Nortic
V jeho ráji nejsou jen jablka.
Ale i hrušky, švestky a hvězdy! Někdo se tu směje, jiný zalyká, když jackpot jim zabliká. Blackjack, poker, ruleta. Někdo v radosti vylétá, jiný sune se ze židle. Snad jen Nortic poklidně usrkává svůj drink. V úterý jako obvykle hrají mu jazz a swing! A na záchodě s klikou zlatou probíhá teď dražba - na kom bude předvedena velmi drahá vražda? |
Z prvního patra zaslechl pár tónů jazzové hudby. Pousmál se a pokračoval dál po červeném koberci až ke skleněným dveřím, za nimiž se rozprostíral jeho ráj. „Miluju tohle kasino.“ pronesl místo pozdravu směrem k vyhazovači, který se na něj přátelsky zadíval, se zavřenýma očima pokýval hlavou a otevřel mu. Zvuk příjemné hudby a hráčská atmosféra začaly skulinou ve dveřích pronikat do ztemnělé chodby. „Užijte si to dnes pane Nortic...“ pronesl ještě vyhazovač Carlo, ale u za svým jménem už neslyšel. Mocná síla ho zatáhla do víru a hráčství, které mu kolovalo odjakživa v krvi, ho naprosto pohltilo, ačkoliv dnes tu byl kvůli něčemu jinému.
Byl to velmi zvláštní hráč. Chodil do toho kasina každý týden už několik měsíců. Často jen tak pozoroval hru a popíjel. Samozřejmě že taky hrál, vyzkoušel snad už všechno. Nejvíce ho bavil poker. Ale nebyl to ten typ, co by hazardu propadl a prohrál kalhoty. Vždy věděl, kdy je čas skončit. Opravdu zajímavý hráč. Lidé si o něm říkávali: „Život ho asi nudí, tak prostě jeden den v týdnu žije kasinem. Proč ale hraje tak málo?“
Čas letěl. Hodina za hodinou. Roberto, přestože to byl snědý chlapík s horkou hlavou, seděl v autě a cítil, jak se mu zima snaží dostat pod nehty. Prsty mu už pořádně prochladly. Na chvíli zapřemýšlel, jestli bude schopen rychle reagovat se zmrzlými prsty, ale pak na to raději zapomněl. Přece se nebude znervózňovat. Už tak byla situace dost napjatá. Koukl se na hodinky. „Za deset půl jedný? Co tam ksakru dělá!“ zamumlal a prohlížel si ještě jednou zelený nápis na budově kasina. „Store, kdo mohl dát kasinu takovej divnej název, Store?“ pokračoval ve své zatrpklé samomluvě. Cítil, že musí mluvit. Na krku ho studil ledový pot a srdce mu hrozivě bušilo. Každý úder mu procházel krkem až do hlavy. Chtěl už být pryč, jenom se modlil, aby se konečně otevřely dveře a vyšel Nortic Co vlastně přijde pak? Třeba to Nortic neprovede čistě nebo se podělá něco jinýho! Vyběhne a za ním se bude hnát chlápek s ramenama středně rostlý gorily v kvádru. Ne, nemůžu si to takhle představovat. Akorát to přivolám.
Nortic cítil, že je ten správný čas. Majitel kasina, Pierre Ludvig, byl starší pán. Každý večer se chodil dívat na hru do svého podniku a užíval si té atmosféry. Popíjel svůj oblíbený koktejl a to ho mělo stát dnes v noci krk, právě se totiž odebral na toaletu. Nortic nenápadně došel k baru, kam položil prázdnou sklenici, kterou právě dopil. Rozhlédl se kolem a vykročil směrem k záchodům. Měl radost, že jeho plán vychází. Dlouho už vymýšlel, jak a kde to udělat. Pečlivě rozpracovával každou možnost, která přicházela v úvahu. A teď, po několika týdnech, konečně přišel ten okamžik. „Je teda fakt, že dneska si dal na čas,“ brumlal si pro sebe. Už dvě hodiny očekával Ludvigův odchod na záchod. Nakonec se dočkal! Vzal za zlatou kliku a otevřel s těmi dveřmi i poslední kapitolu Ludvigova života.
„Já se snad za ním pudu podívat!“ vyštěkl sám k sobě Roberto. Přitom věděl, že by to v této situaci byla největší chyba. Měl by zůstat v klidu. Dobrá, budu tady čekat, i když nepřijde. Počkám až do rána. Nemůžu se tomu strachu, hladu a chladu poddat a ujet. To ne! Je třeba vydržet! Tak se uklidňoval ve svých myšlenkách a začal se konečně dostávat do harmonického klidu.
Slyšel, jak se zabouchly skleněné dveře do hracího sálu. Od východu už ho dělilo jen několik desítek kroků po tom hutném červeném koberci. Dovnitř se mu po něm šlo krásně. Teď si připadal, jako by ho koberec brzdil, jako by se každým krokem víc bořil do toho červeného písku, který znal ze svého pobytu na Havaji. Teď se potil skoro stejně jako za toho parného dne na pláži. Hra o čas byla nelítostná, protože každou vteřinu může někdo objevit mrtvolu na toaletě, a to by začalo hotové peklo. Carlo u skleněných dveří, který se ještě před pár vteřinami tvářil tak vlídně, když se loučili, vytáhne zbraň a možná se ani nebude ptát, jestli má střílet, a prostě mu udělá díru do saka. „Takový pěkný sako. Snad ještě dneska vydrží bez děr. Doufám, že se Roberto nezdejchnul.“ mihlo se mu myslí a přistihnul se, že jeho rty mezitím stihly ta slova odříkat. Cítil, že se na něj Carlo dívá. A v hlavě mu křičel nepříjemný hlásek: Určitě by to do mě našil! Naštvalo by ho, že mě nechal ze známosti projít bez prohledání. Velice rychle mu dojde, kdo to udělal. Vždyť mi před dvěma týdny říkal, že prohledává všechny a vždycky a bez výjimek. Minulý týden už mě ale neprohledal. Mohl jsem konečně dovnitř pronést zbraň a jednat. Byla to ale zrada. Panu Norticovi bylo líto, že podvedl takového člověka, jako byl Carlo. Byl to opravdu fajn chlapík se srdcem na dlani. „No jo, ale práce je práce.“ povzdechl si ještě a zaslechl opět tu jazzovou hudbu z prvního patra.
Roberto byl už vnitřně klidný, ale z očí mu koukal děs a po zádech mu tekl pot. Košili měl úplně mokrou. Najednou se zlehka otevřely dveře kasina a vyšel Nortic. Roberto cítil směsici vzrušení, stresu a uvolnění. Chvíli si užíval tu zvláštní kombinaci pocitů a pak nastartoval. Usmál se, když viděl, jak se Nortic ještě přátelsky loučí se dvěma chlapíky u dveří a zdánlivě klidný kráčí k autu.
Tak! Hotovo! Jsem venku! - smál se v duchu Nortic a dával si pozor, aby nezrychloval chůzi. Byl v hrozném psychickém stavu, a tak věděl, že ho může prozradit prakticky cokoliv. Alespoň si to tedy myslel. Nasedl do auta a konečně odhodil veškeré starosti. Chtěl od té chvíle nechat veškerou odpovědnost na Robertovi, který šlápl na plyn a auto se pomalu rozjelo.
Cesta ubíhala nezvykle pomalu. Ani jeden z nich nemluvil, nebylo proč. Úkol byl předem naplánovaný a vše dopadlo tak, jak mělo. Robertovi už nevadilo, že musel tvrdnout několik hodin v té podvratné zimě. Byl rád, že to oba vůbec přežili. Sám najednou nechápal, proč byl vlastně tak nervózní, když jeho úkolem bylo jen čekání v autě. Nortic byl v mnohem horším stavu. Celé tělo se mu třáslo, hlavu měl jako střep, ale necítil lítost ani vinu ani strach. Vlastně vůbec nic necítil a to byl právě ten problém. Jeho srdce bylo naprosto kamenné. Jako by ani nebilo.
Auto z ničeho nic začalo tancovat po silnici. Roberto se probral z úvah a konečně mu došlo, že když je náledí, tak by neměl jezdit rychle. Ale už bylo trochu pozdě! Patník, druhý patník, příkop, strom. Vše náhle utichlo. Nortic se podíval na Roberta a oslnila ho zář světel protijedoucího kamionu. Roberto se tím směrem nekoukal, hleděl před sebe a pak se podíval Norticovi přímo do očí. V tu chvíli se zastavil čas a jejich myšlenky se náhle staly jasnějšími a čitelnějšími.
„Víš, co se teď stane!“ vyslal k Norticovi Roberto. „Nemusíme přeci umřít,“ opáčil se slzami v očích Nortic. „To je trest za naše hříchy kamaráde!“ pokračoval Roberto. „To je blbost!“ rozhněval se Nortic, ale Robertovy oči se nedaly zastavit v přípravě na smrt: „Ty nevěříš v boha, viď? Ale on je a my jsme teď skončili, protože ta káď hříchů dnes v noci přetekla. Cítil jsem to celou dobu, co jsem na tebe musel čekat v tý zatracený zimě!“ „Hele, nikdy jsem nic neměl kromě vůle žít a ani bůh mi ji nemůže vzít!!“ rozohňoval se dále Nortic. „Ale teď by tě mohl zachránit tak leda zázrak,“ dodal Roberto v očekávání nárazu. „a zázraky se nedějou.“ Nortic se vyčítavě podíval ještě hlouběji do Robertových očí a ukončil ten zvláštní myšlenkový rozhovor: „Ale dějou. Ovšem, že se dějou. Ale jenom těm, co na ně věří.“ V tom okamžiku kamion prudce smetl auto ze silnice.
Pomalu rozlepil oči a chvíli si zvykal na tu spoustu světla. Otočil hlavu a uviděl zdravotní sestru. „Dobré ráno.“ řekla vlídně a v tu chvíli mu připadala jako anděl. Ne, asi není v nebi, ale co se to kolem děje? Sebral všechny síly a vyloudil ze sebe: „Co je s Robertem?“ „Ten druhý to nepřežil. Vy jste měl štěstí, seděl jste na vzdálenější straně.“ Sestra pak pokračovala výčtem důvodů proč přežil, ale on už neposlouchal, ví přeci své: „Zázraky se dějí, jen těm, kteří na ně věří. Něco mu však říkalo, že za to co všechno proved, si nezaslouží žít a bůh mu to jednou spočítá.“