Klíč
„ ...třináct, dvanáct, jedenáct, deset, devět, osm! Vůbec nemusíte mluvit. Napište vše co vidíte.“
Bylo mi osm let. Teta Glori říkala, že bude všechno v pořádku. A pořád to opakovala, když jsem se ptal, co chtějí ti lidé u nás doma. Byla opravdu nervózní. Takhle vyvedenou z míry ji nikdo nikdy nemohl vidět, protože teta Glori, to byl učiněný anděl a určitě nejklidnější bytost, která kdy chodila po této planetě. Teta mě usadila na postel do mého pokoje a zavřela mě tam. Pořád mi znělo v uších: „Všechno bude v pořádku. Ničeho se nemusíš bát. Všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku.“ Z vedlejšího pokoje byly slyšet ženské hlasy a já si tak v duchu přemítal, kdo to vlastně přišel. Nikdy předtím jsem ty ženy neviděl. Vypadaly tak strašidelně, když jsme je s tetou viděli přicházet k našemu domu. Od toho okamžiku jsem tušil nebezpečí, protože teta Glori se při pohledu na ně vyděsila. Když jsme se koukali z okna v kuchyni na ty přicházející dámy, tak mě z ničeho nic napadlo, že v tom je nějaká magie. I teta se totiž koukla tak zvláštně kouzelnicky. To, že příchozí ženy jsou čarodějnice, bylo jasné už z dálky, ale že by i teta Glori? Přitiskl jsem ucho na dveře a zaposlouchal se do toho nesouvislého hovoru.
„Je to on, vím to určitě.“
„Je mu teprve osm, Julie, to nemůžeš...“
„O tom ty nerozhoduješ Glori! Když jsme se před deseti lety dověděly, že se má narodit, ty sama si řekla, že jakmile zjistíme, kdo to je, bude se jednat! Je to jeden lidský život za celou planetu.“
„A co bys dělala ty, kdyby to byl tvůj syn, Julie!“
„Nejsi jeho matka.“
„Ale miluju ho, jako bych byla.“
Chtějí mě zabít? Pořád mi to nebylo jasné, ale vlastně na tom nezáleželo. Cítil jsem nebezpečí a teta vždy říkávala, že kdo uteče, vyhraje. Otevřel jsem okno nad stolem a chtěl seskočit do zahrady. V tom se ozvalo: „Konec řečí Glori, jdeme pro něj!“ Zamrazilo mě. Na útěk asi nebude dost času. Ale když tu zůstanu, tak...?
Do pokoje vtrhly čtyři ženy a jejich zrak dopadl na vysezený důlek v peřinách na posteli. „Co to má znamenat Glori?“ Teta pomalu vešla do pokoje, rozhlédla se a povídá: „Nechala jsem ho tady, aby nás nerušil. To jsem ale ještě netušila, že ho chcete umučit! Nevím kam se poděl. Možná nás slyšel a utekl oknem.“ „Takové dítě z toho nemůže mít ještě rozum,“ řekla jedna z žen. „To by ses divila, Patricie. Glori ho určitě naučila i jiné věci, než jak zavázat tkaničky a vyčistit si zuby. Jdeme, nemůže být daleko.“ opáčila ta, které teta říkala Julie. Všichni, včetně tety, odešli a pak jsem slyšel startování motoru a pískání gum. Vylezl jsem ze skříně a v duchu se chválil, jak jsem pěkně narafičil to okno a shodil věci ze stolu, aby to vypadalo jako skutečný útěk. Už aspoň chápu, jak moc užitečný bývá smysl pro detail. Nikdy nevíš, kdy ti zachrání život.
Najednou se ozvalo skřípání parket v obývacím pokoji. Ztuhnul jsem schovaný za dveřmi, když jimi prošla ta žena, která nevěřila, že bych mohl rozumět tomu, o čem si povídaly. Intuitivně po mě sáhla a hodila mě na postel a vyštěkla na mě: „Vypadá to, že jsi opravdu chytrý, ale mě nedoběhneš!“
Ležel jsem na zádech a ona mě téměř zalehla. Držela mi ruce a blokovala nohy. Byl jsem v koncích. Teta Glori s ostatními mě hledaly po okolí a já ležel na vlastní posteli zalehlý tou nejstrašnější bytostí, kterou jsem kdy viděl. Možná to ale bylo štěstí v neštěstí.
„Dopadlo to přesně tak, jak jsem potřebovala. Měls radši vylézt tím oknem chlapečku. Než se ty husy vrátí, všechna moc už bude v mých rukou. A teď mi dej ten klíč!“ křičela dál ta ošklivá čarodějka. „Jaký klíč?“ udivil jsem se v šoku. Ta žena se nahnula a ž k mému obličeji a zašeptala: „Klíč k moci.“ Tomu jsem sice ani trochu nerozuměl, ale přesně jsem věděl, co mám dělat. Kousl jsem jí vší silou do nosu a za pár okamžiků jsem už vyskakoval otevřeným oknem do zahrady _______________________________________
„Co má znamenat ta čára pane Krbec? Proč nepíšete dál?“ „Už nemůžu Eleno, už nemůžu.“ odpověděl pan Krbec sedící na pohovce se zavázanýma očima s blokem v ruce. „Dobrá, teď budu počítat od osmi do pět a třiceti. Jak budu počítat, tak s každým číslem se budete cítit o rok starší. Osm, devět...“ Elena pomalu počítala až do třiceti pěti. Když skončila, sundala panu Krbcovi šátek, usmála se na něj a podala mu sklenici vody. „Cítíte se dobře?“ Pan Krbec přikývl a vypil vodu, kterou mu podávala. Pak postavil prázdnou sklenici na stůl a všiml si bloku který pořád svíral prsty své pravé ruky. „Co se stalo?“ zeptal se pan Krbec. Elena se znovu usmála. „Jistě si pamatujete náš rozhovor minulý týden, když jste byl v mentální regresi. Přišli jsme na to, že kolem osmého roku vašeho života jsou jakési bariéry které vám brání vyvolat vzpomínky z onoho období.“ Pan Krbec si odkašlal. „Já vím, to si přesně vybavuju, na to jsem se ale neptal. Zajímá mě co se stalo, když jsem teď byl v té hypnóze.“ „Neřekl jste ani slovo, vše je napsané na papírech, které držíte v rukou.“ Pan Krbec jakoby čekal na ujištění, že během svého hypnotického stavu nemluvil. Okamžitě sehnul hlavu a četl co napsal. Po pár vteřinách opět hlavu zvedl a usmál se na Elenu, která vstávala a natahovala ruku směrem k papíru s otevřenou pusou připravenou k otázce: „Mohl byste mi ten blok na chvíli půjčit?“ Než to ale stačila říct, pan Krbec vyhrkl: „Nevíte kolik je hodin?“ Elena strnula na místě a podívala se na hodinky. „Půl třetí...“ „Omlouvám se, ale nechci přijít pozdě na tu poradu, víte. Naštěstí mám ještě hodinu čas. Můžu si dojít na záchod?“ pokračoval pan Krbec. „Jistě.“ odpověděla Elena, nervózně sáhla po bloku, který pan Krbec nechal ležet na stolku, a sedla si zpět do křesla.
Hodiny na stěně čím dál tím hlasitěji tikaly. Tedy, uvedeno na pravou míru, tikaly pořád stejně, ale Eleně se zdálo, že sílí. Po chvíli si Elena uvědomila, že pan Krbec seděl přímo naproti těm hodinám a často se na ně koukal a kontroloval čas už při minulých návštěvách. „Proč se mě najednou zeptal kolik je hodin? Tady něco nehraje. Julie! Julie!!“ Za pár okamžiku se rozletěli dveře a do pokoje vešla Julie, blondýna ve středním věku v džínách a černé blůzce. „Co se děje Eleno? Plán snad nevychází?“ „Ale vychází, vychází. Zcela určitě už si na svou minulost rozvzpomněl a myslím, že není pochyb, že je to on. Glori mu tenkrát zablokovala paměť obyčejným mentálním zaříkávadlem, což bylo snadné a velmi účinné.“ „Musela to stihnout než jsme ji našli a zabili.“ pokračovala Julie. „Teď ho zase můžeme kdykoli vystopovat podle jeho myšlenek.“ „Řekla bych, že mě využil k tomu, aby si vzpomněl a záměrně nenapsal nic, co bychom už nevěděli. Měl tedy sice zablokovanou paměť ale jeho schopnosti mu slouží dál.“ teoretizovala Elena. „Nezačínej s hypotézama, radši zavolej Patricii, na vystopování jeho myšlenek na dálku musíme bejt aspoň tři.“ setřela ji Julie a začala číst, co pan Krbec napsal. „Mimochodem, kdy máš domluvenou další schůzku s naším chlapcem, Elen?“ „Ještě nemám, právě šel na záchod.“ „On je ještě tady? No to si děláš srandu?“
Pan Krbec v ten moment přestal poslouchat co si Elena s Julií povídají a potichu se odebral od dveří pokoje. Jako kočka seběhl po schodech a vyklouzl ven zadními dveřmi do zahrady. Věděl, že má málo času. Julie mu byla opět v patách. V prvním patře se otevřelo okno a Julie s Elenou bleskurychle vyskočily do zahrady v mžiku se ocitli před panem Krbcem a zaterasily mu cestu kupředu. „Kam ten spěch Mariáne?“ zvolala Julie. Pan Krbec své pravé křestní jméno neslyšel už sedmnáct let. V tu chvíli se mu vybavil zbytek vzpomínek zablokovaných tetou Glori. Nevěděl o žádném klíči. Věděl ale, že Julie se svými kolegyněmi se pravdou odbýt nenechají. To, co naopak věděl bylo to, že musí rychle zmizet. Okamžitě si vzpomněl, že mu teta Glori říkala, že voda je bezvadné přenášedlo. Otočil se na podpatku a rozeběhl se směrem k bazénu, který byl asi deset metrů napravo od něj. Julie s Elenou mu ale četli myšlenky a na okraji bazénu byli shodně s Mariánem připravené přenést se s ním. Marián přesně věděl kam, do plaveckého bazénu na konci města. Julie s Elenou ochotně skočili do vody a doslova zmizeli pod hladinou. Marián stál na břehu a začal se nahlas smát. Marián měl teď několik cenných vteřin než se Elena a Julie vrátí. Stačil sám sobě poblahopřát, jak je pěkně převezl a pak skočil do vody. O sekundu později se na hladinu vynořili Elena s Julií. Obě mlčky vylezly z vody a sedly si na okraj bazénu. Najednou se rozrazily zadní dveře domu a na zahradu vyšla Patricie. „Nic neříkejte. Je mi jasný, že zase utek. Mimochodem, Glori je asi ještě naživu.“ Julie se zvedla a postavila se čelem k Patricii. Z vlasů a z oblečení jí kapala voda, začala jí být zima a přepadala ji marnost. „Takže jsme tam, kde jsme byly?“
Bylo mi osm let. Teta Glori říkala, že bude všechno v pořádku. A pořád to opakovala, když jsem se ptal, co chtějí ti lidé u nás doma. Byla opravdu nervózní. Takhle vyvedenou z míry ji nikdo nikdy nemohl vidět, protože teta Glori, to byl učiněný anděl a určitě nejklidnější bytost, která kdy chodila po této planetě. Teta mě usadila na postel do mého pokoje a zavřela mě tam. Pořád mi znělo v uších: „Všechno bude v pořádku. Ničeho se nemusíš bát. Všechno bude v pořádku, všechno bude v pořádku.“ Z vedlejšího pokoje byly slyšet ženské hlasy a já si tak v duchu přemítal, kdo to vlastně přišel. Nikdy předtím jsem ty ženy neviděl. Vypadaly tak strašidelně, když jsme je s tetou viděli přicházet k našemu domu. Od toho okamžiku jsem tušil nebezpečí, protože teta Glori se při pohledu na ně vyděsila. Když jsme se koukali z okna v kuchyni na ty přicházející dámy, tak mě z ničeho nic napadlo, že v tom je nějaká magie. I teta se totiž koukla tak zvláštně kouzelnicky. To, že příchozí ženy jsou čarodějnice, bylo jasné už z dálky, ale že by i teta Glori? Přitiskl jsem ucho na dveře a zaposlouchal se do toho nesouvislého hovoru.
„Je to on, vím to určitě.“
„Je mu teprve osm, Julie, to nemůžeš...“
„O tom ty nerozhoduješ Glori! Když jsme se před deseti lety dověděly, že se má narodit, ty sama si řekla, že jakmile zjistíme, kdo to je, bude se jednat! Je to jeden lidský život za celou planetu.“
„A co bys dělala ty, kdyby to byl tvůj syn, Julie!“
„Nejsi jeho matka.“
„Ale miluju ho, jako bych byla.“
Chtějí mě zabít? Pořád mi to nebylo jasné, ale vlastně na tom nezáleželo. Cítil jsem nebezpečí a teta vždy říkávala, že kdo uteče, vyhraje. Otevřel jsem okno nad stolem a chtěl seskočit do zahrady. V tom se ozvalo: „Konec řečí Glori, jdeme pro něj!“ Zamrazilo mě. Na útěk asi nebude dost času. Ale když tu zůstanu, tak...?
Do pokoje vtrhly čtyři ženy a jejich zrak dopadl na vysezený důlek v peřinách na posteli. „Co to má znamenat Glori?“ Teta pomalu vešla do pokoje, rozhlédla se a povídá: „Nechala jsem ho tady, aby nás nerušil. To jsem ale ještě netušila, že ho chcete umučit! Nevím kam se poděl. Možná nás slyšel a utekl oknem.“ „Takové dítě z toho nemůže mít ještě rozum,“ řekla jedna z žen. „To by ses divila, Patricie. Glori ho určitě naučila i jiné věci, než jak zavázat tkaničky a vyčistit si zuby. Jdeme, nemůže být daleko.“ opáčila ta, které teta říkala Julie. Všichni, včetně tety, odešli a pak jsem slyšel startování motoru a pískání gum. Vylezl jsem ze skříně a v duchu se chválil, jak jsem pěkně narafičil to okno a shodil věci ze stolu, aby to vypadalo jako skutečný útěk. Už aspoň chápu, jak moc užitečný bývá smysl pro detail. Nikdy nevíš, kdy ti zachrání život.
Najednou se ozvalo skřípání parket v obývacím pokoji. Ztuhnul jsem schovaný za dveřmi, když jimi prošla ta žena, která nevěřila, že bych mohl rozumět tomu, o čem si povídaly. Intuitivně po mě sáhla a hodila mě na postel a vyštěkla na mě: „Vypadá to, že jsi opravdu chytrý, ale mě nedoběhneš!“
Ležel jsem na zádech a ona mě téměř zalehla. Držela mi ruce a blokovala nohy. Byl jsem v koncích. Teta Glori s ostatními mě hledaly po okolí a já ležel na vlastní posteli zalehlý tou nejstrašnější bytostí, kterou jsem kdy viděl. Možná to ale bylo štěstí v neštěstí.
„Dopadlo to přesně tak, jak jsem potřebovala. Měls radši vylézt tím oknem chlapečku. Než se ty husy vrátí, všechna moc už bude v mých rukou. A teď mi dej ten klíč!“ křičela dál ta ošklivá čarodějka. „Jaký klíč?“ udivil jsem se v šoku. Ta žena se nahnula a ž k mému obličeji a zašeptala: „Klíč k moci.“ Tomu jsem sice ani trochu nerozuměl, ale přesně jsem věděl, co mám dělat. Kousl jsem jí vší silou do nosu a za pár okamžiků jsem už vyskakoval otevřeným oknem do zahrady _______________________________________
„Co má znamenat ta čára pane Krbec? Proč nepíšete dál?“ „Už nemůžu Eleno, už nemůžu.“ odpověděl pan Krbec sedící na pohovce se zavázanýma očima s blokem v ruce. „Dobrá, teď budu počítat od osmi do pět a třiceti. Jak budu počítat, tak s každým číslem se budete cítit o rok starší. Osm, devět...“ Elena pomalu počítala až do třiceti pěti. Když skončila, sundala panu Krbcovi šátek, usmála se na něj a podala mu sklenici vody. „Cítíte se dobře?“ Pan Krbec přikývl a vypil vodu, kterou mu podávala. Pak postavil prázdnou sklenici na stůl a všiml si bloku který pořád svíral prsty své pravé ruky. „Co se stalo?“ zeptal se pan Krbec. Elena se znovu usmála. „Jistě si pamatujete náš rozhovor minulý týden, když jste byl v mentální regresi. Přišli jsme na to, že kolem osmého roku vašeho života jsou jakési bariéry které vám brání vyvolat vzpomínky z onoho období.“ Pan Krbec si odkašlal. „Já vím, to si přesně vybavuju, na to jsem se ale neptal. Zajímá mě co se stalo, když jsem teď byl v té hypnóze.“ „Neřekl jste ani slovo, vše je napsané na papírech, které držíte v rukou.“ Pan Krbec jakoby čekal na ujištění, že během svého hypnotického stavu nemluvil. Okamžitě sehnul hlavu a četl co napsal. Po pár vteřinách opět hlavu zvedl a usmál se na Elenu, která vstávala a natahovala ruku směrem k papíru s otevřenou pusou připravenou k otázce: „Mohl byste mi ten blok na chvíli půjčit?“ Než to ale stačila říct, pan Krbec vyhrkl: „Nevíte kolik je hodin?“ Elena strnula na místě a podívala se na hodinky. „Půl třetí...“ „Omlouvám se, ale nechci přijít pozdě na tu poradu, víte. Naštěstí mám ještě hodinu čas. Můžu si dojít na záchod?“ pokračoval pan Krbec. „Jistě.“ odpověděla Elena, nervózně sáhla po bloku, který pan Krbec nechal ležet na stolku, a sedla si zpět do křesla.
Hodiny na stěně čím dál tím hlasitěji tikaly. Tedy, uvedeno na pravou míru, tikaly pořád stejně, ale Eleně se zdálo, že sílí. Po chvíli si Elena uvědomila, že pan Krbec seděl přímo naproti těm hodinám a často se na ně koukal a kontroloval čas už při minulých návštěvách. „Proč se mě najednou zeptal kolik je hodin? Tady něco nehraje. Julie! Julie!!“ Za pár okamžiku se rozletěli dveře a do pokoje vešla Julie, blondýna ve středním věku v džínách a černé blůzce. „Co se děje Eleno? Plán snad nevychází?“ „Ale vychází, vychází. Zcela určitě už si na svou minulost rozvzpomněl a myslím, že není pochyb, že je to on. Glori mu tenkrát zablokovala paměť obyčejným mentálním zaříkávadlem, což bylo snadné a velmi účinné.“ „Musela to stihnout než jsme ji našli a zabili.“ pokračovala Julie. „Teď ho zase můžeme kdykoli vystopovat podle jeho myšlenek.“ „Řekla bych, že mě využil k tomu, aby si vzpomněl a záměrně nenapsal nic, co bychom už nevěděli. Měl tedy sice zablokovanou paměť ale jeho schopnosti mu slouží dál.“ teoretizovala Elena. „Nezačínej s hypotézama, radši zavolej Patricii, na vystopování jeho myšlenek na dálku musíme bejt aspoň tři.“ setřela ji Julie a začala číst, co pan Krbec napsal. „Mimochodem, kdy máš domluvenou další schůzku s naším chlapcem, Elen?“ „Ještě nemám, právě šel na záchod.“ „On je ještě tady? No to si děláš srandu?“
Pan Krbec v ten moment přestal poslouchat co si Elena s Julií povídají a potichu se odebral od dveří pokoje. Jako kočka seběhl po schodech a vyklouzl ven zadními dveřmi do zahrady. Věděl, že má málo času. Julie mu byla opět v patách. V prvním patře se otevřelo okno a Julie s Elenou bleskurychle vyskočily do zahrady v mžiku se ocitli před panem Krbcem a zaterasily mu cestu kupředu. „Kam ten spěch Mariáne?“ zvolala Julie. Pan Krbec své pravé křestní jméno neslyšel už sedmnáct let. V tu chvíli se mu vybavil zbytek vzpomínek zablokovaných tetou Glori. Nevěděl o žádném klíči. Věděl ale, že Julie se svými kolegyněmi se pravdou odbýt nenechají. To, co naopak věděl bylo to, že musí rychle zmizet. Okamžitě si vzpomněl, že mu teta Glori říkala, že voda je bezvadné přenášedlo. Otočil se na podpatku a rozeběhl se směrem k bazénu, který byl asi deset metrů napravo od něj. Julie s Elenou mu ale četli myšlenky a na okraji bazénu byli shodně s Mariánem připravené přenést se s ním. Marián přesně věděl kam, do plaveckého bazénu na konci města. Julie s Elenou ochotně skočili do vody a doslova zmizeli pod hladinou. Marián stál na břehu a začal se nahlas smát. Marián měl teď několik cenných vteřin než se Elena a Julie vrátí. Stačil sám sobě poblahopřát, jak je pěkně převezl a pak skočil do vody. O sekundu později se na hladinu vynořili Elena s Julií. Obě mlčky vylezly z vody a sedly si na okraj bazénu. Najednou se rozrazily zadní dveře domu a na zahradu vyšla Patricie. „Nic neříkejte. Je mi jasný, že zase utek. Mimochodem, Glori je asi ještě naživu.“ Julie se zvedla a postavila se čelem k Patricii. Z vlasů a z oblečení jí kapala voda, začala jí být zima a přepadala ji marnost. „Takže jsme tam, kde jsme byly?“