo. Od stropu směrem k podlaze náhle projel pruh světla a nahoru jedoucí výtah se zastavil o patro výš. Šustění igelitek. Klíče v zámku. „Konečně doma.“ ozvalo se. Rodinka jdoucí z nákupu za sebou zabouchla a všechno opět strnulo. Jen lehké zaklapnutí dveří od výtahu vyrušilo Radima, který tu stál a, i když by k tomu jen těžko hledal vysvětlení, tak se nedokázal pohnout ani o píď. Už začínal cítit ten nával. Po chvíli se v něm znovu rozproudil život. Ne, nepojede výtahem. Další zvuky a světlo by ho rozptylovaly z rozpoložení, do kterého se teď dostával před dveřmi své milované. Nebo bývalé milované? Začalo mu to šrotovat, že se div nezavařil. Tolik nezodpovězených otázek. Co tím myslela? Ty její oči. Miluje mě? Myslím, že ano. Ne, co když je to jenom má představa? Celý ten divný rozhovor se mu útržkovitě znovu přehrával v hlavě, když kráčel po schodech tou tmou narušenou jen světlem z lampy na ulici. Tyhle rozhovory u dveří jsou vždycky zvláštní. Jeden stojí na chodbě, druhý v předsíni a opírá se. Opírá se o dveře. Už z toho je jasné, že to je vlastně boj. Kdyby to bylo láskyplné popovídání, bylo by to někde v obýváku na pohovce nebo v kavárně u teplého čaje a ovocného dortu. Ale to ne. Z bytu se líně táhne vůně večeře a ty dveře, to je vlastně její štít. Štít, který může kdykoli použít a schovat se za něj, utéct bez jediného kroku zpět. Prostě mu zabouchla před nosem.
Radimovi pomalu utíkaly schody pod nohama a jeho oči začínali vlhnout. Už dlouho nebrečel. Dva roky? Ne, to bude asi dýl. Připadal si trochu hloupě, ale pomáhalo mu to od toho neutuchajícího pocitu, který mu dral srdce. Byla to příšerná bolest a on není z těch, kteří by ji chtěli zakrývat a hrát si na bezcitného hrdinu. Rozloučil se s domem prudkým bouchnutím dveří, aby uvolnil trochu vzteku, a vydal se na cestu k autobusové zastávce. Čím víc všechny ty otázky, co mu běžely hlavou, rozebíral, tím víc ho sžíral smutek a beznaděj s prázdnotou. Nejhorší na tom všem vždycky je, že si člověk připadá, jako by se tak měl cítit navěky věků.
„No, ahoj.“ povídám s údivem. Ani nepozdravil. Myslím, že byl asi v jiném světě. Ale po chvíli mi odpověděl na pozdrav a pokusil se o úsměv: „Ježiš ahoj, no jak se máš?“ „Ale jde to. To víš, pořád víc a víc práce, ale v rámci možností jsem šťastnej.“ odvětil jsem a měl radost, že je to pořád ten starý dobrý Radim. Vždycky mezi námi byl hodně důvěrný vztah a byli jsme k sobě otevření. Kdybych se to někdy odvážil soudit, řekl bych, že je to můj nejlepší přítel. Moc často jsme se nestýkali, ale báječně jsme si rozuměli. Vždy jsme si měli o čem povídat a přitom jsme toho o sobě zas až tolik nevěděli. Ani náhodou by mě nenapadlo, že ho potkám na autobusové zastávce, kde jsem se octnul vlastně omylem, protože jsem si ten den spletl čísla autobusů. Nejen podle lesklých očí jsem na něm poznal, že se něco děje a že je v tom Markétka. Vždy jsem věřil, že je mezi nimi opravdová láska. Krásná a bolestivá tak, jak to o ní píšou ve všech těch románech a básních. „Nerozešli jsme se!“ Skoro na mě tu větu vyštěkl, ale bylo vidět, že se snaží držet emoce na uzdě. „Víš, bylo to divný. Jako bych nemohl najednou najít ty správný slova, který bych jí chtěl říct. Ona byla nervózní a já nesvůj. Vůbec nevim, co to bylo.“ pokračoval v nesouvislé konverzaci. Zase jsem z něj cítil, že jí opravdu miluje, a ačkoliv jsem mu nerozuměl a nepochopil to, co se mi snažil říct, věděl jsem, že je ochoten pro lásku udělat cokoliv. Za to jsem ho vždycky obdivoval. Já ani vlastně nevím, co to láska je. On jí žije. „A řekl jsi jí dnes, že jí miluješ?“ zeptal jsem se. „Ne“ odpověděl stroze a provinile se na mě kouknul. Pak nastalo ticho, které znamenalo víc, než tisíce slov. A v tom tichu zase nastal čas na představy.
Ještě chvíli držela chladnou kliku a vší silou zadržovala proud slz. Slyšela, jak se Chrtovi, sousedi bydlící nad nimi, vracejí domů. Věděla, že on tam ještě stojí, ale uvědomovala si, že dnes už spolu mluvit prostě nemůžou. Hlavně po tom, co teď udělala. Křičela na něj a byla zlá. To nikdy před tím neudělala. Teď seděla opřená o dveře a nechala stékat slzy po tvářích. Nevzlykala. Nechtěla, aby to Radim slyšel. Ani jedno povzdechnutí, jen potok slziček plný lásky a zármutku nechala volně proudit ze svých hnědých očí. Měla za sebou opravdu těžký týden. Asi proto, aby se mohla litovat, si poničila vztah ještě víc, než musela a teď se v tom utápí. Chtěla by na celý svět křičet: „Podívejte se na mě! Politujte mě! Vidíte kolik bolesti musím nést?!“ Ale v tu chvíli si uvědomila, že za tu bolest si může sama. Ještě pořád tu byl ten smutek, ale už věděla, že nebude trvat věčně, že nakonec sebere všechny síly a dá svůj život do kupy. Postaví se mu tváří v tvář a bude bojovat. To jí naučil Radim. Nevzdávat se! „Miluju ho“ řekla si pro sebe a pevně věřila, že on to cítí stejně.
„Zvonek! – Markéto, zvonek!!!“ Vytrhlo jí to z uvažování, ale to už maminka brala sluchátko a přísným pohledem jí naznačovala, aby vstala z těch studených dlaždiček. Vstala tedy a vrátila se do reality. Najednou dostala strach. Ne, nebude s ním už mluvit! Určitě je to on. V tom se otočila maminka: „Markétko, přišla Lucka kvůli těm úkolům.“ „Ale ne!“ zamumlala a znovu neudržela nával pláče. Vlastně tajně v koutku duše věřila, že je to on. Ale on se dnes už nevrátí. Kdybych byl tím větříkem, lehce bych jí přejel po tváři a osušil tím ty slzy. Pak bych opět unikl škvírou pod dveřmi a šup výtahovou šachtou dolů, do přízemí, a ven do té večerní tmy.
„Ani náhodou!“ zaječela na celý dům a práskla dveřmi jako ve špatně natočeném filmu. Zůstal stát a na chvíli se cítil jako kámen. Užíval si ten pocit nehybnosti, kdy se na okamžik zastaví čas, aby mohla přijít šestimetrová vlna smutku, která zboří jeho svět. Světlo na chodbě zhaslo. Od stropu směrem k podlaze náhle projel pruh světla a nahoru jedoucí výtah se zastavil o patro výš. Šustění igelitek. Klíče v zámku. „Konečně doma.“ ozvalo se. Rodinka jdoucí z nákupu za sebou zabouchla a všechno opět strnulo. Jen lehké zaklapnutí dveří od výtahu vyrušilo Radima, který tu stál a, i když by k tomu jen těžko hledal vysvětlení, tak se nedokázal pohnout ani o píď. Už začínal cítit ten nával. Po chvíli se v něm znovu rozproudil život. Ne, nepojede výtahem. Další zvuky a světlo by ho rozptylovaly z rozpoložení, do kterého se teď dostával před dveřmi své milované. Nebo bývalé milované? Začalo mu to šrotovat, že se div nezavařil. Tolik nezodpovězených otázek. Co tím myslela? Ty její oči. Miluje mě? Myslím, že ano. Ne, co když je to jenom má představa? Celý ten divný rozhovor se mu útržkovitě znovu přehrával v hlavě, když kráčel po schodech tou tmou narušenou jen světlem z lampy na ulici. Tyhle rozhovory u dveří jsou vždycky zvláštní. Jeden stojí na chodbě, druhý v předsíni a opírá se. Opírá se o dveře. Už z toho je jasné, že to je vlastně boj. Kdyby to bylo láskyplné popovídání, bylo by to někde v obýváku na pohovce nebo v kavárně u teplého čaje a ovocného dortu. Ale to ne. Z bytu se líně táhne vůně večeře a ty dveře, to je vlastně její štít. Štít, který může kdykoli použít a schovat se za něj, utéct bez jediného kroku zpět. Prostě mu zabouchla před nosem.
Radimovi pomalu utíkaly schody pod nohama a jeho oči začínali vlhnout. Už dlouho nebrečel. Dva roky? Ne, to bude asi dýl. Připadal si trochu hloupě, ale pomáhalo mu to od toho neutuchajícího pocitu, který mu dral srdce. Byla to příšerná bolest a on není z těch, kteří by ji chtěli zakrývat a hrát si na bezcitného hrdinu. Rozloučil se s domem prudkým bouchnutím dveří, aby uvolnil trochu vzteku, a vydal se na cestu k autobusové zastávce. Čím víc všechny ty otázky, co mu běžely hlavou, rozebíral, tím víc ho sžíral smutek a beznaděj s prázdnotou. Nejhorší na tom všem vždycky je, že si člověk připadá, jako by se tak měl cítit navěky věků.
„No, ahoj.“ povídám s údivem. Ani nepozdravil. Myslím, že byl asi v jiném světě. Ale po chvíli mi odpověděl na pozdrav a pokusil se o úsměv: „Ježiš ahoj, no jak se máš?“ „Ale jde to. To víš, pořád víc a víc práce, ale v rámci možností jsem šťastnej.“ odvětil jsem a měl radost, že je to pořád ten starý dobrý Radim. Vždycky mezi námi byl hodně důvěrný vztah a byli jsme k sobě otevření. Kdybych se to někdy odvážil soudit, řekl bych, že je to můj nejlepší přítel. Moc často jsme se nestýkali, ale báječně jsme si rozuměli. Vždy jsme si měli o čem povídat a přitom jsme toho o sobě zas až tolik nevěděli. Ani náhodou by mě nenapadlo, že ho potkám na autobusové zastávce, kde jsem se octnul vlastně omylem, protože jsem si ten den spletl čísla autobusů. Nejen podle lesklých očí jsem na něm poznal, že se něco děje a že je v tom Markétka. Vždy jsem věřil, že je mezi nimi opravdová láska. Krásná a bolestivá tak, jak to o ní píšou ve všech těch románech a básních. „Nerozešli jsme se!“ Skoro na mě tu větu vyštěkl, ale bylo vidět, že se snaží držet emoce na uzdě. „Víš, bylo to divný. Jako bych nemohl najednou najít ty správný slova, který bych jí chtěl říct. Ona byla nervózní a já nesvůj. Vůbec nevim, co to bylo.“ pokračoval v nesouvislé konverzaci. Zase jsem z něj cítil, že jí opravdu miluje, a ačkoliv jsem mu nerozuměl a nepochopil to, co se mi snažil říct, věděl jsem, že je ochoten pro lásku udělat cokoliv. Za to jsem ho vždycky obdivoval. Já ani vlastně nevím, co to láska je. On jí žije. „A řekl jsi jí dnes, že jí miluješ?“ zeptal jsem se. „Ne“ odpověděl stroze a provinile se na mě kouknul. Pak nastalo ticho, které znamenalo víc, než tisíce slov. A v tom tichu zase nastal čas na představy.
Ještě chvíli držela chladnou kliku a vší silou zadržovala proud slz. Slyšela, jak se Chrtovi, sousedi bydlící nad nimi, vracejí domů. Věděla, že on tam ještě stojí, ale uvědomovala si, že dnes už spolu mluvit prostě nemůžou. Hlavně po tom, co teď udělala. Křičela na něj a byla zlá. To nikdy před tím neudělala. Teď seděla opřená o dveře a nechala stékat slzy po tvářích. Nevzlykala. Nechtěla, aby to Radim slyšel. Ani jedno povzdechnutí, jen potok slziček plný lásky a zármutku nechala volně proudit ze svých hnědých očí. Měla za sebou opravdu těžký týden. Asi proto, aby se mohla litovat, si poničila vztah ještě víc, než musela a teď se v tom utápí. Chtěla by na celý svět křičet: „Podívejte se na mě! Politujte mě! Vidíte kolik bolesti musím nést?!“ Ale v tu chvíli si uvědomila, že za tu bolest si může sama. Ještě pořád tu byl ten smutek, ale už věděla, že nebude trvat věčně, že nakonec sebere všechny síly a dá svůj život do kupy. Postaví se mu tváří v tvář a bude bojovat. To jí naučil Radim. Nevzdávat se! „Miluju ho“ řekla si pro sebe a pevně věřila, že on to cítí stejně.
„Zvonek! – Markéto, zvonek!!!“ Vytrhlo jí to z uvažování, ale to už maminka brala sluchátko a přísným pohledem jí naznačovala, aby vstala z těch studených dlaždiček. Vstala tedy a vrátila se do reality. Najednou dostala strach. Ne, nebude s ním už mluvit! Určitě je to on. V tom se otočila maminka: „Markétko, přišla Lucka kvůli těm úkolům.“ „Ale ne!“ zamumlala a znovu neudržela nával pláče. Vlastně tajně v koutku duše věřila, že je to on. Ale on se dnes už nevrátí. Kdybych byl tím větříkem, lehce bych jí přejel po tváři a osušil tím ty slzy. Pak bych opět unikl škvírou pod dveřmi a šup výtahovou šachtou dolů, do přízemí, a ven do té večerní tmy.