O jednom životě dvakrát
"Duše moje, kde jste?"
do ticha se rozplynulo.
"Řekli mi, že prý jste
štěstí, co se rozpůlilo.
Chcete slyšet život můj?
O šedivění mého vlasu?
Jak odolával jsem času?
Tedy poslouchejte!"
"Otec mě bil a matka hřála,
i jeho duše později pookřála,
nemohl jsem najít kamaráda,
nevědě však o vás,
všímaje si lásek
a života krás
i krásek."
"Duše moje, kde jste...?"
Sakra, asi slyšeli to stokrát!
Ne, ne, netřeba kletí...
Tohle není moje postel smrti.
Zevrubně jsem prošel každý okamžik svého života a zjistil jsem, že to vůbec, ale vůbec, nedává smysl. Ležím teď v nemocnici, takže mám čas na přemýšlení. Doteď jsem si tu jen tak pohodlně umíral, a tu jste přišli vy, mé duše, dušičky mně nejbližší, přečíst z mých myšlenek můj životní příběh, zhodnotit a vyslechnout mou prosbu za odpuštění všech věcí, kterých lituji. Jste hodní, že jste ke mně přistoupili připravení naslouchat. Je mi devadesát čtyři let. Pamatuju toho hodně. Narodil jsem se, to bylo v osmdesátym sedmym, ano devatenáct set osmdesát sedm. Vždy mě zajímalo, proč pořád lidi říkají, jak by zase byli rádi dětmi a jak často na své dětství, krásné nevinné dětství, vzpomínají. Asi mi nebylo dáno to štěstí, co zažívají ostatní lidé, ale moje dětství bylo naprosto depresivní a šílený. Jak čas plynul, moje paměť slila celý průběh mého dětství do pocitů, a tak z něj zbyly jen záblesky vzpomínek, které se ještě ke všemu zdají být jako ty nejméně důležité. Pamatuju si, jak jsem nikdy nemohl usnout ve školce po obědě a dvě hodiny v postýlce, přinucen mlčet, pro mě byly jako mučení Španělskou botou. Pamatuju si, jak jsem se ve čtyřech letech tatínka zeptal, kam jde. On odpověděl, že na judo. A já na to, že chci vědět, co to je. Tak jsem se stal judistou. Pamatuju si, jak mi moje maminka naplácala vařečkou, ale nepamatuju si, za co to bylo. Pamatuju si, jak jsem ze strachu občas lhal. Toho lituju. A prosím o odpuštění. Měl jsem v sobě vždy najít dostatek odvahy na to říct pravdu. Lidi, co se bojí říct pravdu, zapříčiňují ty nejkrutější nekalosti na světě. Pamatuju si, jak jsem zesměšnil svého spolužáka před svou i jeho maminkou ve školní jídelně. Dodnes lituji, že jsem se mu neomluvil. Pamatuju si moment, kdy jsem si zlomil nohu na lyžích. Pamatuju si, když mi maminka oznámila, že jsem se dostal na osmileté gymnázium, skákal jsem radostí do stropu, protože jsem se za každou cenu chtěl zbavit hroznýho kolektivu, který jsem musel trpět na základce. Celé mládí jsem byl terorizován svým otcem. Hlavně psychicky ale dost často i fyzicky. Tomuto teroru jsem se pak postavil, když mi bylo sedmnáct. Ne, nezmlátil jsem ho, jen jsem mu odpustil a požádal o jeho lásku. Od té doby na mě nestáhl ruku ani mě neterorizoval. Hodně mi tenkrát pomohli dvě knížky, Colhovo Alchymista a Redfieldovo Celestické proroctví. Naučil jsem se pracovat s energiemi a pomalu jsem začal objevovat, kdo jsem... Vy mě to nenecháte dopovědět, kam jdete? Už vás nudím? Ale já myslel, že jste tu proto, abyste naslouchali každé myšlence, která mě napadne. Nic se neděje. Odešli jste. Mé duše, moji průvodci. Jsem tu sám v nemocničním pokoji, ležím na svém lůžku. Asi jsem si vás představoval. Co se to děje? Kam zmizely ty dveře...
Budu teď pokračovat tam, kde jsem přestal, ale protože to všechno je hrozně zmatené, trochu to nejdříve shrnu. Bylo mi devadesát čtyři, ležel jsem v nemocnici a rozmlouval s vámi, moji průvodci životem. Pak jste náhle byli pryč a já si všiml, že dveře mého pokoje náhle zmizely. Netrvalo dlouho a strop a podlaha začaly mizet také. Všude bylo temno, akorát já a má postel slabě svítila bílým světlem. Pak i postel začala mizet a já se octl v úplné temnotě, jen své tělo jsem viděl, jak svítí. A pak jsem zhasnul i já. Viděl jsem jen tmu. Čas se vytratil, přestal jsem cítit své tělo, svou bolest v kříži i křeče v lýtkách, ale nemohl jsem se hýbat. Pak mě oslepilo světlo, které se rychlostí světla rozzářilo všude kolem. A stal jsem se myšlenkou, myšlenkou svého uplynulého života. V tu chvíli mi došlo, které chvíle svého života bych nejraději změnil a začal jsem si představovat jak se znovu rodím a své rodiče a... A zkrátka, octl jsem se zpět na tomto světě. Prožil jsem znovu své mládí, ale nebál jsem se nikdy říkat pravdu. Nelhal jsem ani jednou, a proto jsem dostával od maminky vařečkou, a pořádně. Ale aspoň vím, za co to bylo. O to méně mě teď tíží mé svědomí. Nepodařilo se mi tenkrát nezesměšnit mého spolužáka před našimi maminkami ve školní jídelně, protože on prostě tak mlaskal, že to nešlo, na to nic neříct. Ale protože ještě nejsem na smrtelný posteli, při první příležitosti se mu omluvím, protože to ode mě přes všechna oprávnění nebylo hezké. Nohu jsem si ale tentokrát ve svém dětství zlomil dvakrát, což zapříčinilo, že jsem se, když se to stalo podruhé, začal na konec litovat typickou větou „Proč zrovna já?!“. Vše ostatní se odehrávalo naprosto stejně jako minule. Teda až dosud. Budoucnost je velká neznámá.
do ticha se rozplynulo.
"Řekli mi, že prý jste
štěstí, co se rozpůlilo.
Chcete slyšet život můj?
O šedivění mého vlasu?
Jak odolával jsem času?
Tedy poslouchejte!"
"Otec mě bil a matka hřála,
i jeho duše později pookřála,
nemohl jsem najít kamaráda,
nevědě však o vás,
všímaje si lásek
a života krás
i krásek."
"Duše moje, kde jste...?"
Sakra, asi slyšeli to stokrát!
Ne, ne, netřeba kletí...
Tohle není moje postel smrti.
Zevrubně jsem prošel každý okamžik svého života a zjistil jsem, že to vůbec, ale vůbec, nedává smysl. Ležím teď v nemocnici, takže mám čas na přemýšlení. Doteď jsem si tu jen tak pohodlně umíral, a tu jste přišli vy, mé duše, dušičky mně nejbližší, přečíst z mých myšlenek můj životní příběh, zhodnotit a vyslechnout mou prosbu za odpuštění všech věcí, kterých lituji. Jste hodní, že jste ke mně přistoupili připravení naslouchat. Je mi devadesát čtyři let. Pamatuju toho hodně. Narodil jsem se, to bylo v osmdesátym sedmym, ano devatenáct set osmdesát sedm. Vždy mě zajímalo, proč pořád lidi říkají, jak by zase byli rádi dětmi a jak často na své dětství, krásné nevinné dětství, vzpomínají. Asi mi nebylo dáno to štěstí, co zažívají ostatní lidé, ale moje dětství bylo naprosto depresivní a šílený. Jak čas plynul, moje paměť slila celý průběh mého dětství do pocitů, a tak z něj zbyly jen záblesky vzpomínek, které se ještě ke všemu zdají být jako ty nejméně důležité. Pamatuju si, jak jsem nikdy nemohl usnout ve školce po obědě a dvě hodiny v postýlce, přinucen mlčet, pro mě byly jako mučení Španělskou botou. Pamatuju si, jak jsem se ve čtyřech letech tatínka zeptal, kam jde. On odpověděl, že na judo. A já na to, že chci vědět, co to je. Tak jsem se stal judistou. Pamatuju si, jak mi moje maminka naplácala vařečkou, ale nepamatuju si, za co to bylo. Pamatuju si, jak jsem ze strachu občas lhal. Toho lituju. A prosím o odpuštění. Měl jsem v sobě vždy najít dostatek odvahy na to říct pravdu. Lidi, co se bojí říct pravdu, zapříčiňují ty nejkrutější nekalosti na světě. Pamatuju si, jak jsem zesměšnil svého spolužáka před svou i jeho maminkou ve školní jídelně. Dodnes lituji, že jsem se mu neomluvil. Pamatuju si moment, kdy jsem si zlomil nohu na lyžích. Pamatuju si, když mi maminka oznámila, že jsem se dostal na osmileté gymnázium, skákal jsem radostí do stropu, protože jsem se za každou cenu chtěl zbavit hroznýho kolektivu, který jsem musel trpět na základce. Celé mládí jsem byl terorizován svým otcem. Hlavně psychicky ale dost často i fyzicky. Tomuto teroru jsem se pak postavil, když mi bylo sedmnáct. Ne, nezmlátil jsem ho, jen jsem mu odpustil a požádal o jeho lásku. Od té doby na mě nestáhl ruku ani mě neterorizoval. Hodně mi tenkrát pomohli dvě knížky, Colhovo Alchymista a Redfieldovo Celestické proroctví. Naučil jsem se pracovat s energiemi a pomalu jsem začal objevovat, kdo jsem... Vy mě to nenecháte dopovědět, kam jdete? Už vás nudím? Ale já myslel, že jste tu proto, abyste naslouchali každé myšlence, která mě napadne. Nic se neděje. Odešli jste. Mé duše, moji průvodci. Jsem tu sám v nemocničním pokoji, ležím na svém lůžku. Asi jsem si vás představoval. Co se to děje? Kam zmizely ty dveře...
Budu teď pokračovat tam, kde jsem přestal, ale protože to všechno je hrozně zmatené, trochu to nejdříve shrnu. Bylo mi devadesát čtyři, ležel jsem v nemocnici a rozmlouval s vámi, moji průvodci životem. Pak jste náhle byli pryč a já si všiml, že dveře mého pokoje náhle zmizely. Netrvalo dlouho a strop a podlaha začaly mizet také. Všude bylo temno, akorát já a má postel slabě svítila bílým světlem. Pak i postel začala mizet a já se octl v úplné temnotě, jen své tělo jsem viděl, jak svítí. A pak jsem zhasnul i já. Viděl jsem jen tmu. Čas se vytratil, přestal jsem cítit své tělo, svou bolest v kříži i křeče v lýtkách, ale nemohl jsem se hýbat. Pak mě oslepilo světlo, které se rychlostí světla rozzářilo všude kolem. A stal jsem se myšlenkou, myšlenkou svého uplynulého života. V tu chvíli mi došlo, které chvíle svého života bych nejraději změnil a začal jsem si představovat jak se znovu rodím a své rodiče a... A zkrátka, octl jsem se zpět na tomto světě. Prožil jsem znovu své mládí, ale nebál jsem se nikdy říkat pravdu. Nelhal jsem ani jednou, a proto jsem dostával od maminky vařečkou, a pořádně. Ale aspoň vím, za co to bylo. O to méně mě teď tíží mé svědomí. Nepodařilo se mi tenkrát nezesměšnit mého spolužáka před našimi maminkami ve školní jídelně, protože on prostě tak mlaskal, že to nešlo, na to nic neříct. Ale protože ještě nejsem na smrtelný posteli, při první příležitosti se mu omluvím, protože to ode mě přes všechna oprávnění nebylo hezké. Nohu jsem si ale tentokrát ve svém dětství zlomil dvakrát, což zapříčinilo, že jsem se, když se to stalo podruhé, začal na konec litovat typickou větou „Proč zrovna já?!“. Vše ostatní se odehrávalo naprosto stejně jako minule. Teda až dosud. Budoucnost je velká neznámá.