Rozhlas
Střípek po střípku
skládáme mozaiku
vzpomínek
Kamínek ke kamínku
od konce k začátku
kamenných zídek
v hlavě cestičky
smotlé jak tkaničky
a přesto zvlášť a jiné.
„Pamatujete si, co jste prožili? Pamatujete si svůj život? Každý rok? Pamatujete si každý den? Každou hodinu? Každou minutu? Každou vteřinu? - Ne? Škoda. Myslíte, že to je nemožné? Taky škoda. Co si teda pamatujete? Něco důležitějšího? Co? Co je důležitější něž váš život? Samozřejmě, životy ostatních... Pamatujete si život někoho jiného? Každý jeho čin, slovo, pohled, myšlenku?
Tak co si pamatujete? Co je důležitějšího než váš život a životy těch, které milujete? Telefonní čísla, cheaty do počítačových her, násobilka, pravopis, kdy byl upálen Jan Hus?
Našeho letopočtu začátkem července 1415! A co je pro vás tak moc důležité, že si to pamatujete? Čekáte až někdo rozhodne za vás, co byste si měli pamatovat? Hledáte jistotu?
Uvěříte mi, když vám řeknu jedno tajemství? Kdybyste si pamatovali každou vteřinu vašeho pozemského života a složili si zpětně obraz své minulosti, došlo by vám, proč se nacházíte v situaci, kterou pravě prožíváte. A kdybyste se jen trochu zamysleli, došlo by vám, jak se z té situace dostanete a jak bude pokračovat váš život. Budoucnost by byla jasná a předurčená. Kdybyste se dokázali sžít s tím, že vidíte svou budoucnost, jednou za čas by se otevřela možnost změnit tok svého života a pozměnit svou budoucnost. Čím více byste rozuměli souvislostem mezi minulostí a budoucností, tím více příležitostí pro změnu budoucnosti byste nacházeli. Nakonec by se vaše budoucnost měnila v každý okamžik vašeho bytí a přítomnost by nabyla opravdových barev, přijali byste, co bylo, a rozhodovali byste, co bude s vaším životem. Nehledali byste odpovědi, ale odpovídali byste jasně a rychle sami. Vzali byste do rukou svůj život a tato zodpovědnost by byla sama o sobě důkazem vaší sebedůvěry a síly.
Věříte mi? Mně je jedno jestli mi věříte. Ale jestli mi věříte, tak to udělejte. Teď hned! Začněte si pamatovat každou vteřinu vašeho života, každou myšlenku, a pamatujte si i životy lidí kolem vás, každé gesto, každé slovo, každé je kouskem skládanky, která vytvoří obraz vaší minulosti, skrze který pochopíte, kde jste, proč tam jste a co dál. Jestli mi nevěříte, zkuste to taky, pak mi dokažte, že se mýlím a já rád uznám, že máte prav...“ „Radku, položte ten mikrofon!“ Pan ředitel vypnul vysílání školního rozhlasu a mrsknul mikrofon do police mezi úhledně srovnané papíry, které před pěti minutami přinesla Maruška, slečna sekretářka. Pak vzal zčervenalého Radka za ramena a posadil ho na pohovku. Obešel psací stůl a vyndal z baru slivovici a dva štamprlíky. Oba dva je naplnil a pak zandal láhev zpět do skříňky. Pokynul Radkovi, který se nejistě zvedl a chopil se své slivovičky. Oba si přiťukli a hodili to do sebe.
Asi o pět minut později pan ředitel prolomil ticho. To už oba seděli na pohovkách naproti sobě a dívali se jeden druhému zpříma do očí. „Já ti věřím. Ale myslels to vážně?” „Co myslíte?” odvětil Radek „No, mohla to být nějaká sázka nebo tak.. takový rozmar..” „Kdyby to byla sázka, řekl bych tam něco jako... Ententýky dva špalíky nebo Chára je vůl..“ „Erhm, myslím, že chápu.“ „Pamatujete si alespoň každou vteřinu svého života od chvíle, kdy jste mi sebral ten mikrofon?“ Pan ředitel se podíval trochu zarmouceně a trochu zoufale. „Nevím, spíš si pamatuju pocity..“ „A myšlenky?“ „To nevím, asi ne, myslel jsem na hodně věcí. Tahle část je vlastně dost zajímavá, jak si můžu pamatovat ty tisíce myšlenek, které mi proběhnou hlavou každou hodinu?“ Radkovi trochu zasvítili oči: „No, to je jádro pudla, pane řediteli, nejsme schopni si pamatovat tolik myšlenek najednou, naše myšlení je moc složité, naše budoucnost je pak taky moc složitá, proto je tak nejasná, kdybychom přestali tolik přemýšlet a soustředili se jen na pár myšlenek, které stojí za to, bylo by to hned jasné..“ „No jo, Radku, ale které myšlenky stojí za to a které ne? Jak můžeme rozhodnout o jejich důležitosti? Každá je přece součástí toho obrazu, každá má své místo a dělá nás tím kým jsme.“ „Inu nelze být vším najednou, pane řediteli, takže když se rozhodneme kým chceme být, zůstává jen jedna myšlenka a to jen ta na to kým jsme, protože ta nás dělá tím, kým jsme.“ „To bychom se pak ale stali hrozně omezení... jen jedna myšlenka?“ řekl pan ředitel a bylo vidět, že přestává chápat. „No jde o to, kdo má kontrolu. Momentálně máte tolik myšlenek v hlavě, že je nestíháte kontrolovat, a tak automaticky kontrolu přejímá vaše mysl, přestáváte kontrolovat své myšlenky, a tak oni kontrolujou..“ „Máš pravdu. Vyvstává pak otázka: Kdo jsem? Jsem ta mysl která ovládá, nebo ten kontrolovaný? Jsem obojí ale cítím se rozdělený na dva.“ „No, tomu se říká dichotomie.“ podotkl Radek a pokračoval: „Myšlenka je nástroj. Je to nástroj k vlastnímu vývoji a komunikaci a chci raději věřit, že mi tento nástroj byl dán k používání, než že jsem byl já dán myšlence k používání. Pokud máme jen jednu myšlenku, začínáme ji kontrolovat a díky té myšlence pak nasměrováváme celý náš život, takže paradoxně pak ta myšlenka zpětně..“ „..kontroluje náš život.“ dokončil pan ředitel. „Přesně tak, pane řediteli.“
Oba pak ještě nějakou dobu rozmlouvali a dál a dál prohlubovali zajímavá témata. Asi bych to neměl zmiňovat, ale vypili ještě další tři štamprlátka slivovice. „Radku, proč jste to teda vlastně říkal do toho rozhlasu?“ zeptal se nakonec pan ředitel. „No přeci, abych si s váma o tom mohl popovídat.“
skládáme mozaiku
vzpomínek
Kamínek ke kamínku
od konce k začátku
kamenných zídek
v hlavě cestičky
smotlé jak tkaničky
a přesto zvlášť a jiné.
„Pamatujete si, co jste prožili? Pamatujete si svůj život? Každý rok? Pamatujete si každý den? Každou hodinu? Každou minutu? Každou vteřinu? - Ne? Škoda. Myslíte, že to je nemožné? Taky škoda. Co si teda pamatujete? Něco důležitějšího? Co? Co je důležitější něž váš život? Samozřejmě, životy ostatních... Pamatujete si život někoho jiného? Každý jeho čin, slovo, pohled, myšlenku?
Tak co si pamatujete? Co je důležitějšího než váš život a životy těch, které milujete? Telefonní čísla, cheaty do počítačových her, násobilka, pravopis, kdy byl upálen Jan Hus?
Našeho letopočtu začátkem července 1415! A co je pro vás tak moc důležité, že si to pamatujete? Čekáte až někdo rozhodne za vás, co byste si měli pamatovat? Hledáte jistotu?
Uvěříte mi, když vám řeknu jedno tajemství? Kdybyste si pamatovali každou vteřinu vašeho pozemského života a složili si zpětně obraz své minulosti, došlo by vám, proč se nacházíte v situaci, kterou pravě prožíváte. A kdybyste se jen trochu zamysleli, došlo by vám, jak se z té situace dostanete a jak bude pokračovat váš život. Budoucnost by byla jasná a předurčená. Kdybyste se dokázali sžít s tím, že vidíte svou budoucnost, jednou za čas by se otevřela možnost změnit tok svého života a pozměnit svou budoucnost. Čím více byste rozuměli souvislostem mezi minulostí a budoucností, tím více příležitostí pro změnu budoucnosti byste nacházeli. Nakonec by se vaše budoucnost měnila v každý okamžik vašeho bytí a přítomnost by nabyla opravdových barev, přijali byste, co bylo, a rozhodovali byste, co bude s vaším životem. Nehledali byste odpovědi, ale odpovídali byste jasně a rychle sami. Vzali byste do rukou svůj život a tato zodpovědnost by byla sama o sobě důkazem vaší sebedůvěry a síly.
Věříte mi? Mně je jedno jestli mi věříte. Ale jestli mi věříte, tak to udělejte. Teď hned! Začněte si pamatovat každou vteřinu vašeho života, každou myšlenku, a pamatujte si i životy lidí kolem vás, každé gesto, každé slovo, každé je kouskem skládanky, která vytvoří obraz vaší minulosti, skrze který pochopíte, kde jste, proč tam jste a co dál. Jestli mi nevěříte, zkuste to taky, pak mi dokažte, že se mýlím a já rád uznám, že máte prav...“ „Radku, položte ten mikrofon!“ Pan ředitel vypnul vysílání školního rozhlasu a mrsknul mikrofon do police mezi úhledně srovnané papíry, které před pěti minutami přinesla Maruška, slečna sekretářka. Pak vzal zčervenalého Radka za ramena a posadil ho na pohovku. Obešel psací stůl a vyndal z baru slivovici a dva štamprlíky. Oba dva je naplnil a pak zandal láhev zpět do skříňky. Pokynul Radkovi, který se nejistě zvedl a chopil se své slivovičky. Oba si přiťukli a hodili to do sebe.
Asi o pět minut později pan ředitel prolomil ticho. To už oba seděli na pohovkách naproti sobě a dívali se jeden druhému zpříma do očí. „Já ti věřím. Ale myslels to vážně?” „Co myslíte?” odvětil Radek „No, mohla to být nějaká sázka nebo tak.. takový rozmar..” „Kdyby to byla sázka, řekl bych tam něco jako... Ententýky dva špalíky nebo Chára je vůl..“ „Erhm, myslím, že chápu.“ „Pamatujete si alespoň každou vteřinu svého života od chvíle, kdy jste mi sebral ten mikrofon?“ Pan ředitel se podíval trochu zarmouceně a trochu zoufale. „Nevím, spíš si pamatuju pocity..“ „A myšlenky?“ „To nevím, asi ne, myslel jsem na hodně věcí. Tahle část je vlastně dost zajímavá, jak si můžu pamatovat ty tisíce myšlenek, které mi proběhnou hlavou každou hodinu?“ Radkovi trochu zasvítili oči: „No, to je jádro pudla, pane řediteli, nejsme schopni si pamatovat tolik myšlenek najednou, naše myšlení je moc složité, naše budoucnost je pak taky moc složitá, proto je tak nejasná, kdybychom přestali tolik přemýšlet a soustředili se jen na pár myšlenek, které stojí za to, bylo by to hned jasné..“ „No jo, Radku, ale které myšlenky stojí za to a které ne? Jak můžeme rozhodnout o jejich důležitosti? Každá je přece součástí toho obrazu, každá má své místo a dělá nás tím kým jsme.“ „Inu nelze být vším najednou, pane řediteli, takže když se rozhodneme kým chceme být, zůstává jen jedna myšlenka a to jen ta na to kým jsme, protože ta nás dělá tím, kým jsme.“ „To bychom se pak ale stali hrozně omezení... jen jedna myšlenka?“ řekl pan ředitel a bylo vidět, že přestává chápat. „No jde o to, kdo má kontrolu. Momentálně máte tolik myšlenek v hlavě, že je nestíháte kontrolovat, a tak automaticky kontrolu přejímá vaše mysl, přestáváte kontrolovat své myšlenky, a tak oni kontrolujou..“ „Máš pravdu. Vyvstává pak otázka: Kdo jsem? Jsem ta mysl která ovládá, nebo ten kontrolovaný? Jsem obojí ale cítím se rozdělený na dva.“ „No, tomu se říká dichotomie.“ podotkl Radek a pokračoval: „Myšlenka je nástroj. Je to nástroj k vlastnímu vývoji a komunikaci a chci raději věřit, že mi tento nástroj byl dán k používání, než že jsem byl já dán myšlence k používání. Pokud máme jen jednu myšlenku, začínáme ji kontrolovat a díky té myšlence pak nasměrováváme celý náš život, takže paradoxně pak ta myšlenka zpětně..“ „..kontroluje náš život.“ dokončil pan ředitel. „Přesně tak, pane řediteli.“
Oba pak ještě nějakou dobu rozmlouvali a dál a dál prohlubovali zajímavá témata. Asi bych to neměl zmiňovat, ale vypili ještě další tři štamprlátka slivovice. „Radku, proč jste to teda vlastně říkal do toho rozhlasu?“ zeptal se nakonec pan ředitel. „No přeci, abych si s váma o tom mohl popovídat.“