Dopis
Otevřel jsem dopis. Nechme stranou důvody proč a nač a jestli jsem na to měl právo. Po strašné ráně mě bolela hlava. Palcem a ukazováčkem jsem vytáhnul pusou obálky ty dopisní vnitřnosti a tajnosti. Byly to výplatní pásky a patnáct tisíc korun pro paní Marii Sveřepou, jejíž adresa byla na obálce. Pocítil jsem v sobě touhu doručit ten dopis. Co všechno by se mohlo stát při takovém doručení? Třeba si padneme do oka a bude z toho nejkrásnější večer našich životů, přemýšlel jsem pokoutně. To město, ve kterém jsem se nacházel, mi bylo zcela neznámé, a proto jsem se ptal kolemjdoucích na adresu:
Šachtická 90
Nová Míle
Brouzdalov
246 05
Nakonec mě jeden moc hodný trafikant nasměroval k zastávce autobusu, který měl dorazit z Tržnice, a poradil, že mám vystoupit na Školní. Dbal jsem jeho rady a jako ve snách prožíval jízdu autobusem v tomhle tak krásně cizím městě. Vždy jsem se cítil jako dobrodruh, když jsem poznával mentalitu jízdních řádů hromadné městské dopravy neznámých krajů.
Když jsem vystoupil, vydal jsem se hledat tu svou adresu. Na domě naproti byla oprýskaná červená cedule s bílým nápisem Šachtická, což slibovalo úspěch. Najít číslo devadesát bylo trochu obtížné, ale s pomocí milé paní na benzínové pumpě, která na této rušné ulici doplňuje nenažraná auta, vyprazdňuje peněženky řidičů a pak jim plní žaludky kafem a okoralou bagetou, někdy nejprve bagetou a pak teprve kafem, někdo upřednostňuje čaj, jiný nealkoholické pivo, někdo dokonce zaplatí jen za ten zelený smradlavý nápoj pro svůj vůz a frčí dál. Myčka je už prý léta rozbitá, takže tím v okolí určitě trpí automobilová hygiena, nebo si musí lidé sami najít čas na kbelík s teplou vodou a mydlinky pro svého čtyřkolého miláčka. Tak a teď jsem zapomněl, co jsem vlastně chtěl.
Už vím, podíval jsem se o odstavec výše a našel ztracenou nit. Čili, číslo devadesát jsem nakonec úspěšně našel hned vedle kadeřnického salónu, tedy alespoň to tam tak vypadalo, možné je, že to byla prodejna sprch, protože na obrázku ve výloze byla nahá žena ve sprchovém koutě. Naneštěstí mě uvítaly bílé bytelné dveře slibující pramalou šanci na průnik dovnitř. Tu mi údivem nad dveřmi vypadl z rukou dopis, jenž jsem neustále třímal ve svých dlaních, jako bych se s ním nechtěl rozloučit. Rychle jsem se sehnul a chvíli ho honil po chodníku, jak si s ním vítr pohrával, než mi ho opět vrátil do toho dočasného vlastnictví.
Jak jsem byl zabrán do lapání po dopise, něco cinklo, a tak jsem hned po znovunabytí dopisu zkoumal, co se stalo. Pode mnou ležel dlouhý klíč. Chvíli jsem ho pozoroval skrze své brýle a uvažoval, jestli mi vypadl z náprsní kapsy saka, nebo z náprsní kapsy z hůry. Dlouze jsem pohlédl na oblohu, ale další klíče už nepadaly.
Inu vzal jsem klíč a zkusil, jestli pásne do dveří přede mnou. Kupodivu tam zalez až po hrdlo a slastně cvakal při olizování útrob zámku. Byl jsem tedy uvnitř budovy, kde byl už od vchodu natažený modrý hutný koberec. Napravo byly hnědé schránky se jmény. Většina z nich byly schránky podnikavců, jejichž byznysy sídlili v tomto domě, až na jednu, která nesla jméno Jan a Marie Sveřepí. Jak jsem tak letmo juknul po té schránce, začal jsem mít strach z manžela. Bylo to poprvé, co jsem s předáním dopisu váhal. Říkal jsem si, že by bylo možná lepší koupit novou obálku, přepsat adresu a vhodit do jejich schránky. Byl by od toho pokoj.
Nervozitou se mi orosilo čelo a potili se mi ruce. Obálka v mých prstech vlhla, jak ten pot sála. Moje zbabělost pak ustoupila sveřeposti, když jsem začal stoupat po kobercem potažených schodech. V té chvíli jsem si všiml, že na některých dveřích chybí cedulky se jmény. Jelikož jsem byl už takhle blízko doručení, bál jsem se tázat sousedů, protože by se mohli začít vyptávat.
Dodal jsem si ovšem kuráže placaticí ze své vnitřní náprsní kapsy a vyšel po schodech až do třetího patra, kde jsem okamžitě zaklepal, aby mě ani nenapadlo začít váhat. Ozval se příjemný dívčí hlas zevnitř: „Je otevřeno!“ Já však neměl tu drzost jen tak vejít, takže jsem klepal dál. Dívčí hlas volal ještě úpěnlivěji a po třetím zaklepání se už ozvalo jenom: „Bože!!!“ a dveře se rozletěli. „Vždyť jsem volala, že je otevřeno. Ahoj.“ řekla krásná mladá dívka a při pozdravu se na mě podívala a pak dodala: „Tak pojď dovnitř, já mám rozkoukanej seriál.“
Vešel jsem tedy jakoby na její příkaz a zavřel za sebou dveře. Dívka zase pelášila do obývacího pokoje k televizi. Zul jsem si boty a postavil je tak, aby nepřekáželi otevření dveří, a protože mi po těch schodech bylo horko, sundal jsem si i sako a pověsil ho na věšák z boku velkých skříní, které lemovali zeď předsíně. Pak jsem prošel až ke dveřím do kuchyně, odkud bylo vidět i na televizi a chvíli jsem tam jen tak stál. Cítil jsem se tak dobře v této domácnosti. „Ty jsi doma sama děvenko?“ optal jsem se. „Jo, mamča přijde asi za půl hoďky.“ odvětila a koukla se přitom na hodinky, když dodala: „Sakra, a já musim za chvíli letět na golf.“
Teprve teď jsem si všiml malé trofeje z golfového turnaje. Bylo to za třetí místo. Na podstavci stál rozpřáhnutý golfista a místo hlavy měl golfový míček s pozlacenou kšiltovkou. Přestal jsem třímat ten dopis a konečně ho položil na stůl, abych si mohl tu figurku osahat. Hlava se jí při doteku roztomile kynklala a já dětsky pookřál a chvíli si s ní hrál. „Nerozbí mi to!.“ řekla napůl žertovně a trochu vážně ta mladá dívka. „Co to máš?“ byla zvědavá na otevřený dopis na stole. Pak se koukla na adresu: „Aha něco pro mamču.“ Z jejího pokojíčku se ozvalo divné pípnutí a ona vystřelila z kuchyně jako brok. To bylo ICQ. Nechápu jak je možné sledovat v klidu seriál a zároveň si chatovat se třemi lidmi na internetu a do toho ještě zjišťovat původ dopisů ležících na kuchyňském stole.
Nedokázal jsem v sobě najít sílu zeptat se, kde je tatínek. Jako opařený jsem seděl a přemýšlel ještě několik minut. Pak se jen ozval pozdrav a za dívčinou ze zabouchly dveře. Naprosto jsem nechápal její jednání. Nechá mě úplně bez dozoru samotného v bytě a ani nezavolá mamince, aby se nelekla, až přijde domů.
Maminka se trochu opozdila, ale vypadala moc krásně když otevřela vchodové dveře do předsíně a dala na koberec tašku s nákupem. Mrkla na mě, sedícího v kuchyni, pokývla hlavou na pozdrav a poprosila mě, abych ji pomohl vyložit nákup do ledničky. Chopil jsem se tedy té tašky a počal luštit, co kam patří. Asi jí dcera zavolala až venku, protože možná chtěla o mně říct věci, které nechtěla zmiňovat přede mnou. Marie se mezitím stačila zout a svléci kabát. Byla šik v růžovém kostýmku. Moc jí to slušelo, a když přišla do kuchyně, vyndala mi z ruky máslo, které jsem zrovinka dával do lednice, a vášnivě mě objala a políbila.
Musím se přiznat, že jsem pokoutně přemýšlel o takovém vyústění situace. To byla možná také ta síla, která mě s tím dopisem táhla až sem, ale realita mých skrytých záměrů mě opravdu vyvedla z míry. Byla v tom nicméně taková smyslnost. Když jsme se na chvíli přestali líbat, nevydržel jsem to a ukázal na dopis na stole: „To je pro vás.“
Marie mě pustila a samou zvědavostí chňapla po dopise. Při zjištění, že je otevřený, se na mě dlouze podívala. „Proč jsi ho otevíral, lásko?“ řekla. Pochopil jsem, že si asi budeme tykat. „Já ti ani nevím. Ale nic jsem si z toho nevzal. Chtěl jsem ti to jen doručit osobně.“ Cítil jsem se přitom dost provinile a Marie to poznala. „Jsi v pořádku? Nestalo se ti něco?“ ptala se. „Jo, všechno je fajn. Jsi nádherná žena, Marie.“ vypadlo ze mě bezděky. Marie hodila výplatní pásky s penězi na stůl a skočila mi do náruče. „Ty můj blázínku.“ byla její poslední slova před tím, než se mi úplně odevzdala.
Byl to krásný večer a dlouho jsme si potom ještě povídali v posteli. Tedy ona povídala a já poslouchal, jak to tak v posteli bývá. Já si pak uvědomil, že by taky mohl přijít manžel a začal jsem se strachovat. Přerušil jsem pak po chvíli Marii a zeptal se: „Kdy se má vrátit...“ Ale než jsem to dořekl, Marie mé obavy vytušila a povídá: „No vidíš, bude tady každou chvíli a já slíbila, že bude hotová večeře, a já zapomněla na brambory. Pomůžeš mi jí udělat?“
To mě překvapilo, myslel jsem, že bych měl raději rychle zdrhnout, a tak povídám: „A neměl bych raději..“ „Co? Jít koupit ty brambory, viď? No, to bude lepší. Tak běž pro brambory a buď rychle zpátky, ať je můžeme dát vařit.“ Její jednání bylo nepochopitelné a bylo jasné, po kom to zdědila dcera.
Vyšel jsem ven do ulice a věděl, že už se do té domácnosti nemůžu vrátit. A najednou jsem nad tím pocítil úzkost a začali se mi z očí linout slzy. Jako mátoha jsem se došoural do večerky a koupil pytlík brambor. To bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli zmohl. Jako opilý jsem se pak toulal Šachtickou ulicí a neštěstím vrávoral ze strany na stranu. Omylem jsem vrazil do kolem procházejícího páru pánů a omluvil se. „No počkat počkat. Pane, jste v pořádku. Máte průkaz totožnosti?“ zvolal na mě policista, do kterého jsem právě vrazil. Vytáhl jsem peněženku a soukal ven občanku. Bylo už šero. Policista si na ni posvítil svou kapesní baterkou a povídá: „ Člověče vy vypadáte nějak roztřeseně. Raději vás odvedeme s kolegou domů, vždyť bydlíte kousek odsud.“ To už jsem nevěděl, čí jsem. Pan policista na mě volal: „Pane Sveřepý! Vzpamatujte se. Pane Sveřepý!“
I takové může mít následky rána do hlavy a následná ztráta paměti.