Psychiatrická léčebna
Copa asi tvoří
Malíř mistr Canvas?
To neví ani bůh.
Vždy jen první obraz.
Snad odraz světla napoví.
Král na koni?
Či rozkvetlé stromoví?
To ani Canvas nepoví.
Barvu má jen jednu,
a přeci zná své tahy
a ví kam vedou...
Do Rajské zahrady.
V psychiatrické léčebně to na první pohled vypadalo jako v lépe vybavené nemocnici. Pacienti chodili po rozsáhlých zahradách pod rozsochatými stromy s rozepnutými košilemi od pyžama. Kdo by se zapínal v takovém parnu, jaké panovalo toto odpoledne? Mnoho se jich pak shromáždilo pod velkým javorem, který tu před mnoha a mnoha lety vysadil farář František Kulík z Nemanic, když předělávali tento bývalý klášter na léčebnu stojící tu a sloužící tu dodnes. Po chvíli dohadování pod tímto nádherně rostlým stromem se všichni dali do hry na babu. Legrace byla, to se ani nedá snad popsat, jediné co kazilo dojem boží přirozenosti bylo to, že zapáleným hráčům bylo všem notně přes padesát let.
Na terase před schody k hlavnímu vchodu byl stojan podepírající nedodělaný obraz. Opodál stál pan Canvas s malířskou paletou v levé ruce a štětcem v pravé ruce a koukal na své společníky, jak si bezstarostně hrají. Potom vzdychl a šel k obrazu, aby se mohl opět dát pilně do práce. Výraz obličeje pana Canvase, jeho vystupování i vůbec celkový vzhled působil naprosto normálním nebláznivým dojmem, což se nedalo říct o ostatních pacientech. Kdybyste ovšem jeho malířství zkoumali blíže, zjistili byste, že vůbec nenamáčí štětec do barev. Namáčí jen do vody! Mokrým štětcem pak rozvážně vytváří svá životní díla. Vždy když svůj obraz dokončil, žádal, aby mu na něj všichni řekli svůj názor a vystavoval jej ve společenské místnosti celý měsíc, než ho sklidil pod postel, na kterou si pak sedl a celé dny koukal do protější zdi a ani nejedl, jen pil a to bez odtržení se pohledem.
Pan Canvas žil v prapodivné realitě. Byl lékařsky diagnostikován jako člověk s výpadkem paměti. Nikdo přesně nevěděl kolik paměti má nebo nemá, jisté jen bylo, že pokaždé když takhle seděl na posteli, tak v něm po pár dnech něco cvaklo a jako by na všechno, co udělal za poslední týdny, zapomněl. To se vždy zarazil, začal bláznivě běhat po pokoji a šmátrat ve všech škvírách, dokud nenašel svůj obraz pod postelí. Překvapením pro jeho doktory bylo, že už na plátně neviděl žádný obraz a stejně jako ostatní si uvědomoval, že je úplně prázdné. No a pak sešel dolů před budovu, nebo do společenské místnosti, když bylo nevlídno, a dal se do malování mokrým štětcem nanovo a tento cyklus se opakoval pořad dokola. To nejprapodivnější bylo, že pan Canvas každý svůj obraz maloval jinak dlouhý čas. Jeho ztráta paměti tedy rozhodně nebyla závislá na nějaké časové periodě, mělo to spíš co dočinění s jeho neviditelnými obrazy.
V takové krásné odpoledne, jako bylo toto, čas ubíhal jako voda, a než se jeden nadál, slunce zapadalo za neprůsvitnou stěnu urostlých smrků vysázených kolem příjezdové cesty k nemocnici. Ředitel léčebny pan Dobromil vyšel ven a s pomocí sester všechny pacienty svolali na večeři. Po jídle byla na programu tradiční diskuse pacientů mezi sebou i s terapeuty, což tu pan Dobromil zavedl už před patnácti lety jako velmi dobrou techniku zlepšení porozumění pacientům ze strany doktorů a naopak.
Pan Dobromil tady podobných vynikajících praktik zavedl spousty. Vedl léčebnu s přesvědčením, že být pacientem má vést ke změně. Systém fungoval bezchybně a bohužel také obousměrně. Kdyby se podařilo přijmout do léčení společensky zdravého člověka, tady by za pár měsíců zblbnul. Potřeboval by pak dalších několik měsíců k opětovnému návratu k rozumu, proto byl hlavní důraz dán na termíny propuštění pacientů. Pacient musel být propuštěn hned v den absolutního vyléčení, jinak začal z toho prostředí znovu bláznit.
Pravidlem bylo, že přijatí duševně choří hned po příjezdu zaznamenávali rapidní zhoršení svého stavu, což byl také kýžený výsledek. Podle teorie pana Dobromila existuje bod extrému bláznovství, ke kterému v prostředí léčebny všichni zpočátku přirozeně inklinují, ovšem ve chvíli dosažení bodu extrému bláznovství se působení prostředí otočí na hlavu a stav pacientů se začne zlepšovat až dojde nakonec k úplnému uzdravení. Pak se nesmí ale přešvihnout ten termín, jinak se musí celý proces opakovat.
Jediná výjimka z pravidla v historii tohoto ústavu byl Adolf Špaček, který nastoupil do léčení v tomto ústavu před osmi lety, a místo očekávaného zhoršení stavu se dostavilo jen zlepšování. Pak se uzdravil a žije plným životem někde na Strakonicku. Pan Dobromil o tom napsal celou studii, jejíž závěr je, že pacient Špaček pravděpodobně nastoupil do léčení ve stavu extrémního bláznovství, a tak se už jeho demence neměla kam prohlubovat. Není také bez zajímavosti, že se procesu léčení v této nemocnici zúčastnil pod dohledem mezinárodních špiček v oboru i sám pan Dobromil. Podstoupil celou kůru, aby si sám zažil bod extrému bláznovství a pocity provázející celý proces. Jelikož je systém velmi účinný, významné procento doktorů a zdravotníků léčebny podléhá jeho působení samovolně taktéž.
Pan Canvas byl nicméně pro pana Dobromila tím největším oříškem. Nejen že ztráta paměti znemožňovala dlouhodobější léčení, ale celý systém jako by na pana Canvase vůbec nepůsobil. Pan Dobromil nemohl rozlousknout příčinu té totální rezistence. Pan Canvas už tu byl sedm měsíců a začalo to vypadat, že se stane druhou výjimkou v historii. Dnešní den ovšem sliboval panu Dobromilovi celkem slušnou naději na úspěch. Večer měl totiž dorazit pan doktor Kukuřička, který se profesionálně specializoval na podobné případy jako je pan Canvas. Po několikaměsíční korespondenci s panem Dobromilem se pan Kukuřička tak zainteresoval do případu pana Canvase, že se rozhodl přijet a přijít celé situaci na kloub.
Okolo půl desáté večer začal být slyšet motor na příjezdové cestě a světla automobilu pana Kukuřičky brzy na to oslnila tvář pana Smejčila, jenž tu pracoval jako noční hlídač. Pan Dobromil přivítal pana Kukuřičku ve své kancelářo-oridinaci a rovnou se pustili do rozebírání situace pana Canvase. Pan Dobromil nejdřív zevrubně popsal, jak se pan Canvas chová, co dělá a jak funguje v prostředí léčebny. Z reakce pana Kukuřičky bylo ihned poznat, že se tu bude jednat o naprosto unikátní případ. „Fakt, že pacient nepodléhá periodické ztrátě paměti mi přijde nanejvýš zajímavý, pane Dobromile. Z poruchami paměti pracuji již dvacet osm let a s takovou anomálií jsem se ještě nesetkal.“ reagoval pan Kukuřička. „Vypadá to, že celý jeho svět je závislý na jeho obrazech.“ konstatoval pan Dobromil. „A zkoušeli jste mu vzít malířské náčiní?“ zeptal se pan Kukuřička promnul si bradku. „Vždy bláznivě lítal po budově i venku než našel něco čím by mohl malovat.“ odvětil pan Dobromil. „A přivázat?“ otázal se pak rozvážně pan Kukuřička. Pan Dobromil se nahnul blíže. „Co prosím?“ „No, jestli jste ho zkoušeli přivázat...“ rozvinul pak pan Kukuřička svůj předchozí zkratkovitý dotaz. „Já vím co jste myslel, pane doktore, ale takové praktiky mi tady neprovozujeme.“ vysvětlil až nepřirozeně klidně pan Dobromil „Do léčby přijímáme výhradně pacienty, jenž nejsou nebezpeční svému okolí ani sami sobě, proto pak není důvodu nikoho připoutávat, či dopovat léky.“ „Takže nezkoušeli.“ odpověděl si sám pan Kukuřička. „Tak aby bylo jasno,“ zvýšil hlas pan Dobromil „to, že je přivazování bláznů norma ve všech blázincích neznamená, že je to přijatelná praktika obecně! Tady se to nedělá a ani nebude zavádět - ani zkoušet! Mimoto by to v našem zkoumání beztak nepřineslo žádný užitek. Pan Canvas se po domalování obrazu vždy ocitá absolutně mimo a potřebuje další obraz, který ho dostane zpět do života. Do té chvíle se snaží jen najít způsob jak začít malovat, stejně jako se dítě snaží dostat na světlo boží z maminčina těla. Připoutání by tedy více než pravděpodobně mělo stejný efekt jako násilné přenášení nenarozeného dítěte, smrt!
Po několika hodinách nakonec pan Dobromil a pan Kukuřička našli společnou řeč a začali vymýšlet postupy, které by vedli k uzdravení pana Canvase. Rozhodli se, že dalším dnem započnou experimentovat s panem Canvasem i jeho obrazy. „Všechna jeho doposud dokončená díla, která se mi podařilo ukořistit zpod jeho postele, mám schovaná v kumbále na druhém poschodí, ale jsou samozřejmě úplně bílá.“ pronesl humorně pan Dobromil. „No, třeba se nakonec budou hodit. Zítra bychom měli ovšem vyzkoušet něco z obrazem, který maluje teď.“ dodal pan Kukuřička.
Příští ráno byl tedy na plánu první experiment. Pan Dobromil vyměnil plátno s nedokončeným obrazem pana Canvase za nové čisté plátno stejných rozměrů. Účelem experimentu bylo zjistit, zda pan Canvas pozná změnu. Panu Dobromilovi i panu Kukuřičkovi bylo jasné, že změna se nedala poznat, chtěli si jen být na dvě stě procent, každý z nich na sto tedy, jisti. Jaké to bylo ovšem překvapení když pan Canvas přišel po snídani malovat svůj obraz a z ničeho nic mu vypadla paleta i štětec z ruky, začal se klepat a v záchvatu upadl na zem. Než se k němu stačili seběhnout sestřičky, doktoři i pacienti, pan Canvas už se sám zvedl a bez zaváhání začal mlčky malovat, aniž by na něm bylo vidět, že si je vědom toho, co se právě stalo. Pan Dobromil si s panem Canvasem popovídal o jeho novém obraze, aby opatrně zjistil, zda si pan Canvas pamatuje něco z toho rána. „Neměl byste se jít nasnídat pane Canvasi? zeptal se taktně pan Dobromil. „No vidíte pane doktore, ještě jsem vlastně nesnídal. Copak máme dobrého?“ „Vánočku s máslem a čaj.“ odvětil pan Dobromil. „Výtečně, moje oblíbené.“ pochvaloval si pan Canvas a odkráčel do jídelny.
„Inu, když je to jeho oblíbené, tak si to dnes může dát i dvakrát.“ řekl pak s úsměvem pan Dobromil panu Kukuřičkovi, který právě přišel od příjezdové cesty a nesl malou lahvičku jakési chemikálie. „On si nepamatuje, že už snídal? To je úžasné. Takto můžeme vlastně regulovat jeho mazání paměti. Čistě teoreticky, pokud by maloval obraz a nedokázal by ho nikdy dokončit, až do své smrti by pak žádný výpadek už neměl.“ rozpovídal se pan Kukuřička. „Co jste to přinesl? poukázal pan Dobromil na lahvičku, kterou držel pan Kukuřička v ruce. „Tohle je chemikálie bezbarvá a tekutá stejně jako voda.“ Pan Kukuřička pak vyndal z kapsy malou tubičku spreje. „A tímhle když se to postříká, tak se to zbarví. Jak jsme včera povídali o tom, že by bylo nápomocné vidět, co pan Canvas maluje, tak na popud toho jsem ještě v noci zavolal svému příteli, který pracuje v laboratoři, a zeptal jsem se ho jestli náhodou neexistuje něco, co by nám pomohlo. No a náhodou existuje. Hned časně ráno mi to dal poslat, tak to teď přivezli.“ „To musí být dobrý přítel, když se nechá takhle pozdě budit.“ prohodil pan Dobromil úsměvně. „Tak on pracuje především v noci, je to takový noční pták.“ dovysvětlil pan Kukuřička a vylil vodu, kterou měl připravenou pan Canvas na malování, aby místo toho mohl malovat tou zázračnou chemikálií.
Oba dva experimentátoři se moudře shodli, že počkají několik dní a potom se teprve podívají, co to pan Canvas maluje, jestli to dává smysl a zda-li bude z obrazu něco poznat, když se všechny tahy štětcem zvýrazní jen jednou barvou. Ani jeden z doktorů to ale nemohl vydržet, a tak potajmu ukradli obraz pana Canvase už ten den večer. Plni očekávání umírali zvědavostí, co jim zjeví tajemné plátno, když pan Kukuřička sprejoval celý obraz. Výsledek byl bohužel nic neříkající. Vše bylo zjeveno jen v jednom odstínu jedné a té samé barvy, což z výtvoru pana Canvase dělalo jen plátno náhodně zapatlané barvou. „Myslíte, že je barvoslepý?“ zeptal se pan Kukuřička. Pan Dobromil se ještě jednou podíval na obraz a povídá: „Vidíte, to mě nenapadlo. Hned ráno to musíme zjistit.“
Pan Dobromil požádal o pomoc mladou pohlednou sestru Jarmilku Vávrovou, která měla na starosti ranní budíček. Po zaklepání Jarmilka vstoupila do pokoje pana Canvase, roztáhla závěsy a nenápadně vyndala z kapsy malou uzavřenou zkumavku, kterou otevřela palcem a vylila její obsah na zem. Pak odkráčela ke dveřím, otočila se a vyjekla. Pan Canvas se prudce zvedl a zmateně se na Jarmilku podíval. Jarmilka ukázala prstem na malou loužičku ve prostřed pokoje. „Pane Canvas, co tady dělá ta krev?“ „Krev?“ podivil se pan Canvas. Pomalu otočil hlavu, a když uviděl na zemi rozlitou kapalinu, tak se zarazil. „Jak se sem dostala? Já přece nekrvácím. Jste si jista, že je to krev?“ Sestra Jarmilka se hned na to odebrala z pokoje a spěchala k panu Dobromilovi. Oba experimentátoři byli nadšeni z barvosleposti pana Canvase. Kapalina na zemi v pokoji totiž byla sytě žlutá a pan Canvas se nad tím vůbec nepozastavil. „Dal jste zpět ten obraz pane Dobromile?“ zeptal se narychlo pan Kukuřička. „Ne, je pořad v mé kanceláři.“ odpověděl překvapeně pan Dobromil, ale to už pan Kukuřička spěchal po schodech nahoru do prvního patra. „Tak ho zdržte, kdyby chtěl jít hned malovat!“ Volal zpět pan Kukuřička. To pan Canvas zrovinka vyšel ze svého pokoje a kráčel po schodech dolů. Pan Dobromil se k němu urychleně vydal, aby se ujistil, že půjde nejdříve na snídani. „Víte, co se dnes přihodilo pane Doktore? Měl jsem ráno v pokoji rozlitou krev. Úplná záhada, viďte sestřičko,“ prohodil k Jarmilce přicházející s panem Dobromilem. „No, právě jsem to panu doktorovi říkala. Omlouvám se, že jsem od vás tak narychlo utekla.“ „To je v pořádku, už jsem ji vytřel. A víte co, chutnal jsem ji a byla taková kyselá.“ „Ježíši Kriste, co jste to tam vylila sestro?!“ zašeptal výstražně pan Dobromil Jarmilce do ucha. „Pomerančový džus.“ odšeptala nazpět sestra a šla pomoct panu Vychytrálkovi, který se o berlích snažil sejít schody. Pan Canvas se mezitím odebral do haly směrem k východu, aby mohl začít malovat.
Pan Dobromil po pár vteřinách konečně odvrátil svůj pohled od Jiřinčina zadečku a hledal očima pana Canvase. Úprkem se za ním přihnal těsně u dveří. „Pane Canvasi!“ zvolal udýchaně „Snídaně nebude?“ Pan Canvas se zastavil. Pak se otočil a povídá: „Inu, včera jsem měl dvě, tak jsem si myslel, že ji dnes oželím.“ Pan Dobromil zkameněl a nechápavě pronesl: „Tak teď nevím, který z nás dvou je tady blázen. Kdo tady koho tahá za nos?“ Pan Canvas se usmál a přistoupil blíž k panu Dobromilovi. „Když jste mě včera poslal na tu snídani, cítil jsem, že v žaludku už něco mám. Bylo mi to divné, a tak jsem vyšel nahoru do svého pokoje. Než jsem ale do svého pokoje stačil vejít, vidím na chodbě sestru Jarmilku s obrazem. Je mi to ještě divnější a tak ji následuji. Jarmilka nechala obraz v kumbále na druhém poschodí a odkráčela. Když byl vzduch čistý, vplížil jsem se do kumbálu a našel ten obraz. A pak bum a najednou se mi vrátily nějaké vzpomínky. Byl to můj poslední obraz. A pak jsem v kumbále objevil další své obrazy a tak si dal jako skládačku dohromady spoustu dalších měsíců. Poslední, co si tady pamatuji, to bylo ještě před Vánocemi nějak těsně před prvním sněhem, to už jsem tu asi tak půl roku, jestli to vůbec můžu takhle... Jsem v nebi pane doktore?“
V té chvíli už po chodbě kráčel pan Kukuřička s posledním obrazem pana Canvase. „Víte, začali jsme na vás zkoušet různé triky a nebylo to úplně čestné od nás.“ povídá pak smutně pan Dobromil. „Pan Kukuřička právě nese váš nový obraz z mé kanceláře. Chtěli jsme vědět co malujete, tak jsme si ho vypůjčili.“ Pan Kukuřička pak ukázal obraz panu Canvasovi a napřímo se zeptal: „Vidíte nějakou změnu pane Canvas?“ „Ne, vše je tak jak bylo včera večer.“ odvětil pan Canvas. „Výtečně, to znamená, že opravdu jste barvoslepý.“ uzavřel netaktně pan Kukuřička. Pan Canvas o své barvosleposti věděl a nebylo pro něj lehké přijmout skutečnost, že se to provalilo. Pan Dobromil si ho tedy pozval do své kancelářo-ordinace, aby si o samotě pohovořili a Pan Canvas se po pár desítkách minut uklidnil. Pan Dobromil dostal jedinečnou příležitost dopídit se víc o paměti a historii pana Canvase, který o těchto věcech za normálních okolností nebyl ochoten hovořit.
„Nastěhovali jsme se spolu s Marií do malého útulného bytu a chtěli jsme si to tam pěkně vydekorovat. Nechtěli jsme utrácet moc peněz za obraz, ale moc jsme nějaký chtěli, tak jsem se rozhodl, že si nějaký namaluji sám. Pak jsem si tedy koupil plátno a barvy a štětce a chtěl jsem se dát do díla.“ rozvzlykal se pan Canvas. „Včera ráno, jsem se probral na zemi před vchodem a to poslední, co jsem si pamatoval je, že držím štětec a začínám malovat svůj první obraz.“ Pan Canvas teď už prakticky křičel. „Řekněte mi pane doktore, jsem v nebi? Nebo je tohle peklo? Kde je Marie?“ „Uklidněte se pane Canvas! Jste pořád na Zemi. Jen si nepamatujete, co se stalo v poslední době, ale nebojte, dáme to do pořádku.“ snažil se pan Dobromil. Pan Canvas útržkovitě pokračoval „..když jsem si najednou při pohledu na svoje poslední obrazy, to mě taky napadlo, vzpomněl na to, co se v posledních měsících tady v léčebně...“ Pan Dobromil pak rozvinul: „Vlastně je to úžasný fenomén. Jakýmsi záhadným způsobem dokážete implantovat realitu kolem sebe do svých obrazů. Ze svých obrazů ji pak můžete tedy, jak jste dnes prokázal, získat zpět. Jedna věc mě ale mate. Automaticky se vám mažou vzpomínky, když máte dojem, že se váš obraz ztratil. To mi pořád neleze do hlavy. Potřebujete mít stálý kontakt se svými díly. Proč jste o tom nekomunikoval dříve?“ Pan Canvas se zamračil. „Víte, já opravdu myslel, a ještě trochu stále myslím, že jsem po smrti. Ta ztráta kontinuity je tak drásavá, že okamžitě potřebuji začít kreslit, což mě kupodivu uklidňuje.“ „Jaké bylo datum dne, který si naposledy pamatujete, pane Canvasi?“ zeptal se pak pan Dobromil. „To byla středa, červen myslím, dva tisíce čtyři. Jaké datum máme dnes?“ Pan doktor se smutně podíval na protější stěnu, kde visel kalendář na rok dva tisíce devět, a Pan Canvas se ohlédl. Pan Dobromil pak viděl, že pan Canvas se dostává do většího a většího stresu, a tak raději konverzaci ukončil a nechal svého pacienta jít opět malovat. Našel pak pana Kukuřičku a měl pro něj spoustu nových otázek a především několik prvních odpovědí k tomu zapeklitému případu.
„Pane Kukuřičko, on si vůbec nepamatuje ten požár domu kde bydleli z října minulého roku. Celou dobu jsem měl za to, že se mu pošramotila paměť, když na něj spadl ten trámek a uhodil se do hlavy, ale on už si nepamatuje nic z toho co se stalo čtyři roky před tím. Nějak mysticky na něj musí působit právě ty obrazy, protože poslední co si pamatuje je těsně před tím, než se pustil do svého prvního obrazu.“ Pan Kukuřička se zamyslel. „A jak je na tom jeho žena, pane Dobromile?“ „No ještě stále leží v nemocnici. Málem to nepřežila. Nemohli ji totiž při tom požáru najít. Pana Canvase našli hned. Podle zprávy s ní dokonce jel do nemocnice a čekal až ho k ní pustí, ale pak to v něm přeskočilo a začal jančit, tak se pak dostal až sem k nám.“ podrobně vysvětloval pan Dobromil. „Paní Canvasová by nám mohla hodně pomoci. Snad ji už brzy pustí.“ konstatoval pan Kukuřička a zívnul si. Pan Dobromil s panem Kukuřičkou pak vyvěsili všechna díla pana Canvase z kumbálu v jeho pokoji. Vypadalo to groteskně – tolik obrazů v jednom malém pokojíčku a nic na nich. „Je mi stále záhadou, že nemaluje barvami nebo alespoň jednou barvou. Jeden malíř s italskými kořený narozený v jižní Africe, kterého jsem potkal v Anglii, mi řekl, že malování je celé o míchání barev.“ povídá pan Kukuřička. „Takový je holt osud barvoslepých malířů.“ řekl na to pan Dobromil. „Takový je holt osud barvoslepých malířů.“ zopakoval po něm zasněně pan Kukuřička.
Podle teorie pana Dobromila měli existovat obrazy, které pan Canvas vytvořil ještě před požárem. Šance, že by v říjnu dva tisíce osm neshořeli byla nicméně mizivá. Pan Kukuřička se více zajímal o paní Canvasovou. „Řekli mi tenkrát, že jakmile se paní Canvasová probere z komatu, dají nám vědět, o víc jsme se nestarali.“ informoval pan Dobromil pana Kukuřičku, který se na ni neustále tázal. Jeho zájem o Marii Canvasovou vyvrcholil, když si zjistil ve které nemocnici leží a rozjel se za ní. Pan Dobromil pak čekal celé dva týdny, než se pan Kukuřička vrátil, ačkoli se měl vrátit do druhého dne.
Když do areálu léčebny vjelo auto pana Kukuřičky, pan Dobromil seděl na lavičce pod mladým dubem, který tu zasadil na jaře prvního roku působení v tomto ústavu. Pan Kukuřička došel k lavičce rázným krokem a pak se pomalu posadil vedle pana Dobromila. „Nějak jste se opozdil, pane doktore.“ povídá pak pan Dobromil místo pozdravu. „To víte, užíval jsem si s paní Canvasovou dost vzrušující zábavy.“ odvětil pan Kukuřička se zvednutým obočím. „Paní Canvasová je pěkné kvítko. Po několika dnech jsem vyzjistil, že paní Canvasová nejen že neleží nikde v bezvědomí, ale ani nikdy neležela. Žádná paní Canvasová neexistuje. Druhý týden jsem teda strávil proklepáváním si pana Canvase. Ten protokol, který máte v kanceláři je pěkná pohádka, tu si uschovejte pro vnoučata. Ten požár minulého roku se nikdy nekonal, celé je to habaďúra.“ Pan Dobromil žasl: „Takže pan Canvas...“ „Náš malíř není žádný Canvas, ale Petr Vlk, shodou okolností hledaný zločinec.“ opravil pan Kukuřička pana Dobromila, který se vyděsil a skoro až vykřikl: „No, proč už tady nejsou antony?!“ Pan Kukuřička ho vzal za ramena a vyndal z kapsy svého saka papír. „Tohle je novinový článek z dvacátého šestého října dva tisíce osm, ten jsem si stáhl a vytiskl z internetu. A malíře sem přivezli dvacátého osmého. Čtěte!“ Pan Dobromil si přečetl novinový článek, vstal z lavičky a povídá: „Musim to rozchodit.“
Článek podával zprávu o tom, že byla zpronevěřena částka pěti a půl milionu euro a zločinec patrně prchl do České Republiky. Pan Dobromil nevěřil vlastním očím. „Takže vy si myslíte, že náš malíř je ve skutečnosti Vlk..“ „Liška podšitá,“ skočil mu do řeči pan Kukuřička „a když to na něj šikovně uhrajeme, nějaká ta almužnička by se do naší kasičky mohla vejít, co říkáte?“ „No, počkejte, počkejte, co když to ale je pan Canvas?“ strachoval se pan Dobromil. „Nebojte se vlka nic pane doktore, vše jsem už dokonale promyslel. Počkáme si až začne malovat další obraz a hned ten den na něj přitlačíme. Jestli to je Vlk, tak se lapí, a jestli není, tak zničíme ten nový obraz a on si to vůbec nebude pamatovat, tím neporušíme kodex.“ Pan Dobromil nakonec polevil. „Inu, tak za zkoušku to stojí, kolik myslíte, bychom si tak mohli říct?“ Pan Kukuřička se zadíval do nebe. „No tak půl milionku, co říkáte? Aspoň mu to zaokrouhlíme.“
Oba pánové pak čekali několik dalších týdnů, než se nakonec pan Dobromil dal s panem Canvasem, domnělým panem Vlkem, do řeči. „Víte, rozhodl jsem se, že udělám své životní dílo. Abych už nemusel prožívat ten stres, tak budu tento obraz malovat až do své smrti.“ řekl pan Canvas panu Dobromilovi s rozzářeným úsměvem. Tvář pana Dobromila zkameněla. „Dej si na nás pozor Vlku! Víme kdo jsi a od čeho prcháš. Budeš sedět padouchu, za to žes nás tady vodil za nosánky.“ Pan Canvas se nechápavě podíval na pana Dobromila a klidně povídá: „Je vám dobře pane doktore?“
Pan Dobromil pak tiše odkráčel a brzy se k němu připojil pan Kukuřička. „Tak jak to probíhalo? Dostal jste z něho něco?“ „Ani ň,“ povídá pan Dobromil „ale myslím, že to na nás jen hraje. Časem to z něj možná vypáčíme.“ „To není dobré,“ povídá pan Kukuřička „teď už ví, že víme a bude nás určitě chtít umlčet. Zbývají dvě možnosti. Buď umlčíme dřív mi jeho, nebo odsud musíme rychle zmizet. Celé jsme to moc překombinovali.“ Pak se oba vydali k automobilu, kde je zastavil pan vrátný Smejčil. „Ale kampak, kampak, páni doktoři?“ „Jedeme na služební cestu pane Smejčil.“ povídá pan Dobromil. „No to nepůjde, víte přeci, že v autě si hrát nesmíme.“ „Ale pane Smejčil, aspoň na chvíli, je to smrtelně důležité. Prcháme od známého zločince, který se tady skrývá, nechcete prchat s námi?“ prosil pan Kukuřička.
To už k nim ale běžela vrchní sestra. „Pane Dobromile, pane Dobromile!“ volala „Co to má znamenat? Právě jsem se dozvěděla, že zase kujete nějaké pikle na pana Canvase. Tohle je poslední varování. Přestaňte už s těmi hry na FBI a podobné a hrajte si s panem Kukuřičkou třeba kuličky, co říkáte? Všem nám to tu prospěje. Nebo by vám prospěla studená sprška?“ oba páni strnuli a poslušně sklopili zraky. Vrchní sestra se začala smát jako poblázněná: „To jsem vás dostala! Jedna nula pro mě klucí!“ A tanečním krokem cupitala mezi záhony. Pan Smejčil za ní volal: „Paní Věro, do záhonů ne, teď jsem je okopával, chudinky kytičky.“ Pan Kukuřička mrknul na pana Dobromila a povídá: „Já už se lekal, že se uzdravila.“ Oba se zasmáli a pak rychle vklouzli do nestřeženého auta. „Bychom mohli jet na výlet, co říkáte?“ povídá pan Kukuřička. „A co prchání před zločincem?“ namítl pan Dobromil. „Vždyť to už je nuda, ale takový výlet! Pojďme, jedeme na výlet do Skotska potkat Sherlocka Holmese.“ Oba pak chvíli předstírali, že jedou autem a potom nadšeně vylezli z auta a kráčeli k budově léčebny. Přišli až k panu Canvasovi a jeden z nich povídá: „How do you do? Já jsem profesor Vrchlík a toto je můj přítel kriminalista Ladislav Lukáš. Jsme tady správně? Hledáme pana Holmese.“ Pan Canvas se na oba pány zadíval a usmál se. „No víte, stala se tu taková nemilá věc. Pan Holmes tady vyšetřoval případ možné vraždy. Před pár měsíci se tu v pokoji jednoho pacienta našla krev. Ale pak najednou pan Holmes zmizel.“ povídá zainteresovaně pan Canvas. „No, to ho určitě unesl ten vrah. Musíme tu vraždu dovyšetřit a najít pana Holmese.“ řekl pan Vrchlík a urychleně se s panem Lukášem vydali na průzkum okolí. Pan Canvas jen zakroutil hlavou a řekl si sám pro sebe: „Jediná obrana proti zblbnutí je předstírat bláznovství.“
Malíř mistr Canvas?
To neví ani bůh.
Vždy jen první obraz.
Snad odraz světla napoví.
Král na koni?
Či rozkvetlé stromoví?
To ani Canvas nepoví.
Barvu má jen jednu,
a přeci zná své tahy
a ví kam vedou...
Do Rajské zahrady.
V psychiatrické léčebně to na první pohled vypadalo jako v lépe vybavené nemocnici. Pacienti chodili po rozsáhlých zahradách pod rozsochatými stromy s rozepnutými košilemi od pyžama. Kdo by se zapínal v takovém parnu, jaké panovalo toto odpoledne? Mnoho se jich pak shromáždilo pod velkým javorem, který tu před mnoha a mnoha lety vysadil farář František Kulík z Nemanic, když předělávali tento bývalý klášter na léčebnu stojící tu a sloužící tu dodnes. Po chvíli dohadování pod tímto nádherně rostlým stromem se všichni dali do hry na babu. Legrace byla, to se ani nedá snad popsat, jediné co kazilo dojem boží přirozenosti bylo to, že zapáleným hráčům bylo všem notně přes padesát let.
Na terase před schody k hlavnímu vchodu byl stojan podepírající nedodělaný obraz. Opodál stál pan Canvas s malířskou paletou v levé ruce a štětcem v pravé ruce a koukal na své společníky, jak si bezstarostně hrají. Potom vzdychl a šel k obrazu, aby se mohl opět dát pilně do práce. Výraz obličeje pana Canvase, jeho vystupování i vůbec celkový vzhled působil naprosto normálním nebláznivým dojmem, což se nedalo říct o ostatních pacientech. Kdybyste ovšem jeho malířství zkoumali blíže, zjistili byste, že vůbec nenamáčí štětec do barev. Namáčí jen do vody! Mokrým štětcem pak rozvážně vytváří svá životní díla. Vždy když svůj obraz dokončil, žádal, aby mu na něj všichni řekli svůj názor a vystavoval jej ve společenské místnosti celý měsíc, než ho sklidil pod postel, na kterou si pak sedl a celé dny koukal do protější zdi a ani nejedl, jen pil a to bez odtržení se pohledem.
Pan Canvas žil v prapodivné realitě. Byl lékařsky diagnostikován jako člověk s výpadkem paměti. Nikdo přesně nevěděl kolik paměti má nebo nemá, jisté jen bylo, že pokaždé když takhle seděl na posteli, tak v něm po pár dnech něco cvaklo a jako by na všechno, co udělal za poslední týdny, zapomněl. To se vždy zarazil, začal bláznivě běhat po pokoji a šmátrat ve všech škvírách, dokud nenašel svůj obraz pod postelí. Překvapením pro jeho doktory bylo, že už na plátně neviděl žádný obraz a stejně jako ostatní si uvědomoval, že je úplně prázdné. No a pak sešel dolů před budovu, nebo do společenské místnosti, když bylo nevlídno, a dal se do malování mokrým štětcem nanovo a tento cyklus se opakoval pořad dokola. To nejprapodivnější bylo, že pan Canvas každý svůj obraz maloval jinak dlouhý čas. Jeho ztráta paměti tedy rozhodně nebyla závislá na nějaké časové periodě, mělo to spíš co dočinění s jeho neviditelnými obrazy.
V takové krásné odpoledne, jako bylo toto, čas ubíhal jako voda, a než se jeden nadál, slunce zapadalo za neprůsvitnou stěnu urostlých smrků vysázených kolem příjezdové cesty k nemocnici. Ředitel léčebny pan Dobromil vyšel ven a s pomocí sester všechny pacienty svolali na večeři. Po jídle byla na programu tradiční diskuse pacientů mezi sebou i s terapeuty, což tu pan Dobromil zavedl už před patnácti lety jako velmi dobrou techniku zlepšení porozumění pacientům ze strany doktorů a naopak.
Pan Dobromil tady podobných vynikajících praktik zavedl spousty. Vedl léčebnu s přesvědčením, že být pacientem má vést ke změně. Systém fungoval bezchybně a bohužel také obousměrně. Kdyby se podařilo přijmout do léčení společensky zdravého člověka, tady by za pár měsíců zblbnul. Potřeboval by pak dalších několik měsíců k opětovnému návratu k rozumu, proto byl hlavní důraz dán na termíny propuštění pacientů. Pacient musel být propuštěn hned v den absolutního vyléčení, jinak začal z toho prostředí znovu bláznit.
Pravidlem bylo, že přijatí duševně choří hned po příjezdu zaznamenávali rapidní zhoršení svého stavu, což byl také kýžený výsledek. Podle teorie pana Dobromila existuje bod extrému bláznovství, ke kterému v prostředí léčebny všichni zpočátku přirozeně inklinují, ovšem ve chvíli dosažení bodu extrému bláznovství se působení prostředí otočí na hlavu a stav pacientů se začne zlepšovat až dojde nakonec k úplnému uzdravení. Pak se nesmí ale přešvihnout ten termín, jinak se musí celý proces opakovat.
Jediná výjimka z pravidla v historii tohoto ústavu byl Adolf Špaček, který nastoupil do léčení v tomto ústavu před osmi lety, a místo očekávaného zhoršení stavu se dostavilo jen zlepšování. Pak se uzdravil a žije plným životem někde na Strakonicku. Pan Dobromil o tom napsal celou studii, jejíž závěr je, že pacient Špaček pravděpodobně nastoupil do léčení ve stavu extrémního bláznovství, a tak se už jeho demence neměla kam prohlubovat. Není také bez zajímavosti, že se procesu léčení v této nemocnici zúčastnil pod dohledem mezinárodních špiček v oboru i sám pan Dobromil. Podstoupil celou kůru, aby si sám zažil bod extrému bláznovství a pocity provázející celý proces. Jelikož je systém velmi účinný, významné procento doktorů a zdravotníků léčebny podléhá jeho působení samovolně taktéž.
Pan Canvas byl nicméně pro pana Dobromila tím největším oříškem. Nejen že ztráta paměti znemožňovala dlouhodobější léčení, ale celý systém jako by na pana Canvase vůbec nepůsobil. Pan Dobromil nemohl rozlousknout příčinu té totální rezistence. Pan Canvas už tu byl sedm měsíců a začalo to vypadat, že se stane druhou výjimkou v historii. Dnešní den ovšem sliboval panu Dobromilovi celkem slušnou naději na úspěch. Večer měl totiž dorazit pan doktor Kukuřička, který se profesionálně specializoval na podobné případy jako je pan Canvas. Po několikaměsíční korespondenci s panem Dobromilem se pan Kukuřička tak zainteresoval do případu pana Canvase, že se rozhodl přijet a přijít celé situaci na kloub.
Okolo půl desáté večer začal být slyšet motor na příjezdové cestě a světla automobilu pana Kukuřičky brzy na to oslnila tvář pana Smejčila, jenž tu pracoval jako noční hlídač. Pan Dobromil přivítal pana Kukuřičku ve své kancelářo-oridinaci a rovnou se pustili do rozebírání situace pana Canvase. Pan Dobromil nejdřív zevrubně popsal, jak se pan Canvas chová, co dělá a jak funguje v prostředí léčebny. Z reakce pana Kukuřičky bylo ihned poznat, že se tu bude jednat o naprosto unikátní případ. „Fakt, že pacient nepodléhá periodické ztrátě paměti mi přijde nanejvýš zajímavý, pane Dobromile. Z poruchami paměti pracuji již dvacet osm let a s takovou anomálií jsem se ještě nesetkal.“ reagoval pan Kukuřička. „Vypadá to, že celý jeho svět je závislý na jeho obrazech.“ konstatoval pan Dobromil. „A zkoušeli jste mu vzít malířské náčiní?“ zeptal se pan Kukuřička promnul si bradku. „Vždy bláznivě lítal po budově i venku než našel něco čím by mohl malovat.“ odvětil pan Dobromil. „A přivázat?“ otázal se pak rozvážně pan Kukuřička. Pan Dobromil se nahnul blíže. „Co prosím?“ „No, jestli jste ho zkoušeli přivázat...“ rozvinul pak pan Kukuřička svůj předchozí zkratkovitý dotaz. „Já vím co jste myslel, pane doktore, ale takové praktiky mi tady neprovozujeme.“ vysvětlil až nepřirozeně klidně pan Dobromil „Do léčby přijímáme výhradně pacienty, jenž nejsou nebezpeční svému okolí ani sami sobě, proto pak není důvodu nikoho připoutávat, či dopovat léky.“ „Takže nezkoušeli.“ odpověděl si sám pan Kukuřička. „Tak aby bylo jasno,“ zvýšil hlas pan Dobromil „to, že je přivazování bláznů norma ve všech blázincích neznamená, že je to přijatelná praktika obecně! Tady se to nedělá a ani nebude zavádět - ani zkoušet! Mimoto by to v našem zkoumání beztak nepřineslo žádný užitek. Pan Canvas se po domalování obrazu vždy ocitá absolutně mimo a potřebuje další obraz, který ho dostane zpět do života. Do té chvíle se snaží jen najít způsob jak začít malovat, stejně jako se dítě snaží dostat na světlo boží z maminčina těla. Připoutání by tedy více než pravděpodobně mělo stejný efekt jako násilné přenášení nenarozeného dítěte, smrt!
Po několika hodinách nakonec pan Dobromil a pan Kukuřička našli společnou řeč a začali vymýšlet postupy, které by vedli k uzdravení pana Canvase. Rozhodli se, že dalším dnem započnou experimentovat s panem Canvasem i jeho obrazy. „Všechna jeho doposud dokončená díla, která se mi podařilo ukořistit zpod jeho postele, mám schovaná v kumbále na druhém poschodí, ale jsou samozřejmě úplně bílá.“ pronesl humorně pan Dobromil. „No, třeba se nakonec budou hodit. Zítra bychom měli ovšem vyzkoušet něco z obrazem, který maluje teď.“ dodal pan Kukuřička.
Příští ráno byl tedy na plánu první experiment. Pan Dobromil vyměnil plátno s nedokončeným obrazem pana Canvase za nové čisté plátno stejných rozměrů. Účelem experimentu bylo zjistit, zda pan Canvas pozná změnu. Panu Dobromilovi i panu Kukuřičkovi bylo jasné, že změna se nedala poznat, chtěli si jen být na dvě stě procent, každý z nich na sto tedy, jisti. Jaké to bylo ovšem překvapení když pan Canvas přišel po snídani malovat svůj obraz a z ničeho nic mu vypadla paleta i štětec z ruky, začal se klepat a v záchvatu upadl na zem. Než se k němu stačili seběhnout sestřičky, doktoři i pacienti, pan Canvas už se sám zvedl a bez zaváhání začal mlčky malovat, aniž by na něm bylo vidět, že si je vědom toho, co se právě stalo. Pan Dobromil si s panem Canvasem popovídal o jeho novém obraze, aby opatrně zjistil, zda si pan Canvas pamatuje něco z toho rána. „Neměl byste se jít nasnídat pane Canvasi? zeptal se taktně pan Dobromil. „No vidíte pane doktore, ještě jsem vlastně nesnídal. Copak máme dobrého?“ „Vánočku s máslem a čaj.“ odvětil pan Dobromil. „Výtečně, moje oblíbené.“ pochvaloval si pan Canvas a odkráčel do jídelny.
„Inu, když je to jeho oblíbené, tak si to dnes může dát i dvakrát.“ řekl pak s úsměvem pan Dobromil panu Kukuřičkovi, který právě přišel od příjezdové cesty a nesl malou lahvičku jakési chemikálie. „On si nepamatuje, že už snídal? To je úžasné. Takto můžeme vlastně regulovat jeho mazání paměti. Čistě teoreticky, pokud by maloval obraz a nedokázal by ho nikdy dokončit, až do své smrti by pak žádný výpadek už neměl.“ rozpovídal se pan Kukuřička. „Co jste to přinesl? poukázal pan Dobromil na lahvičku, kterou držel pan Kukuřička v ruce. „Tohle je chemikálie bezbarvá a tekutá stejně jako voda.“ Pan Kukuřička pak vyndal z kapsy malou tubičku spreje. „A tímhle když se to postříká, tak se to zbarví. Jak jsme včera povídali o tom, že by bylo nápomocné vidět, co pan Canvas maluje, tak na popud toho jsem ještě v noci zavolal svému příteli, který pracuje v laboratoři, a zeptal jsem se ho jestli náhodou neexistuje něco, co by nám pomohlo. No a náhodou existuje. Hned časně ráno mi to dal poslat, tak to teď přivezli.“ „To musí být dobrý přítel, když se nechá takhle pozdě budit.“ prohodil pan Dobromil úsměvně. „Tak on pracuje především v noci, je to takový noční pták.“ dovysvětlil pan Kukuřička a vylil vodu, kterou měl připravenou pan Canvas na malování, aby místo toho mohl malovat tou zázračnou chemikálií.
Oba dva experimentátoři se moudře shodli, že počkají několik dní a potom se teprve podívají, co to pan Canvas maluje, jestli to dává smysl a zda-li bude z obrazu něco poznat, když se všechny tahy štětcem zvýrazní jen jednou barvou. Ani jeden z doktorů to ale nemohl vydržet, a tak potajmu ukradli obraz pana Canvase už ten den večer. Plni očekávání umírali zvědavostí, co jim zjeví tajemné plátno, když pan Kukuřička sprejoval celý obraz. Výsledek byl bohužel nic neříkající. Vše bylo zjeveno jen v jednom odstínu jedné a té samé barvy, což z výtvoru pana Canvase dělalo jen plátno náhodně zapatlané barvou. „Myslíte, že je barvoslepý?“ zeptal se pan Kukuřička. Pan Dobromil se ještě jednou podíval na obraz a povídá: „Vidíte, to mě nenapadlo. Hned ráno to musíme zjistit.“
Pan Dobromil požádal o pomoc mladou pohlednou sestru Jarmilku Vávrovou, která měla na starosti ranní budíček. Po zaklepání Jarmilka vstoupila do pokoje pana Canvase, roztáhla závěsy a nenápadně vyndala z kapsy malou uzavřenou zkumavku, kterou otevřela palcem a vylila její obsah na zem. Pak odkráčela ke dveřím, otočila se a vyjekla. Pan Canvas se prudce zvedl a zmateně se na Jarmilku podíval. Jarmilka ukázala prstem na malou loužičku ve prostřed pokoje. „Pane Canvas, co tady dělá ta krev?“ „Krev?“ podivil se pan Canvas. Pomalu otočil hlavu, a když uviděl na zemi rozlitou kapalinu, tak se zarazil. „Jak se sem dostala? Já přece nekrvácím. Jste si jista, že je to krev?“ Sestra Jarmilka se hned na to odebrala z pokoje a spěchala k panu Dobromilovi. Oba experimentátoři byli nadšeni z barvosleposti pana Canvase. Kapalina na zemi v pokoji totiž byla sytě žlutá a pan Canvas se nad tím vůbec nepozastavil. „Dal jste zpět ten obraz pane Dobromile?“ zeptal se narychlo pan Kukuřička. „Ne, je pořad v mé kanceláři.“ odpověděl překvapeně pan Dobromil, ale to už pan Kukuřička spěchal po schodech nahoru do prvního patra. „Tak ho zdržte, kdyby chtěl jít hned malovat!“ Volal zpět pan Kukuřička. To pan Canvas zrovinka vyšel ze svého pokoje a kráčel po schodech dolů. Pan Dobromil se k němu urychleně vydal, aby se ujistil, že půjde nejdříve na snídani. „Víte, co se dnes přihodilo pane Doktore? Měl jsem ráno v pokoji rozlitou krev. Úplná záhada, viďte sestřičko,“ prohodil k Jarmilce přicházející s panem Dobromilem. „No, právě jsem to panu doktorovi říkala. Omlouvám se, že jsem od vás tak narychlo utekla.“ „To je v pořádku, už jsem ji vytřel. A víte co, chutnal jsem ji a byla taková kyselá.“ „Ježíši Kriste, co jste to tam vylila sestro?!“ zašeptal výstražně pan Dobromil Jarmilce do ucha. „Pomerančový džus.“ odšeptala nazpět sestra a šla pomoct panu Vychytrálkovi, který se o berlích snažil sejít schody. Pan Canvas se mezitím odebral do haly směrem k východu, aby mohl začít malovat.
Pan Dobromil po pár vteřinách konečně odvrátil svůj pohled od Jiřinčina zadečku a hledal očima pana Canvase. Úprkem se za ním přihnal těsně u dveří. „Pane Canvasi!“ zvolal udýchaně „Snídaně nebude?“ Pan Canvas se zastavil. Pak se otočil a povídá: „Inu, včera jsem měl dvě, tak jsem si myslel, že ji dnes oželím.“ Pan Dobromil zkameněl a nechápavě pronesl: „Tak teď nevím, který z nás dvou je tady blázen. Kdo tady koho tahá za nos?“ Pan Canvas se usmál a přistoupil blíž k panu Dobromilovi. „Když jste mě včera poslal na tu snídani, cítil jsem, že v žaludku už něco mám. Bylo mi to divné, a tak jsem vyšel nahoru do svého pokoje. Než jsem ale do svého pokoje stačil vejít, vidím na chodbě sestru Jarmilku s obrazem. Je mi to ještě divnější a tak ji následuji. Jarmilka nechala obraz v kumbále na druhém poschodí a odkráčela. Když byl vzduch čistý, vplížil jsem se do kumbálu a našel ten obraz. A pak bum a najednou se mi vrátily nějaké vzpomínky. Byl to můj poslední obraz. A pak jsem v kumbále objevil další své obrazy a tak si dal jako skládačku dohromady spoustu dalších měsíců. Poslední, co si tady pamatuji, to bylo ještě před Vánocemi nějak těsně před prvním sněhem, to už jsem tu asi tak půl roku, jestli to vůbec můžu takhle... Jsem v nebi pane doktore?“
V té chvíli už po chodbě kráčel pan Kukuřička s posledním obrazem pana Canvase. „Víte, začali jsme na vás zkoušet různé triky a nebylo to úplně čestné od nás.“ povídá pak smutně pan Dobromil. „Pan Kukuřička právě nese váš nový obraz z mé kanceláře. Chtěli jsme vědět co malujete, tak jsme si ho vypůjčili.“ Pan Kukuřička pak ukázal obraz panu Canvasovi a napřímo se zeptal: „Vidíte nějakou změnu pane Canvas?“ „Ne, vše je tak jak bylo včera večer.“ odvětil pan Canvas. „Výtečně, to znamená, že opravdu jste barvoslepý.“ uzavřel netaktně pan Kukuřička. Pan Canvas o své barvosleposti věděl a nebylo pro něj lehké přijmout skutečnost, že se to provalilo. Pan Dobromil si ho tedy pozval do své kancelářo-ordinace, aby si o samotě pohovořili a Pan Canvas se po pár desítkách minut uklidnil. Pan Dobromil dostal jedinečnou příležitost dopídit se víc o paměti a historii pana Canvase, který o těchto věcech za normálních okolností nebyl ochoten hovořit.
„Nastěhovali jsme se spolu s Marií do malého útulného bytu a chtěli jsme si to tam pěkně vydekorovat. Nechtěli jsme utrácet moc peněz za obraz, ale moc jsme nějaký chtěli, tak jsem se rozhodl, že si nějaký namaluji sám. Pak jsem si tedy koupil plátno a barvy a štětce a chtěl jsem se dát do díla.“ rozvzlykal se pan Canvas. „Včera ráno, jsem se probral na zemi před vchodem a to poslední, co jsem si pamatoval je, že držím štětec a začínám malovat svůj první obraz.“ Pan Canvas teď už prakticky křičel. „Řekněte mi pane doktore, jsem v nebi? Nebo je tohle peklo? Kde je Marie?“ „Uklidněte se pane Canvas! Jste pořád na Zemi. Jen si nepamatujete, co se stalo v poslední době, ale nebojte, dáme to do pořádku.“ snažil se pan Dobromil. Pan Canvas útržkovitě pokračoval „..když jsem si najednou při pohledu na svoje poslední obrazy, to mě taky napadlo, vzpomněl na to, co se v posledních měsících tady v léčebně...“ Pan Dobromil pak rozvinul: „Vlastně je to úžasný fenomén. Jakýmsi záhadným způsobem dokážete implantovat realitu kolem sebe do svých obrazů. Ze svých obrazů ji pak můžete tedy, jak jste dnes prokázal, získat zpět. Jedna věc mě ale mate. Automaticky se vám mažou vzpomínky, když máte dojem, že se váš obraz ztratil. To mi pořád neleze do hlavy. Potřebujete mít stálý kontakt se svými díly. Proč jste o tom nekomunikoval dříve?“ Pan Canvas se zamračil. „Víte, já opravdu myslel, a ještě trochu stále myslím, že jsem po smrti. Ta ztráta kontinuity je tak drásavá, že okamžitě potřebuji začít kreslit, což mě kupodivu uklidňuje.“ „Jaké bylo datum dne, který si naposledy pamatujete, pane Canvasi?“ zeptal se pak pan Dobromil. „To byla středa, červen myslím, dva tisíce čtyři. Jaké datum máme dnes?“ Pan doktor se smutně podíval na protější stěnu, kde visel kalendář na rok dva tisíce devět, a Pan Canvas se ohlédl. Pan Dobromil pak viděl, že pan Canvas se dostává do většího a většího stresu, a tak raději konverzaci ukončil a nechal svého pacienta jít opět malovat. Našel pak pana Kukuřičku a měl pro něj spoustu nových otázek a především několik prvních odpovědí k tomu zapeklitému případu.
„Pane Kukuřičko, on si vůbec nepamatuje ten požár domu kde bydleli z října minulého roku. Celou dobu jsem měl za to, že se mu pošramotila paměť, když na něj spadl ten trámek a uhodil se do hlavy, ale on už si nepamatuje nic z toho co se stalo čtyři roky před tím. Nějak mysticky na něj musí působit právě ty obrazy, protože poslední co si pamatuje je těsně před tím, než se pustil do svého prvního obrazu.“ Pan Kukuřička se zamyslel. „A jak je na tom jeho žena, pane Dobromile?“ „No ještě stále leží v nemocnici. Málem to nepřežila. Nemohli ji totiž při tom požáru najít. Pana Canvase našli hned. Podle zprávy s ní dokonce jel do nemocnice a čekal až ho k ní pustí, ale pak to v něm přeskočilo a začal jančit, tak se pak dostal až sem k nám.“ podrobně vysvětloval pan Dobromil. „Paní Canvasová by nám mohla hodně pomoci. Snad ji už brzy pustí.“ konstatoval pan Kukuřička a zívnul si. Pan Dobromil s panem Kukuřičkou pak vyvěsili všechna díla pana Canvase z kumbálu v jeho pokoji. Vypadalo to groteskně – tolik obrazů v jednom malém pokojíčku a nic na nich. „Je mi stále záhadou, že nemaluje barvami nebo alespoň jednou barvou. Jeden malíř s italskými kořený narozený v jižní Africe, kterého jsem potkal v Anglii, mi řekl, že malování je celé o míchání barev.“ povídá pan Kukuřička. „Takový je holt osud barvoslepých malířů.“ řekl na to pan Dobromil. „Takový je holt osud barvoslepých malířů.“ zopakoval po něm zasněně pan Kukuřička.
Podle teorie pana Dobromila měli existovat obrazy, které pan Canvas vytvořil ještě před požárem. Šance, že by v říjnu dva tisíce osm neshořeli byla nicméně mizivá. Pan Kukuřička se více zajímal o paní Canvasovou. „Řekli mi tenkrát, že jakmile se paní Canvasová probere z komatu, dají nám vědět, o víc jsme se nestarali.“ informoval pan Dobromil pana Kukuřičku, který se na ni neustále tázal. Jeho zájem o Marii Canvasovou vyvrcholil, když si zjistil ve které nemocnici leží a rozjel se za ní. Pan Dobromil pak čekal celé dva týdny, než se pan Kukuřička vrátil, ačkoli se měl vrátit do druhého dne.
Když do areálu léčebny vjelo auto pana Kukuřičky, pan Dobromil seděl na lavičce pod mladým dubem, který tu zasadil na jaře prvního roku působení v tomto ústavu. Pan Kukuřička došel k lavičce rázným krokem a pak se pomalu posadil vedle pana Dobromila. „Nějak jste se opozdil, pane doktore.“ povídá pak pan Dobromil místo pozdravu. „To víte, užíval jsem si s paní Canvasovou dost vzrušující zábavy.“ odvětil pan Kukuřička se zvednutým obočím. „Paní Canvasová je pěkné kvítko. Po několika dnech jsem vyzjistil, že paní Canvasová nejen že neleží nikde v bezvědomí, ale ani nikdy neležela. Žádná paní Canvasová neexistuje. Druhý týden jsem teda strávil proklepáváním si pana Canvase. Ten protokol, který máte v kanceláři je pěkná pohádka, tu si uschovejte pro vnoučata. Ten požár minulého roku se nikdy nekonal, celé je to habaďúra.“ Pan Dobromil žasl: „Takže pan Canvas...“ „Náš malíř není žádný Canvas, ale Petr Vlk, shodou okolností hledaný zločinec.“ opravil pan Kukuřička pana Dobromila, který se vyděsil a skoro až vykřikl: „No, proč už tady nejsou antony?!“ Pan Kukuřička ho vzal za ramena a vyndal z kapsy svého saka papír. „Tohle je novinový článek z dvacátého šestého října dva tisíce osm, ten jsem si stáhl a vytiskl z internetu. A malíře sem přivezli dvacátého osmého. Čtěte!“ Pan Dobromil si přečetl novinový článek, vstal z lavičky a povídá: „Musim to rozchodit.“
Článek podával zprávu o tom, že byla zpronevěřena částka pěti a půl milionu euro a zločinec patrně prchl do České Republiky. Pan Dobromil nevěřil vlastním očím. „Takže vy si myslíte, že náš malíř je ve skutečnosti Vlk..“ „Liška podšitá,“ skočil mu do řeči pan Kukuřička „a když to na něj šikovně uhrajeme, nějaká ta almužnička by se do naší kasičky mohla vejít, co říkáte?“ „No, počkejte, počkejte, co když to ale je pan Canvas?“ strachoval se pan Dobromil. „Nebojte se vlka nic pane doktore, vše jsem už dokonale promyslel. Počkáme si až začne malovat další obraz a hned ten den na něj přitlačíme. Jestli to je Vlk, tak se lapí, a jestli není, tak zničíme ten nový obraz a on si to vůbec nebude pamatovat, tím neporušíme kodex.“ Pan Dobromil nakonec polevil. „Inu, tak za zkoušku to stojí, kolik myslíte, bychom si tak mohli říct?“ Pan Kukuřička se zadíval do nebe. „No tak půl milionku, co říkáte? Aspoň mu to zaokrouhlíme.“
Oba pánové pak čekali několik dalších týdnů, než se nakonec pan Dobromil dal s panem Canvasem, domnělým panem Vlkem, do řeči. „Víte, rozhodl jsem se, že udělám své životní dílo. Abych už nemusel prožívat ten stres, tak budu tento obraz malovat až do své smrti.“ řekl pan Canvas panu Dobromilovi s rozzářeným úsměvem. Tvář pana Dobromila zkameněla. „Dej si na nás pozor Vlku! Víme kdo jsi a od čeho prcháš. Budeš sedět padouchu, za to žes nás tady vodil za nosánky.“ Pan Canvas se nechápavě podíval na pana Dobromila a klidně povídá: „Je vám dobře pane doktore?“
Pan Dobromil pak tiše odkráčel a brzy se k němu připojil pan Kukuřička. „Tak jak to probíhalo? Dostal jste z něho něco?“ „Ani ň,“ povídá pan Dobromil „ale myslím, že to na nás jen hraje. Časem to z něj možná vypáčíme.“ „To není dobré,“ povídá pan Kukuřička „teď už ví, že víme a bude nás určitě chtít umlčet. Zbývají dvě možnosti. Buď umlčíme dřív mi jeho, nebo odsud musíme rychle zmizet. Celé jsme to moc překombinovali.“ Pak se oba vydali k automobilu, kde je zastavil pan vrátný Smejčil. „Ale kampak, kampak, páni doktoři?“ „Jedeme na služební cestu pane Smejčil.“ povídá pan Dobromil. „No to nepůjde, víte přeci, že v autě si hrát nesmíme.“ „Ale pane Smejčil, aspoň na chvíli, je to smrtelně důležité. Prcháme od známého zločince, který se tady skrývá, nechcete prchat s námi?“ prosil pan Kukuřička.
To už k nim ale běžela vrchní sestra. „Pane Dobromile, pane Dobromile!“ volala „Co to má znamenat? Právě jsem se dozvěděla, že zase kujete nějaké pikle na pana Canvase. Tohle je poslední varování. Přestaňte už s těmi hry na FBI a podobné a hrajte si s panem Kukuřičkou třeba kuličky, co říkáte? Všem nám to tu prospěje. Nebo by vám prospěla studená sprška?“ oba páni strnuli a poslušně sklopili zraky. Vrchní sestra se začala smát jako poblázněná: „To jsem vás dostala! Jedna nula pro mě klucí!“ A tanečním krokem cupitala mezi záhony. Pan Smejčil za ní volal: „Paní Věro, do záhonů ne, teď jsem je okopával, chudinky kytičky.“ Pan Kukuřička mrknul na pana Dobromila a povídá: „Já už se lekal, že se uzdravila.“ Oba se zasmáli a pak rychle vklouzli do nestřeženého auta. „Bychom mohli jet na výlet, co říkáte?“ povídá pan Kukuřička. „A co prchání před zločincem?“ namítl pan Dobromil. „Vždyť to už je nuda, ale takový výlet! Pojďme, jedeme na výlet do Skotska potkat Sherlocka Holmese.“ Oba pak chvíli předstírali, že jedou autem a potom nadšeně vylezli z auta a kráčeli k budově léčebny. Přišli až k panu Canvasovi a jeden z nich povídá: „How do you do? Já jsem profesor Vrchlík a toto je můj přítel kriminalista Ladislav Lukáš. Jsme tady správně? Hledáme pana Holmese.“ Pan Canvas se na oba pány zadíval a usmál se. „No víte, stala se tu taková nemilá věc. Pan Holmes tady vyšetřoval případ možné vraždy. Před pár měsíci se tu v pokoji jednoho pacienta našla krev. Ale pak najednou pan Holmes zmizel.“ povídá zainteresovaně pan Canvas. „No, to ho určitě unesl ten vrah. Musíme tu vraždu dovyšetřit a najít pana Holmese.“ řekl pan Vrchlík a urychleně se s panem Lukášem vydali na průzkum okolí. Pan Canvas jen zakroutil hlavou a řekl si sám pro sebe: „Jediná obrana proti zblbnutí je předstírat bláznovství.“