Smrt
Poslouchejte o královně,
co má vlastní hlavu. Řeší spory bez rádců dle vesmírného řádu. V noci nebo ve dne z trůnu sebe zvedne. Ať se ti chce nebo ne, obleče si roucho plátěné. V ruce svírá žezlo své. Všichni jí znají, nikdo nežasne, když objeví se pozdě, naopak - když předčasně. Jen pár s ní šlo bez řečí. Odpor ovšem marný je, tahle dáma neřeční. hloupý je kdo bojuje. Ta žena křehká jak stéblo, bílá jak sníh a štíhlá jak chrt, nosí černou sukeň, ostrý šperk a jméno Smrt! |
Přepadla mě úzkost, která se v životě člověka objeví opravdu málokdy. Ale přesto mě přepadla. V mém těle je mrtvo, slyším jen svůj chrčící dech. Nemocniční pokoj je tmavý a bohužel mi nepomáhá ani to, že má postel je u okna, protože jsou tři hodiny ráno. Ten přístroj v rohu mě znervózňuje svým neustálým pípáním. Jako by odpípával můj život. Kéž bych se teď mohl probudit v jiném světě, v jiné realitě, v jiné době. Možná mi schází pokora, ale zlobím se teď na život, na boha a sám na sebe. Co jsem vlastně dělal celých těch sedmdesát let? Alespoň že mysl mám vitální. Tělo mi už selhalo a smrt už se sklání nad mojí postelí. Jen čeká, až si odpřemýšlím poslední úvahy a pak mě bez milosti odloučí od mého starého těla.
„Jsem rád, že jste si mě konečně všiml!“ ozvalo se náhle. Stařec v posteli na chvíli zapomněl, že se nemůže ani pohnout a schoulil se pod deku. Klidný, ale rázný hlas bez zaváhání pokračoval: „Jsem tu už téměř dvacet minut. Chápu, že máte strach, ale konečně jste v myšlenkách narazil na smrt a to je známka smíření s osudem a s vesmírným zákonem.“ „Vesmírným zákonem?“ otázal se zděšený muž, protože stále nechápal, o čem ten hlas mluví a proč.
Třeba to je jen v mé hlavě. Prostě už blázním. Kdo by taky nebláznil. Dvacet čtyři hodin denně zavřený v jedné cimře na jedné posteli v jedné poloze. Prostě ztrácím pojem o realitě a už nerozeznávám své fantazie. Životaschopnými lidmi nás vlastně dělá to, že víme jaký je datum, že komunikujeme s okolím a vzděláváme se, abychom poznávali realitu, ve které žijeme. Takový Robinson měl asi co dělat, aby se nezbláznil! Mohl ale poznávat nové prostředí. To já nemůžu, strop už mám prozkoumaný dokonale. Chtělo by to změnu.
„No, konečně moudrá slova.“ řekl vesele zase ten hlas. „Že by se smrtí přicházely halucinace, sny a bláznovství?“ řekl si pro sebe stařík a zaslechl smích. Hlas pokračoval: „Vidím, že teď už se myšlenky na smrt nezbavíš.“ „Ale zbavím, zbavím se tě!“ obořil se muž v posteli. „Ne, ne, už jsi mě přijal. Nechceš si to stále přiznat, ale tvá duše už pochopila, co má nastat. A právě teď ti dochází, že je úplně jedno jestli máš halucinace nebo k tobě někdo mluví. Prostě najednou víš, že jsem smrt a budeme muset jít. Nepřemýšlej teď o tom jestli by ses měl bát. Věz jen to, že realita už není důležitá a...“ „Co je ten vesmírný zákon?“ přerušil ho umírající stařík. „Ale proč máš zase ty zbytečné úvahy, jak mě přelstít? Ty přece už nechceš žít, proto jsem tu. Kdo ti řekl, že smrťák je zlá bytost, která si pro tebe přijde a bude tě tahat z tohoto světa proti tvé vůli? Ty sám už chceš pryč, a tak jsem tu. Proti mě nemůžeš bojovat nebo mě přelstít. Slibuju ti, že smrt neznamená zánik. Jsi přemýšlivý člověk, takže tě už určitě někdy napadlo, že pokud by smrtí končila i existence, vypadal by svět i život jinak. Kdybys ve své duši opravdu cítil, že po smrti nebude nic, měl bys teď větší chuť žít a vstal bys z té postele, vyšel z pokoje a užíval života. Tak jak tě k tomu nabádala vždy tvá mysl. Rozum vždycky radí užívat života a snažit se ho prodloužit. Duše ale ví o vesmírném zákonu, který vychází z toho, že existence je nekonečná, protože jinak by to všechno vůbec nemělo smysl a svět by nemusel vůbec být. Což by byla škoda, ne? Tak se zvedej, protože pomalu pudem.“ skončil hlas svůj monolog. Stařec oněměl úžasem a přístroj v rohu vydával už jen nepříjemně táhlý tón.
Rozrazily se dveře a do místnosti vtrhl muž v omšelém obleku. Střední věk, pěkná figura, upřímný pohled. Sympatický zjev kazil jen křivý úsměv. „Málem jsem tě dostal!“ zakřičel směrem k mrtvole ležící u okna. „Co tu děláte?“ vyštěkla na něj nepříjemně příchozí sestra. „Vždyť už jdu.“ řekl klidně a opětoval zdravotní sestře jedovatý pohled. Pak se otočil a vyšel ze dveří.
V ulicích bylo ticho. Vítr sem tam pohodil na chodník žlutý dubový list. Ani jedno auto, ani jeden člověk, ani jediná známka života. Pán v omšelém obleku prošel kolem prázdné vrátní budky nemocnice a vydal se skrz park. Pak přešel liduprázdnou ulici a vytáhl z kapsy klíče. V tom se prudce otočil a zíral na ztemnělý park. „Tak vylez! Snad se nebojíš.“ zašeptal a ještě několik minut stál a upřeně zíral na ty žluté duby v parku. Náhle se roztržitě otočil a namířil si to k protějšímu vchodu do domu. Vystoupal po schodišti do druhého patra a tiše odemkl. Pověsil kabát na věšák a chtěl jít potichu do koupelny, ale všiml si, že v obývacím pokoji se svítí. Když vešel do pokoje, uviděl v houpacím křesle svého bratra, který se právě probouzel. „Nazdar André.“ pozdravil rozespalého muže s bradkou a vykročil směrem k záchodu.
„Tak jak to dopadlo?“ otázal se André. „Nic moc, André.“ odpověděl bratr vycházející z koupelny. „Myslíš, že to má smysl, Ruprte?“ pokračoval André. Ruprt se posadil do křesla naproti Andrému, promnul si oči a upřeně se podíval na svého bratra. „I kdyby to smysl nemělo, tak je to přece zábava, ne?“ řekl výsostně. „Chce se mi spát, promluvíme si ráno, André. Souhlasíš?“ pokračoval Ruprt a zívl si. André jen přikývl, vstal a sfoukl svíčku, která až do teď ozařovala malou místnost.
Skromná snídaně voněla čerstvým ránem a do oken foukal silný vítr, což vydávalo prazvláštní děsivé zvuky. André s Ruprtem seděli naproti sobě a vychutnávali doušky čaje. „Dnes v noci jsem ho málem dostal.“ řekl tiše Ruprt. „O co ti vlastně jde?“ zeptal se v poklidu André a dál přežvykoval chléb v puse. „Mám strašnou touhu ho vidět a konečně ho přelstít.“ rozvášnil se Ruprt. André se na něj vyčítavě podíval: „Takže je to jenom tvoje obrovský ego?“ „Taky mi připomíná našeho dědu André.“ řekl pak tiše Ruprt. „Vždyť si ho ještě nikdy neviděl,“ pokračoval rázně André. Ruprt se na Andrého podíval a povídá: „To ne, ale prostě mi ho připomíná. Nemůžu si pomoct.“ Pak se oba na chvíli odmlčeli.
Na Ruprtovi bylo vidět, že Andrého přestává vnímat. Vypadal nervózně a zamyšleně. Náhle zavřel oči a celý se roztřásl. Pak ho jakási neviditelná energie shodila ze židle. André bleskurychle vstal sehnul se k němu. Ruprt nepřítomně otevřel oči a jeho rty potichu mumlali divnými přízvuky: "Foxorroliškarenár..." "Ruprte! Ruprte!" křičel jeho vyděšený bratr. "Foxorroliškarenár-foxorroliš..." André s Ruprtem zatřásl a v tu chvíli se probral z transu. "Ka!" vyhrkl zběsile a plynně pokračoval, protože jemu to všechno dávalo smysl. „Požár na náměstí, André. Máme dvacet pět minut, možná i míň,“ Vstal a hnal se ke dveřím. André popadl svůj i Ruprtův kabát a běžel za svým bratrem, jehož běh po žulovém schodišti se rozléhal celým domem.
Z oken ve čtvrtém patře domu na rohu se valil dým. Na náměstí bylo početné obecenstvo a požárníci vynášeli ven kašlající oběti. Ruprt a André se udýchaní prodírali davem a oba současně pohlédli ještě jednou na ceduli Liškova na hořícím domu. Pak vběhli do domu a stoupali po úzkých schodech. Najednou se srazili se spěchajícím hasičem, který se na ně nechápavě podíval a mlčky sledoval jejich odvážný výstup do horoucích pekel. „Nikdo tam už není.“ zakřičel na ně. „Cítím, že tam je,“ zašeptal Ruprt směrem k Andrému a zrychlil krok. Požárník zůstal stát a těžce oddychoval. Nechat je být? Otřel si pot z čela a vydal se zpět vzůhu.
Ruprt a André vstoupili do prostorného bytu. Bylo tam horko a všude byl cítit nezdravý zápach spálených tkanin, plastu i lakovaného nábytku. Zpod dveří do obývacího pokoje se lehce linul dým. „Potřebujete něco důležitého Ruprte?“ ozval se jasný hlas zpoza dveří. Oběma bratrům se zastavilo srdce a v okamžiku přestali zhluboka dýchat. Kolem se rozlilo posvátné ticho a skrz dveře obývacího pokoje prošel elegantní muž v černém plášti. Z očí mu vyzařovala moudrost a pokora, ale rysy v obličeji měl dětské. Šibalsky se usmál a povídá: „Asi se dobře bavíte Ruprte, ale zahrávání si se smrtí může být, jak bych to, smrtelně nebezpečné. Máte štěstí, že jste mě zastihl. Jedna oběť se vzdala života na Zemi už tady v pokoji, a když snesli její tělo dolů, umínila si, že tu zůstane. Budu s ní muset zůstat, dokud nepochopí, že je čas odejít. Až zjistíte, Ruprte, proč mě vlastně hledáte, tak dejte vědět. Budu se těšit.“ Do bytu vešel obtěžkaný hasič v uniformě a nechápavě zíral na usmívajícího se muže v plášti. Ten se rychle otočil a zmizel za dveřmi obývacího pokoje.
„Co tu sakra děláte?!“ vykřikl splavený hasič. „Honíme smrt,“ odvětil André a z jeho hlasu nebylo cítit ani špetku nadšení. „To je fajn. Podívejte, já to mám ve svém povolání naopak. Smrt vždycky honí mě,“ řekl požárník a postrčil Andrého k východu. Ruprt mezitím napsal něco na kus papíru, strčil ho požárníkovi do ruky a povídá: „Zastavte se na téhle adrese zítra večer. Myslím, že se budete chtít zeptat na spousty věcí ohledně toho chlápka co právě zmizel.“
„Myslíš, že opravdu přijde?“ zeptal se André, když naléval kávu. Venku už byla tma a Ruprt i André byli očividně neklidní, ačkoli každý z opačného důvodu. Jeden se bál, že dorazí a druhý, že nedorazí. „Přijde,“ odpověděl Ruprt. „Cítím to v kostech. Určitě to nebyla náhoda, že jsme ho tam potkali. Možná pravě on nám pomůže přijít na to, proč to děláme.“ Pak se zvedl od horké kávy a šel do předsíně. V tom se ozvalo klepání na dveře, na jejichž klice už měl Ruprt ruku. „Dobrý večer, já jsem Ruprt Painer a tohle,“ otočil se na právě přicházejícího bratra „je můj bratr André.“ „Fred Laire,“ představil se požárník s knírkem a podal Ruprtovi ruku. Byl to požárník, na kterém poznáte, že je hasič, i když není v pracovním.
„Takže ten chlápek v plášti byl smrtka, Ruprte?“ zeptal se hned z kraje Fred, když se všichni usadili v křeslech se svými kávami. „Přesně tak. Nevypadáte zrovna rozrušeně. Většina lidí se jen při pomyšlení na smrt zalyká strachem.“ podivil se Ruprt. „Jak jsem říkal, jsem hasič, smrt na mě číhá každý den. Včera to ovšem bylo jiné.“ řekl Fred a usmál se na oba bratry. „Takže vy už jste ho někdy viděl, Frede?“ zeptal se udiveně André. „To ne, ale při každém výjezdu, ať už jde o bouračku nebo hořící dům, ho cítím. Je vždy s námi a čeká na naší chybu, aby si nás mohl vzít. Asi mu kazíme práci,“ odpověděl Fred. „Myslím, že práce má dost,“ poznamenal Ruprt a napil se kávy. Rád bych se zeptal na to samé, na co se vás zeptal on... „Proč ho hledáte? Všichni se mu snažíme uniknout a vy mu jdete naproti. To je šílené.“ Ruprt se zamyslel a povídá: „Myslím, že to mám, André.“ „Co?“ zbystřil André. „To ne já jeho, ale on hledal mě. To on mi nechával ty stopy, podle kterých jsem se k němu mohl dostat. On mi nechce utéct. On se mi snaží ukázat cestu, ale nejdřív musím něco pochopit, ale co?“ přemýšlel nahlas Ruprt. „Jste blázen Ruprte,“ řekl Fred a dodal „Cesta ke smrti je jednoduchá, jestli chcete pomoct, jdu pustit plyn a během deseti minut to máme za sebou.“
„Není třeba Frede, už jsem to udělal,“ ozval se klidný hlas Ruprta, který zněl najednou úplně jinak. André se chtěl zvednout a jít ho vypnout, ale nemohl. Jeho tělo bylo naprosto ztuhlé. „Co se to děje?“ zakřičel a Ruprt se najednou probral z transu: „André, nemůžu se ani hnout.“ stěžoval si a Fred jen hlasitě sípal. Do místnosti vešel pán v černém plášti a posadil se do volného křesla tak, aby na všechny viděl a povídá: „Výborně Ruprte, ani jsem nečekal, že na to tak rychle přijdete. Jen bych rád, abyste si nemysleli, že jsem snad zlý. Naopak! Dnes tu nejsem za prací. Účelem bylo dostat vás všechny tři na jedno místo. Myslel jsem, že to vyjde v tom hořícím domě, ale Ruprt ještě nic nechápal a navíc tam byla ta uhořelá. Nu, a tak jsem tady. Budu potřebovat vaši pomoc pánové, ale nemůžu vás nutit, to asi chápete, a proto, jestli nemáte zájem, tak to řekněte.“ Fredovi tekly po tvářích ledové slzy a celý se třásl. Pak se podíval na usmívajícího se pána a řekl: „Já na to nemám, se mnou nepočítejte.“ „Dobrá, to je vaše rozhodnutí,“ odvětil elegantní pán a přehodil si nohu přes nohu. „Já s tím nechci mít nic společnýho. Tohle mi úplně stačilo. Zahrávat si se smrtí je nebezpečné, to jste říkal sám. Prostě to nejde,“ povídá André. „Já půjdu,“ vyhrkl ze sebe najednou Ruprt. „To je poslední slovo?“ otázal se pán v plášti. „Ano, poslední slovo!“ řekl rozhodně Ruprt a pak se ozvala obrovská rána, jak puštěný plyn v kuchyni chytl od svíčky plápolající těsně vedle sporáku.
André se zvedl ze země a rozhlédl se po pokoji. Za pohovkou ležel pomlácený Fred, který se právě probral z šoku. „Ruprt je mrtvej Frede!“ zakřičel se slzami v očích.
Fred seděl u stolu zády ke dveřím a popíjel to nejlepší capuccino ve městě, což sice nevěděl, protože všechny podniky zdaleka ještě nevyzkoušel, ale i tak si ho užíval. Po chvíli přišel do kavárny André a přisedl si k němu. „Ahoj Frede, promiň to zpoždění. Znáš to, děti, žena...“ omlouval se André. „To je v pohodě,“ povídá přívětivě Fred, „vždyť to mám doma taky.“ „Copak potřebuješ Frede,“ zeptal se zvědavě André. „Pamatuješ, jak jsme se minulý pátek náhodou potkali ve městě?“ začal Fred, „tak ještě ten večer jsem nastupoval službu a měli jsme výjezd. Cisterna v pangejtu. Jeden člověk umřel na místě a najednou jsem měl pocit, že on tam zase je jako vždycky. Ale nebyl to ten starej...“ André nevěřil vlastním uším: „Ty myslíš...“ „Byl to on, André, určitě,“ přerušil ho Fred, „myslím, že až přijde ten správný čas, tak tě navštíví.“ „Frede, je to už deset let. Už jsem ani nedoufal. Děkuju Frede,“ povídá smutně ale i trochu nadšeně André. „Není vůbec zač, jen si dej pozor ať nevyplašíš rodinu,“ povídá Fred a začal se smát. André se k němu naklonil a řekl: „Náš malej, to je celej Ruprt. Kdybys ho viděl. Občas když v noci nemůžu usnout, říkám si, jestli ho nakonec nečeká stejný osud.“ „Asi to máte v rodině, s tím se nedá nic dělat,“ smál se dál Fred. „Moc se nesměj Frede. Ten první rok po tom, co Ruprt zemřel, jsem se snažil přijít na jakoukoliv stopu a víš co jsem náhodou zjistil?“ „Copak jsi zjistil?“ zeptal se Fred. „Zjistil jsem, že jsi náš příbuzný. Já, ty a Ruprt jsme měli stejného dědu.“ řekl vážně André. „No, to je sice zajímavé, ale možné to je, pravýho dědu jsem nikdy nepoznal. Babička bydlela sama, co já pamatuju.“ poznamenal Fred. „Ruprt mi jednou řekl, že mu ten chlápek našeho dědu připomíná. Možná proto jsme tenkrát seděli všichni tři v tom pokoji.“ „Ty myslíš, že se to dědí, jako dědí z dědy?“ „No, něco na tom bude. Každopádně buď ve střehu Frede. Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý, proto se možná neustále snažíme najít pevný bod. Jediná jistota ale nakonec zůstane a přijde si pro všechny.“
„Jsem rád, že jste si mě konečně všiml!“ ozvalo se náhle. Stařec v posteli na chvíli zapomněl, že se nemůže ani pohnout a schoulil se pod deku. Klidný, ale rázný hlas bez zaváhání pokračoval: „Jsem tu už téměř dvacet minut. Chápu, že máte strach, ale konečně jste v myšlenkách narazil na smrt a to je známka smíření s osudem a s vesmírným zákonem.“ „Vesmírným zákonem?“ otázal se zděšený muž, protože stále nechápal, o čem ten hlas mluví a proč.
Třeba to je jen v mé hlavě. Prostě už blázním. Kdo by taky nebláznil. Dvacet čtyři hodin denně zavřený v jedné cimře na jedné posteli v jedné poloze. Prostě ztrácím pojem o realitě a už nerozeznávám své fantazie. Životaschopnými lidmi nás vlastně dělá to, že víme jaký je datum, že komunikujeme s okolím a vzděláváme se, abychom poznávali realitu, ve které žijeme. Takový Robinson měl asi co dělat, aby se nezbláznil! Mohl ale poznávat nové prostředí. To já nemůžu, strop už mám prozkoumaný dokonale. Chtělo by to změnu.
„No, konečně moudrá slova.“ řekl vesele zase ten hlas. „Že by se smrtí přicházely halucinace, sny a bláznovství?“ řekl si pro sebe stařík a zaslechl smích. Hlas pokračoval: „Vidím, že teď už se myšlenky na smrt nezbavíš.“ „Ale zbavím, zbavím se tě!“ obořil se muž v posteli. „Ne, ne, už jsi mě přijal. Nechceš si to stále přiznat, ale tvá duše už pochopila, co má nastat. A právě teď ti dochází, že je úplně jedno jestli máš halucinace nebo k tobě někdo mluví. Prostě najednou víš, že jsem smrt a budeme muset jít. Nepřemýšlej teď o tom jestli by ses měl bát. Věz jen to, že realita už není důležitá a...“ „Co je ten vesmírný zákon?“ přerušil ho umírající stařík. „Ale proč máš zase ty zbytečné úvahy, jak mě přelstít? Ty přece už nechceš žít, proto jsem tu. Kdo ti řekl, že smrťák je zlá bytost, která si pro tebe přijde a bude tě tahat z tohoto světa proti tvé vůli? Ty sám už chceš pryč, a tak jsem tu. Proti mě nemůžeš bojovat nebo mě přelstít. Slibuju ti, že smrt neznamená zánik. Jsi přemýšlivý člověk, takže tě už určitě někdy napadlo, že pokud by smrtí končila i existence, vypadal by svět i život jinak. Kdybys ve své duši opravdu cítil, že po smrti nebude nic, měl bys teď větší chuť žít a vstal bys z té postele, vyšel z pokoje a užíval života. Tak jak tě k tomu nabádala vždy tvá mysl. Rozum vždycky radí užívat života a snažit se ho prodloužit. Duše ale ví o vesmírném zákonu, který vychází z toho, že existence je nekonečná, protože jinak by to všechno vůbec nemělo smysl a svět by nemusel vůbec být. Což by byla škoda, ne? Tak se zvedej, protože pomalu pudem.“ skončil hlas svůj monolog. Stařec oněměl úžasem a přístroj v rohu vydával už jen nepříjemně táhlý tón.
Rozrazily se dveře a do místnosti vtrhl muž v omšelém obleku. Střední věk, pěkná figura, upřímný pohled. Sympatický zjev kazil jen křivý úsměv. „Málem jsem tě dostal!“ zakřičel směrem k mrtvole ležící u okna. „Co tu děláte?“ vyštěkla na něj nepříjemně příchozí sestra. „Vždyť už jdu.“ řekl klidně a opětoval zdravotní sestře jedovatý pohled. Pak se otočil a vyšel ze dveří.
V ulicích bylo ticho. Vítr sem tam pohodil na chodník žlutý dubový list. Ani jedno auto, ani jeden člověk, ani jediná známka života. Pán v omšelém obleku prošel kolem prázdné vrátní budky nemocnice a vydal se skrz park. Pak přešel liduprázdnou ulici a vytáhl z kapsy klíče. V tom se prudce otočil a zíral na ztemnělý park. „Tak vylez! Snad se nebojíš.“ zašeptal a ještě několik minut stál a upřeně zíral na ty žluté duby v parku. Náhle se roztržitě otočil a namířil si to k protějšímu vchodu do domu. Vystoupal po schodišti do druhého patra a tiše odemkl. Pověsil kabát na věšák a chtěl jít potichu do koupelny, ale všiml si, že v obývacím pokoji se svítí. Když vešel do pokoje, uviděl v houpacím křesle svého bratra, který se právě probouzel. „Nazdar André.“ pozdravil rozespalého muže s bradkou a vykročil směrem k záchodu.
„Tak jak to dopadlo?“ otázal se André. „Nic moc, André.“ odpověděl bratr vycházející z koupelny. „Myslíš, že to má smysl, Ruprte?“ pokračoval André. Ruprt se posadil do křesla naproti Andrému, promnul si oči a upřeně se podíval na svého bratra. „I kdyby to smysl nemělo, tak je to přece zábava, ne?“ řekl výsostně. „Chce se mi spát, promluvíme si ráno, André. Souhlasíš?“ pokračoval Ruprt a zívl si. André jen přikývl, vstal a sfoukl svíčku, která až do teď ozařovala malou místnost.
Skromná snídaně voněla čerstvým ránem a do oken foukal silný vítr, což vydávalo prazvláštní děsivé zvuky. André s Ruprtem seděli naproti sobě a vychutnávali doušky čaje. „Dnes v noci jsem ho málem dostal.“ řekl tiše Ruprt. „O co ti vlastně jde?“ zeptal se v poklidu André a dál přežvykoval chléb v puse. „Mám strašnou touhu ho vidět a konečně ho přelstít.“ rozvášnil se Ruprt. André se na něj vyčítavě podíval: „Takže je to jenom tvoje obrovský ego?“ „Taky mi připomíná našeho dědu André.“ řekl pak tiše Ruprt. „Vždyť si ho ještě nikdy neviděl,“ pokračoval rázně André. Ruprt se na Andrého podíval a povídá: „To ne, ale prostě mi ho připomíná. Nemůžu si pomoct.“ Pak se oba na chvíli odmlčeli.
Na Ruprtovi bylo vidět, že Andrého přestává vnímat. Vypadal nervózně a zamyšleně. Náhle zavřel oči a celý se roztřásl. Pak ho jakási neviditelná energie shodila ze židle. André bleskurychle vstal sehnul se k němu. Ruprt nepřítomně otevřel oči a jeho rty potichu mumlali divnými přízvuky: "Foxorroliškarenár..." "Ruprte! Ruprte!" křičel jeho vyděšený bratr. "Foxorroliškarenár-foxorroliš..." André s Ruprtem zatřásl a v tu chvíli se probral z transu. "Ka!" vyhrkl zběsile a plynně pokračoval, protože jemu to všechno dávalo smysl. „Požár na náměstí, André. Máme dvacet pět minut, možná i míň,“ Vstal a hnal se ke dveřím. André popadl svůj i Ruprtův kabát a běžel za svým bratrem, jehož běh po žulovém schodišti se rozléhal celým domem.
Z oken ve čtvrtém patře domu na rohu se valil dým. Na náměstí bylo početné obecenstvo a požárníci vynášeli ven kašlající oběti. Ruprt a André se udýchaní prodírali davem a oba současně pohlédli ještě jednou na ceduli Liškova na hořícím domu. Pak vběhli do domu a stoupali po úzkých schodech. Najednou se srazili se spěchajícím hasičem, který se na ně nechápavě podíval a mlčky sledoval jejich odvážný výstup do horoucích pekel. „Nikdo tam už není.“ zakřičel na ně. „Cítím, že tam je,“ zašeptal Ruprt směrem k Andrému a zrychlil krok. Požárník zůstal stát a těžce oddychoval. Nechat je být? Otřel si pot z čela a vydal se zpět vzůhu.
Ruprt a André vstoupili do prostorného bytu. Bylo tam horko a všude byl cítit nezdravý zápach spálených tkanin, plastu i lakovaného nábytku. Zpod dveří do obývacího pokoje se lehce linul dým. „Potřebujete něco důležitého Ruprte?“ ozval se jasný hlas zpoza dveří. Oběma bratrům se zastavilo srdce a v okamžiku přestali zhluboka dýchat. Kolem se rozlilo posvátné ticho a skrz dveře obývacího pokoje prošel elegantní muž v černém plášti. Z očí mu vyzařovala moudrost a pokora, ale rysy v obličeji měl dětské. Šibalsky se usmál a povídá: „Asi se dobře bavíte Ruprte, ale zahrávání si se smrtí může být, jak bych to, smrtelně nebezpečné. Máte štěstí, že jste mě zastihl. Jedna oběť se vzdala života na Zemi už tady v pokoji, a když snesli její tělo dolů, umínila si, že tu zůstane. Budu s ní muset zůstat, dokud nepochopí, že je čas odejít. Až zjistíte, Ruprte, proč mě vlastně hledáte, tak dejte vědět. Budu se těšit.“ Do bytu vešel obtěžkaný hasič v uniformě a nechápavě zíral na usmívajícího se muže v plášti. Ten se rychle otočil a zmizel za dveřmi obývacího pokoje.
„Co tu sakra děláte?!“ vykřikl splavený hasič. „Honíme smrt,“ odvětil André a z jeho hlasu nebylo cítit ani špetku nadšení. „To je fajn. Podívejte, já to mám ve svém povolání naopak. Smrt vždycky honí mě,“ řekl požárník a postrčil Andrého k východu. Ruprt mezitím napsal něco na kus papíru, strčil ho požárníkovi do ruky a povídá: „Zastavte se na téhle adrese zítra večer. Myslím, že se budete chtít zeptat na spousty věcí ohledně toho chlápka co právě zmizel.“
„Myslíš, že opravdu přijde?“ zeptal se André, když naléval kávu. Venku už byla tma a Ruprt i André byli očividně neklidní, ačkoli každý z opačného důvodu. Jeden se bál, že dorazí a druhý, že nedorazí. „Přijde,“ odpověděl Ruprt. „Cítím to v kostech. Určitě to nebyla náhoda, že jsme ho tam potkali. Možná pravě on nám pomůže přijít na to, proč to děláme.“ Pak se zvedl od horké kávy a šel do předsíně. V tom se ozvalo klepání na dveře, na jejichž klice už měl Ruprt ruku. „Dobrý večer, já jsem Ruprt Painer a tohle,“ otočil se na právě přicházejícího bratra „je můj bratr André.“ „Fred Laire,“ představil se požárník s knírkem a podal Ruprtovi ruku. Byl to požárník, na kterém poznáte, že je hasič, i když není v pracovním.
„Takže ten chlápek v plášti byl smrtka, Ruprte?“ zeptal se hned z kraje Fred, když se všichni usadili v křeslech se svými kávami. „Přesně tak. Nevypadáte zrovna rozrušeně. Většina lidí se jen při pomyšlení na smrt zalyká strachem.“ podivil se Ruprt. „Jak jsem říkal, jsem hasič, smrt na mě číhá každý den. Včera to ovšem bylo jiné.“ řekl Fred a usmál se na oba bratry. „Takže vy už jste ho někdy viděl, Frede?“ zeptal se udiveně André. „To ne, ale při každém výjezdu, ať už jde o bouračku nebo hořící dům, ho cítím. Je vždy s námi a čeká na naší chybu, aby si nás mohl vzít. Asi mu kazíme práci,“ odpověděl Fred. „Myslím, že práce má dost,“ poznamenal Ruprt a napil se kávy. Rád bych se zeptal na to samé, na co se vás zeptal on... „Proč ho hledáte? Všichni se mu snažíme uniknout a vy mu jdete naproti. To je šílené.“ Ruprt se zamyslel a povídá: „Myslím, že to mám, André.“ „Co?“ zbystřil André. „To ne já jeho, ale on hledal mě. To on mi nechával ty stopy, podle kterých jsem se k němu mohl dostat. On mi nechce utéct. On se mi snaží ukázat cestu, ale nejdřív musím něco pochopit, ale co?“ přemýšlel nahlas Ruprt. „Jste blázen Ruprte,“ řekl Fred a dodal „Cesta ke smrti je jednoduchá, jestli chcete pomoct, jdu pustit plyn a během deseti minut to máme za sebou.“
„Není třeba Frede, už jsem to udělal,“ ozval se klidný hlas Ruprta, který zněl najednou úplně jinak. André se chtěl zvednout a jít ho vypnout, ale nemohl. Jeho tělo bylo naprosto ztuhlé. „Co se to děje?“ zakřičel a Ruprt se najednou probral z transu: „André, nemůžu se ani hnout.“ stěžoval si a Fred jen hlasitě sípal. Do místnosti vešel pán v černém plášti a posadil se do volného křesla tak, aby na všechny viděl a povídá: „Výborně Ruprte, ani jsem nečekal, že na to tak rychle přijdete. Jen bych rád, abyste si nemysleli, že jsem snad zlý. Naopak! Dnes tu nejsem za prací. Účelem bylo dostat vás všechny tři na jedno místo. Myslel jsem, že to vyjde v tom hořícím domě, ale Ruprt ještě nic nechápal a navíc tam byla ta uhořelá. Nu, a tak jsem tady. Budu potřebovat vaši pomoc pánové, ale nemůžu vás nutit, to asi chápete, a proto, jestli nemáte zájem, tak to řekněte.“ Fredovi tekly po tvářích ledové slzy a celý se třásl. Pak se podíval na usmívajícího se pána a řekl: „Já na to nemám, se mnou nepočítejte.“ „Dobrá, to je vaše rozhodnutí,“ odvětil elegantní pán a přehodil si nohu přes nohu. „Já s tím nechci mít nic společnýho. Tohle mi úplně stačilo. Zahrávat si se smrtí je nebezpečné, to jste říkal sám. Prostě to nejde,“ povídá André. „Já půjdu,“ vyhrkl ze sebe najednou Ruprt. „To je poslední slovo?“ otázal se pán v plášti. „Ano, poslední slovo!“ řekl rozhodně Ruprt a pak se ozvala obrovská rána, jak puštěný plyn v kuchyni chytl od svíčky plápolající těsně vedle sporáku.
André se zvedl ze země a rozhlédl se po pokoji. Za pohovkou ležel pomlácený Fred, který se právě probral z šoku. „Ruprt je mrtvej Frede!“ zakřičel se slzami v očích.
Fred seděl u stolu zády ke dveřím a popíjel to nejlepší capuccino ve městě, což sice nevěděl, protože všechny podniky zdaleka ještě nevyzkoušel, ale i tak si ho užíval. Po chvíli přišel do kavárny André a přisedl si k němu. „Ahoj Frede, promiň to zpoždění. Znáš to, děti, žena...“ omlouval se André. „To je v pohodě,“ povídá přívětivě Fred, „vždyť to mám doma taky.“ „Copak potřebuješ Frede,“ zeptal se zvědavě André. „Pamatuješ, jak jsme se minulý pátek náhodou potkali ve městě?“ začal Fred, „tak ještě ten večer jsem nastupoval službu a měli jsme výjezd. Cisterna v pangejtu. Jeden člověk umřel na místě a najednou jsem měl pocit, že on tam zase je jako vždycky. Ale nebyl to ten starej...“ André nevěřil vlastním uším: „Ty myslíš...“ „Byl to on, André, určitě,“ přerušil ho Fred, „myslím, že až přijde ten správný čas, tak tě navštíví.“ „Frede, je to už deset let. Už jsem ani nedoufal. Děkuju Frede,“ povídá smutně ale i trochu nadšeně André. „Není vůbec zač, jen si dej pozor ať nevyplašíš rodinu,“ povídá Fred a začal se smát. André se k němu naklonil a řekl: „Náš malej, to je celej Ruprt. Kdybys ho viděl. Občas když v noci nemůžu usnout, říkám si, jestli ho nakonec nečeká stejný osud.“ „Asi to máte v rodině, s tím se nedá nic dělat,“ smál se dál Fred. „Moc se nesměj Frede. Ten první rok po tom, co Ruprt zemřel, jsem se snažil přijít na jakoukoliv stopu a víš co jsem náhodou zjistil?“ „Copak jsi zjistil?“ zeptal se Fred. „Zjistil jsem, že jsi náš příbuzný. Já, ty a Ruprt jsme měli stejného dědu.“ řekl vážně André. „No, to je sice zajímavé, ale možné to je, pravýho dědu jsem nikdy nepoznal. Babička bydlela sama, co já pamatuju.“ poznamenal Fred. „Ruprt mi jednou řekl, že mu ten chlápek našeho dědu připomíná. Možná proto jsme tenkrát seděli všichni tři v tom pokoji.“ „Ty myslíš, že se to dědí, jako dědí z dědy?“ „No, něco na tom bude. Každopádně buď ve střehu Frede. Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý, proto se možná neustále snažíme najít pevný bod. Jediná jistota ale nakonec zůstane a přijde si pro všechny.“