Jak jsem přestal jíst sušenky
Jak jsem přestal jíst sušenky
Vilma byla trochu zavalitější. Určitě štíhlejší než Veronika, ale zase ne tak štíhlá jako Monika. To jen, abyste si ji dokázali lépe představit. Šli jsme s Vilmou do kina. Já nerad chodím na rande do kina, ale s Vilmou to není rande. S ní je to jiné, protože jsem sám sebou. Můžu se bez ostychu smát, i když zbytek sálu mlčí. Můžu si odskočit kolikrát chci. A hlavně si nemusím lámat hlavu s tím, že bych jí měl v určitých romantických momentech chytat za ruku nebo jí dávat ruku kolem ramen, či dokonce líbat. Jenže ten den se nic nepromítalo. Ne že by to nebylo na plánu, ale naše kino v našem malém městečku v naší čtvrti na Našově běžně nepromítá, když přijde méně než pět lidí. A paní Zárybnická dokonce vyžaduje šest, bestie. Má sto dvacet kilo a bývala těžkou atletkou, tak se s ní nikdo nehádá. To pan Kudrnka občas promítá i bez lidí a taky mimo určené časy, ale to je proto, že utekl z ústavu pro slabomyslné. Odvezli ho zdravého jako řípu na udání jeho vlastní ženy, že je jako mešugé. Voni člověku vždycky pak něco důkladným vyšetřením už najdou. Tak si ho nechali a dávali mu různé pilulky a šoky. Sám mi to vyprávěl. Pak zázrakem utekl a hledají ho po celém Slovensku. On je totiž tady v Čechách inkognito. Asi se z toho blázince trochu zbláznil. Ten den měl pan Kudrnka, což, myslím, není jeho pravé jméno, volno. Paní Zárybnická sice taky, ale paní Šutrová je neoblomná a i když jsem jí s Vilmou prosil a nabídl jí o dvacet korun víc, stále vyžadovala koupi alespoň pěti lístků, na což sice máme, ale z principu to platit nehodláme.
Vilma se nenechala dlouho odbývat a rázným krokem vyrazila vstříc stmívajícím se ulicím. Mlčky jsem jí následoval až k jejímu domu. Přemýšlel jsem o šeru, které panovalo vůkol. Proti nám jednou za čas, sporadicky, vlastně byly jen dvě za celou cestu, vyrazilo auto. Ozářen světly jsem si uvědomil, že moc světla brání našemu zraku vidět. Všichni jdeme za světlem, ale přílišné světlo nás oslepuje. Vilma přemýšlela o bohu. O tom, jak naše společnost polidšťuje představu boha. A jak zbožšťujeme lidi, aby se tedy s bohem jakoby setkali v půlce. Ta iluzorní propast naší falešné představy o naší lidské nedokonalosti a oproti tomu dokonalosti boha je mocná a může způsobovat mírnou depresi. A tak se jí občas snažíme smazat, abychom se necítili tak blbě. Když má někdo nějaký velký úspěch, řekneme: "No ty vole, ty si bůh!" A zlobíme se, když podle nás věci nevychází, že to jako bůh zařídil špatně a asi se jako někde seknul a každopádně to moh určo zařídit na tom světě líp. Zbožšťujeme naše milence a milenky, partnery, své děti, i sami sebe. A polidšťujeme boha tím, že mu bereme neomylnost a viníme. O tom všem přemýšlela.
Ale to už jsme seděli u Vilmy v pokoji. Přítmí už přestalo marně zápasit s tmou a povolilo. Jen malý oválek oranžového světla protínal černotu místnosti. "Tam je Šárka." odpověděla mi na můj nevyřčený dotaz Vilma. Zpoza dveří bylo slyšet hlasy. Vilma si vzala ručník a šla se sprchovat. Zvědavost mi nedala. Potichoučku jsem se plížil k těm dveřím do Šárčina pokoje. Byly to dveře mezi dvěma pokoji, které nikdo nepoužíval, protože z každé místnosti vedli ještě další dveře na chodbu. Zákon světla pravil, že strana odkud proudí světlo nevidí na stranu, kde je tma. Dal jsem oko k té klíčové dírce a ponořil se tím do Šárčina světa. Právě jsem vstoupil do kinosálu živého filmu. Šárka u sebe měla svého přítele Michala. Jeho penis se tyčil v dobré délce přímo uprostřed mého zorného pole, ačkoli ho Šárka pilně znovu a znovu zakrývala svou hlavou. Představil jsem si sám sebe na Michalově místě a překvapilo mě, že bych s ním v tu chvíli neměnil. Bylo pro mě zajímavější sledovat. A Michal najednou vstal. Šárčin plán byl jasný, ale Michal měl na mysli prodej nějaké věci na internetu a na scéně se objevil notebook, který měl Michal celou dobu na stehnech, jak seděl na posteli. Šárka se trochu urazila a vzala svůj mobil, lehla si na postel začala se zabývat svým telefonem. Michal si sedl na postel zpět a pokračoval v práci na notebooku. Šárčin černý župánek byl krásně rozevlátý a její ňadra na mě krásně koukala. Pohled na krásnou dva a dvacetiletou blondýnku je prostě pěkný.
Tu slyším vypínač v koupelně a šinu se ode dveří, abych nebyl podezřelý. Vilma se vrátila osprchovaná během minutky. Chvíli jsme si ještě povídali, ale Vilma byla najednou hodně unavená a brzy usnula. Ležel jsem vedle ní a cítil se víc a víc živý. Pomalými pohyby jsem se dostal z postele a přikradl se zpět k nejzajímavějším dveřím v pokoji. Vedle probíhala konverzace o Michalově práci na notebooku, která se najednou zvrtla v pozici 69. Michal si lehl na záda a hlava mu trošku vysela přes postel. Šárka na jeho ústa krásně nasedla, prohnula se, přičemž její ňadra vypadaly přímo neodolatelně, a pomalu se spustila dolů, aby Michalovi opětovala náklonnost. Po chvíli zpět do konverzace, jako by se nechumelilo. Zvláštní sex, trochu doslovně přerušovaná soulož přinejmenším.
Vilma pravidelně oddychovala. Světlo vedlejšího pokoje zhaslo. Bylo mi jasné, že se jde na věc, že to prostě rozjedou. Notebook byl stále zapnutý na stole a nechával alespoň trochu světla ke koukání, i když to bylo spíš jako umírající měsíční svit na sklonku novu. Přesto mé oko zaostřilo Michalovu hlavu mezi Šárčinými stehny. Její tajené sténání nabíralo na intenzitě a už už ho chtěla k sobě a dovnitř.
To ale musela vědět, že my muži, když se soustředíme na cunilingus, tak nemáme čas na erekci, tedy v případě, že tam není jiná žena, která by dopomohla ztopoření. A nebo pokud se tedy nejedná o tu sedmdesátku bez jedné, o které už řeč byla. Takže Michalovi moc nestál. Spíš vlál než stál. A jestli visel, tak ne moc pevně. Napadlo ho si trochu dopomoci vlastními silami, ale to Šárku děsně nakrklo. Byla to záminka podobná atentátu na Františka Ferdinanda d'Este. Chtěla Michala už celé hodiny, v její mysli už minimálně celou věčnost a on dělal kraviny na počítači, místo aby jí pořádně uspokojil. Zbraň číslo jedna, útok v plné palbě: "Michale, já už tě nevzrušuju?!" A tady by to Michal mohl ještě zachránit slovy: "Miláčku, ty seš neskutečně sexy. Měl jsem co dělat, abych se udržel u práce, kterou jsem dnes potřeboval na noťasu dodělat opravdu nutně, protože ty mě tak rajcuješ, že jsem z tebe úplně blázen." Načež by ona odpověděla, že jí připadalo, že si jí nevšímá a že to teď vypadá, že už se s ní nechce milovat. Další záchranná věta s velkou omluvou za totální selhání by byla pro Michala nasnadě. Pak už by přišla jen klasika: "Takže já tě rajcuju, jo?" a skočilo by se na věc.
Jenomže, takhle se to přesně nestalo. Michal ukázal svou mužskou logiku ve stejně plné palbě jako byl veden útok od Šárky. "Takže ty se u sexu můžeš sama ošahávat furt a já, jakmile se sám sebe dotknu, tak je to jako nechutný?" Absolutně nepochopil, že o to ve skutečnosti milované Šárince vůbec nejde. Hádka šeptem se strhla převeliká, nové zbraně zamířili své cíle a jedovatě vrhali slova vzteku. Michal měl hodně munice ve skladu chladné logiky a Šárka naopak velký žár v peci srdce, odkud metala žhavíky rychleji než katapulty. Všechna ta slova si oba brali osobně a jed tím pádem přijali do svého těla, kde koloval a bolel.
Pak se rozlilo ticho, takové to nepříjemné ticho, ticho mrtvol v bitvě, ticho velkých emocí, ticho poražených.
Lehl jsem si zpět do postele. Moje spolubydlící potřebovala uspokojit a skončila s brekem a zlostí v srdci. Já bych jí tak rád uspokojil. Já vím, že Vilma není skutečná, že je to jen moje fiktivní kamarádka, abych si nepřipadal tak sám, ale teď jsem byl moc rád, že jí mám. Bylo mi z těch dvou taky smutno, tyhle věci jsou strašně nakažlivý, proto si to aspoň neberu vůbec osobně, to co tam bylo řečeno, i když tam bylo řečeno mnoho věcí o mužích obecně. Ale ten jed do sebe vstoupit nenechám. To bych pak nemohl usnout a zbytečně bych Vilmu budil.
Jo a to, jak jsem přestal jíst sušenky, to vám povyprávím jindy.
Vilma byla trochu zavalitější. Určitě štíhlejší než Veronika, ale zase ne tak štíhlá jako Monika. To jen, abyste si ji dokázali lépe představit. Šli jsme s Vilmou do kina. Já nerad chodím na rande do kina, ale s Vilmou to není rande. S ní je to jiné, protože jsem sám sebou. Můžu se bez ostychu smát, i když zbytek sálu mlčí. Můžu si odskočit kolikrát chci. A hlavně si nemusím lámat hlavu s tím, že bych jí měl v určitých romantických momentech chytat za ruku nebo jí dávat ruku kolem ramen, či dokonce líbat. Jenže ten den se nic nepromítalo. Ne že by to nebylo na plánu, ale naše kino v našem malém městečku v naší čtvrti na Našově běžně nepromítá, když přijde méně než pět lidí. A paní Zárybnická dokonce vyžaduje šest, bestie. Má sto dvacet kilo a bývala těžkou atletkou, tak se s ní nikdo nehádá. To pan Kudrnka občas promítá i bez lidí a taky mimo určené časy, ale to je proto, že utekl z ústavu pro slabomyslné. Odvezli ho zdravého jako řípu na udání jeho vlastní ženy, že je jako mešugé. Voni člověku vždycky pak něco důkladným vyšetřením už najdou. Tak si ho nechali a dávali mu různé pilulky a šoky. Sám mi to vyprávěl. Pak zázrakem utekl a hledají ho po celém Slovensku. On je totiž tady v Čechách inkognito. Asi se z toho blázince trochu zbláznil. Ten den měl pan Kudrnka, což, myslím, není jeho pravé jméno, volno. Paní Zárybnická sice taky, ale paní Šutrová je neoblomná a i když jsem jí s Vilmou prosil a nabídl jí o dvacet korun víc, stále vyžadovala koupi alespoň pěti lístků, na což sice máme, ale z principu to platit nehodláme.
Vilma se nenechala dlouho odbývat a rázným krokem vyrazila vstříc stmívajícím se ulicím. Mlčky jsem jí následoval až k jejímu domu. Přemýšlel jsem o šeru, které panovalo vůkol. Proti nám jednou za čas, sporadicky, vlastně byly jen dvě za celou cestu, vyrazilo auto. Ozářen světly jsem si uvědomil, že moc světla brání našemu zraku vidět. Všichni jdeme za světlem, ale přílišné světlo nás oslepuje. Vilma přemýšlela o bohu. O tom, jak naše společnost polidšťuje představu boha. A jak zbožšťujeme lidi, aby se tedy s bohem jakoby setkali v půlce. Ta iluzorní propast naší falešné představy o naší lidské nedokonalosti a oproti tomu dokonalosti boha je mocná a může způsobovat mírnou depresi. A tak se jí občas snažíme smazat, abychom se necítili tak blbě. Když má někdo nějaký velký úspěch, řekneme: "No ty vole, ty si bůh!" A zlobíme se, když podle nás věci nevychází, že to jako bůh zařídil špatně a asi se jako někde seknul a každopádně to moh určo zařídit na tom světě líp. Zbožšťujeme naše milence a milenky, partnery, své děti, i sami sebe. A polidšťujeme boha tím, že mu bereme neomylnost a viníme. O tom všem přemýšlela.
Ale to už jsme seděli u Vilmy v pokoji. Přítmí už přestalo marně zápasit s tmou a povolilo. Jen malý oválek oranžového světla protínal černotu místnosti. "Tam je Šárka." odpověděla mi na můj nevyřčený dotaz Vilma. Zpoza dveří bylo slyšet hlasy. Vilma si vzala ručník a šla se sprchovat. Zvědavost mi nedala. Potichoučku jsem se plížil k těm dveřím do Šárčina pokoje. Byly to dveře mezi dvěma pokoji, které nikdo nepoužíval, protože z každé místnosti vedli ještě další dveře na chodbu. Zákon světla pravil, že strana odkud proudí světlo nevidí na stranu, kde je tma. Dal jsem oko k té klíčové dírce a ponořil se tím do Šárčina světa. Právě jsem vstoupil do kinosálu živého filmu. Šárka u sebe měla svého přítele Michala. Jeho penis se tyčil v dobré délce přímo uprostřed mého zorného pole, ačkoli ho Šárka pilně znovu a znovu zakrývala svou hlavou. Představil jsem si sám sebe na Michalově místě a překvapilo mě, že bych s ním v tu chvíli neměnil. Bylo pro mě zajímavější sledovat. A Michal najednou vstal. Šárčin plán byl jasný, ale Michal měl na mysli prodej nějaké věci na internetu a na scéně se objevil notebook, který měl Michal celou dobu na stehnech, jak seděl na posteli. Šárka se trochu urazila a vzala svůj mobil, lehla si na postel začala se zabývat svým telefonem. Michal si sedl na postel zpět a pokračoval v práci na notebooku. Šárčin černý župánek byl krásně rozevlátý a její ňadra na mě krásně koukala. Pohled na krásnou dva a dvacetiletou blondýnku je prostě pěkný.
Tu slyším vypínač v koupelně a šinu se ode dveří, abych nebyl podezřelý. Vilma se vrátila osprchovaná během minutky. Chvíli jsme si ještě povídali, ale Vilma byla najednou hodně unavená a brzy usnula. Ležel jsem vedle ní a cítil se víc a víc živý. Pomalými pohyby jsem se dostal z postele a přikradl se zpět k nejzajímavějším dveřím v pokoji. Vedle probíhala konverzace o Michalově práci na notebooku, která se najednou zvrtla v pozici 69. Michal si lehl na záda a hlava mu trošku vysela přes postel. Šárka na jeho ústa krásně nasedla, prohnula se, přičemž její ňadra vypadaly přímo neodolatelně, a pomalu se spustila dolů, aby Michalovi opětovala náklonnost. Po chvíli zpět do konverzace, jako by se nechumelilo. Zvláštní sex, trochu doslovně přerušovaná soulož přinejmenším.
Vilma pravidelně oddychovala. Světlo vedlejšího pokoje zhaslo. Bylo mi jasné, že se jde na věc, že to prostě rozjedou. Notebook byl stále zapnutý na stole a nechával alespoň trochu světla ke koukání, i když to bylo spíš jako umírající měsíční svit na sklonku novu. Přesto mé oko zaostřilo Michalovu hlavu mezi Šárčinými stehny. Její tajené sténání nabíralo na intenzitě a už už ho chtěla k sobě a dovnitř.
To ale musela vědět, že my muži, když se soustředíme na cunilingus, tak nemáme čas na erekci, tedy v případě, že tam není jiná žena, která by dopomohla ztopoření. A nebo pokud se tedy nejedná o tu sedmdesátku bez jedné, o které už řeč byla. Takže Michalovi moc nestál. Spíš vlál než stál. A jestli visel, tak ne moc pevně. Napadlo ho si trochu dopomoci vlastními silami, ale to Šárku děsně nakrklo. Byla to záminka podobná atentátu na Františka Ferdinanda d'Este. Chtěla Michala už celé hodiny, v její mysli už minimálně celou věčnost a on dělal kraviny na počítači, místo aby jí pořádně uspokojil. Zbraň číslo jedna, útok v plné palbě: "Michale, já už tě nevzrušuju?!" A tady by to Michal mohl ještě zachránit slovy: "Miláčku, ty seš neskutečně sexy. Měl jsem co dělat, abych se udržel u práce, kterou jsem dnes potřeboval na noťasu dodělat opravdu nutně, protože ty mě tak rajcuješ, že jsem z tebe úplně blázen." Načež by ona odpověděla, že jí připadalo, že si jí nevšímá a že to teď vypadá, že už se s ní nechce milovat. Další záchranná věta s velkou omluvou za totální selhání by byla pro Michala nasnadě. Pak už by přišla jen klasika: "Takže já tě rajcuju, jo?" a skočilo by se na věc.
Jenomže, takhle se to přesně nestalo. Michal ukázal svou mužskou logiku ve stejně plné palbě jako byl veden útok od Šárky. "Takže ty se u sexu můžeš sama ošahávat furt a já, jakmile se sám sebe dotknu, tak je to jako nechutný?" Absolutně nepochopil, že o to ve skutečnosti milované Šárince vůbec nejde. Hádka šeptem se strhla převeliká, nové zbraně zamířili své cíle a jedovatě vrhali slova vzteku. Michal měl hodně munice ve skladu chladné logiky a Šárka naopak velký žár v peci srdce, odkud metala žhavíky rychleji než katapulty. Všechna ta slova si oba brali osobně a jed tím pádem přijali do svého těla, kde koloval a bolel.
Pak se rozlilo ticho, takové to nepříjemné ticho, ticho mrtvol v bitvě, ticho velkých emocí, ticho poražených.
Lehl jsem si zpět do postele. Moje spolubydlící potřebovala uspokojit a skončila s brekem a zlostí v srdci. Já bych jí tak rád uspokojil. Já vím, že Vilma není skutečná, že je to jen moje fiktivní kamarádka, abych si nepřipadal tak sám, ale teď jsem byl moc rád, že jí mám. Bylo mi z těch dvou taky smutno, tyhle věci jsou strašně nakažlivý, proto si to aspoň neberu vůbec osobně, to co tam bylo řečeno, i když tam bylo řečeno mnoho věcí o mužích obecně. Ale ten jed do sebe vstoupit nenechám. To bych pak nemohl usnout a zbytečně bych Vilmu budil.
Jo a to, jak jsem přestal jíst sušenky, to vám povyprávím jindy.