Verne
V čase cestování - časování
Byl jsem cestovatel,
cestovatel v čase,
a při mé první trase,
chyba povedla se.
- posral jsem se.
Asi z šoku, tudíž šokově.
stroj přenesl sebe a ne mě!
Čas od času
ztratím se v čase
se svým strojem "ďasu"
a bonbónem v ústech.
Tak cestuji sám i zván,
cíleně i náhodou,
do nového i kde to znám
a odcházím s pokorou.
A mě vyhlídky dlouhodobě?
Ptám se sebe v sobě.
Co ze mne zbylo v mé době?
Tak akorát hovno!
Následující zápisky jsem volně, a nutno dodat, že docela ledabyle, přepsal z Francouzštiny do Češtiny při svém putování časem, aby se vám lépe četlo. Jestli umíte Francouzsky, napište mi, pošlu vám originál, ovšem ten originál je docela těžkej, tak abyste na to měli.
Přenocoval jsem pod košatým javorem, kde jsem si ustlal na spadaném listí připomínající národní vlajky. Když začalo svítat, probudila mě zima a povídá: „Koukej vstávat, jinak tu umrzneš.“ Překvapivě chladné ráno uprostřed léta mě tedy vyhnalo na další kus cesty po Kanadě. Vzhledem k situaci jsem měl pramalou šanci, že narazím ve zdejším kraji a ve směru, kterým kráčím, na dalšího živáčka. Cestoval jsem už několik týdnů na jih od severních plání, rozlehlých sněhových pouští severní Ameriky.
Měl jsem to štěstí v neštěstí. Objevil jsem se v království ledu severní Kanady a nedaleko ode mne rybařilo několik Eskymáků, tedy Inuitů, jak by se jim mělo říkat, aby se nenaštvali. Nejdřív se mi hrozně smáli a pak se zase šíleně divili, jak jsem v tom mrazu přežil nahý. Nicméně kmen těchto strašně milých, ani slovo mi nerozumějících, lidí mě pohostil a zásobil na cestu na jih. Když jsem jim ukázal plánovaný směr cesty, zhrozili se a klepali si na čela. Pak se mi snažili vysvětlit, že je na jihu nebezpečí, že tam sídlí něco jako ďábel a že je led od něj ochraňuje. To vysvětlovalo proč se usadili v tak nehostinných podmínkách a já bez problémů dělal, že nerozumím, a vyrazil jsem.
Mohl jsem se taky objevit někde na přívětivějším místě. Na druhou stranu, to vlastně mohlo být i horší. No jo no, pořád jsem bedlivě dbal na dodržení přesnosti let, abych se neocitnul někde ve vzduchoprázdnu vesmíru, až jsem z toho úplně pustil z hlavy rotaci Země kolem své osy. Tím pádem jsem se sice přenesl na Zemi, ovšem na jiném místě téže rovnoběžky. Tak to je pro vás pro všechny, až budete příště cestovat časem, dejte na to pozor.
Oni v těch filmech o strojích času vždycky ti chlapíci přistanou, tam kde to chce režisér totiž, tak jim to moc nepapejte. Cestování časem je zároveň cestování prostorem a to tak, že cestujete na téže místo ve vesmíru v jiném čase, v tom čase ovšem nemusí, a zpravidla ani není, Země v té poloze, v jaké jste ji opustili. V praxi to pak znamená, že můžete časem cestovat kamkoli na dráze rovnoběžky, kde se právě nacházíte, ovšem ne do jakéhokoli času. Když už to takhle komplikovaně dopodrobna vysvětluju, tak vám taky musím povědět, že mám první důkaz o mezigalaktickém pohybu soustav, jelikož jsem se objevil asi dva a půl metru nad zemí… vlastně ne, to je blbost, to bylo kvůli nadmořské výšce. No to jsem měl z prdele kliku teda, že tohle místo na Zemi není výš položeno než místo odkud jsem přifrčel. Jsem se taky mohl objevit dva a půl metru pod zemí. Bych o tom mohl potom napsat sci-fi román. Jmenovalo by se to, už to jasně vidím, Dva a půl metru pod zemí. Dva a půl metru nad zemí už nezní tak cool, ale tak něco můžeme přibarvit. Možná bych si mohl přibarvit i trochu víc a nazvat to třeba Dvacet tisíc mil pod mořem, zní to sice jako kravina, ale určitě se to chytne.
Dalším zádrhelem, kterým se ve filmaři nenechávají obtěžovat je, že pro cestování časem je nutno přenést jak člověka tak přístroj, který ho přenáší. Když jsem poprvé sestrojil malé časové přenášedlo velikostně jen o něco málo větší než Boeing 737. Tato spojitost mě napadla čistě kvůli velikosti, když jsem poprvé viděl letadla dvacátého století. Můj stroj byl totiž třicet sedm metrů dlouhý dvanáct metrů vysoký. Stala se mi s tímto strojem velmi přirozená, ovšem neočekávaná věc. Při první zkoušce se mi podařilo úspěšně přenést o dvě hodiny do budoucnosti, ovšem jen stroj - já zůstal, kde jsem byl, a přenášedlo mi zmizelo pod zadkem. Inu naražená kostrč bolela a o dvě hodiny později jsem udiveně sledoval, jak se moje časové přenášedlo vůbec neobjevuje v místech, kde jsem si ji narazil, jelikož se za tu dobu planeta Země stihla otočit kolem své osy o necelý pár tisíc kilometrů. Mě to ovšem tenkrát nedošlo a myslel jsem si, že se pokus nezdařil. Kam se stroj poděl jsem zjistil až dávno potom, ale o tom až dále.
Aby se zadařilo přenést člověka, musí být jeho celý organismus spojen s organismem přístroje. V podmínkách devatenáctého století to bylo pochopitelně nemožné. K úspěchu mě ovšem dovedl náhodně jeden s mých dalších Boeingů 737 který jsem poslal několik tisíc let do minulosti a naprogramoval k navrácení po dvou dnech setrvání na místě určení. Pokoušel jsem se poslat svůj stroj i do budoucnosti, což se ukázalo jako velmi zajímavá chyba, když se mi vrátil napůl rozstřílený ráží 16 mm a přestříkaný jakýmsi barevným nápisem FUCK YOU. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Na druhou stranu z minulosti se mi vrátil stroj neporušen a v něm jsem našel dopis psaný nějakou hatlapatlatilkou a přiložený malý přístroječíček velikosti kapesních hodinek. Dopis se mi nepodařilo přeložit, tak jsem ho založil a zkoumal přístrojek.
Měl dvě části, jedna vypadala jako bonbón a druhá jako hodinky bez ciferníku. Hodinky jsem dal jako dárek k narozeninám svému příteli vynálezci. Ten večer jsem se vrátil domů a cestou cucal ten bonbón, protože jsem na něj dostal chuť. Překvapivě jsem se po vložení bonbónu do úst přenesl o několik dní do minulosti a hned zase zpět. Hned potom o několik let do budoucnosti a zpátky a pak pravděpodobně o několik stovek let do minulosti a zpátky. Byla to zajímavá zkušenost, cestoval jsem asi osmkrát, než se můj nenechavý přítel rozhodl přestat si hrát s dárkem, který ode mne dostal a pokojně usnul vedle své ženy, která předstírala, že si čte, když čekala na pomilování, při kterém by mohla předstírat orgasmus. Zářný příklad toho, po čem netoužím. Proto nejsem ženat.
Když jsem se vzpamatoval a docucal, běžel jsem rychle ke svému příteli a čmajznul mu darovaný přístroj z nočního stolku. Cestou domů mi ovšem vypadl z kapsy a nálezce si s ním pravděpodobně chtěl hrát a jak ho pootočil, octl jsem se tu v Kanadě u Inuitů a strojek někde ve směru, kterým to bylo k mému příteli, takže jsem se vydal hledat ten prapodivný přístrojek na jih.
Můj stroj času se našel, ovšem nenašel jsem ho já. Pravděpodobně nějaké zvíře, nebo démon z jihu ho našli a jak s ním pootočili, tak jim strojek i já zmizeli zrovna když jsem se dostal na pobřeží moře, byl to pravděpodobně Hudsonův záliv, ale to už se asi nedozvíme, vím úplný prd, kde jsem vlastně byl. Objevil jsem se několik metrů nad severním Atlantikem, ale slané vody jsem se nedočkal. Dopadl jsem na palubu výletní lodi, která pode mnou proplouvala. Zlomil jsem si zadní lýtkovou kost v oblasti bérce, tři obratle a klíční kost. K tomu mi našli těžký otřes mozku a nenašli tři vyražené zuby a málem bych zapomněl překousnutý jazyk. Docela dlouho mě dávali dohromady, naštěstí je lékařství ve dvacátém prvním století na celkem dobré úrovni. Asi by mě hodili do moře a nezaobírali by se mým zdravím, kdyby nebylo pana Morgana, který si jako jeden z mála všiml, že jsem se z ničeho nic ocitl několik metrů nad palubou, výletní lodi, na které trávil svoji služební cestu se svým byznys partnerem daleko od svých manželek a milenek, jen oni dva a vychlazené pivo.
Díky péči pana Morgana jsem se ze všeho vylízal a dostalo se na to, že jsem mu konečně mohl vysvětlit tu malou záhadu, od které on si sliboval velké věci. Když jsem mu pověděl, jak se věci mají, zorganizoval výpravu do Atlantiku a navlíknul to právně na archeologický záměr, když do toho zavlekl archeologickou špičku své doby, prapravnuka mého současníka Howarda Cartera, jehož prapradědovým paradoxně nejvýznamnějším objevem byla hrobka nejméně významného Egyptského vládce.
Trvalo několik měsíců, než se nám podařilo lokalizovat a vylovit přístroj. Mezitím se nám dokonce podařilo narazit na důsledky mého nevydařeného pokusu s tím strojem velikosti Boeingu, to jsem raději předstíral, že o tom nic nevím. Nakonec Pan Morgan poprvé držel v ruce můj stroječek a věděl, že se jedná o stroj času, nicméně nedocházeli mu základní principy cestování časem planoucí z prosté nezkušenosti v oboru. Proto neudržel se a pootočil. Asi si myslel, že se někam podívá.
Inu tak jsem se z roku 2039 octl v roce 2045, šťastně na pobřeží Finska, kde jsem si stopnul automobil a dostal se do města, kde jsem našel nějaké francouzsky mluvící lidi a dozvěděl se o tom jaký je rok a jaká je politická situace. Svůj strojek jsem od té doby měl upevněn na řetězu a pečlivě ho studoval. Hledal jsem způsob, jak se bez újmy dostat do roku 1885 do Francie. Přitom jsem nemohl nezaznamenat divnou věc, a to tu, že jsem se cestováním s Francie dostal přes Kanadu do Finska.
První den, když jsem to zjistil, jsem se šel opít do svého oblíbeného baru, kde pravidelně vystupovala má oblíbená dlouhonohá ruská tanečnice Eliza Fisherman z rodiny emigrantů do UK. Druhý den jsem byl ochoten přijmout, že se mi to jen zdálo a třetí den jsem konečně začal hledat řešení pro svůj racionálně uvažující mozek, aby byl schopen nadále fungovat. Důvod byl jasný, Země se neotáčí jen kolem své osy a kolem Slunce, ale Finsko se dostalo do zeměpisných šířek Francie. Zvláštní přitom bylo, že se veřejnost nechala uchlácholit nuzným pojmem globální oteplování a lidé, kteří měli přístup ke snímkům z vesmíru si to vesele tutlali a přestěhovávali se tiše do míst, které budou pro příští léta podnebím nejpřívětivějšími. Učinil jsem několik malých expedic do nepříliš vzdálené budoucnosti a zjistil, že se Země otočí přibližně o 90° a polární oblasti se ocitnou na rovníku. Většina fauny ale hlavně flóry dostane úplně nové obrysy. Lidstvo bohužel přežije a dál zamořuje tuto krásnou planetu, ale každé prase jednou dochrochtá, jak jedenkráte poznamenal můj bývalý známý. Byl jsem se podívat i dál do budoucnosti a je tomu tak. Pak jsem se vrátil do Francie své doby a inspirován svými cestami jsem napsal několik fantastických románů.
Jelikož jsem se nacestoval časem už docela dost, poznal jsem problém, na který už se vůbec nemyslí. Každej totiž řeší pořád akorát kontinuitu a aby náhodou nezměnil něco, co nemá změnit a takový hlouposti. To jsou hovadiny, jestliže cestujete časem, tak už to přeci je v plánu vašeho života včetně toho, co všechno uděláte ať už v budoucnu, nebo v minulosti. Ale co je fakt problém je jídlo a pití. Díky tomu bonbónu jsem byl nějakým způsobem napojen na přístroj, a tak se všechny buňky mého těla přenesli se mnou. Ovšem nepřenesli se nedotrávené zbytky potravy v mých střevech a žaludku. Výhodou je, že když potřebujete před cestou v čase na záchod, nemusíte si s tím lámat hlavu. Nevýhodou je, že po cestě v čase je vám zle z hladu a na prázdno zvracíte. Nejdřív jsem si bláhově myslel, že se můj organismus musí přizpůsobit novým podmínkám časoprostoru, pak jsem pochopil, že se stačí najíst a hodně pít.
No a teď se mi přihodila taková věc.Všude na mě bylo nějak moc rušno a potřeboval jsem přemýšlet, tak jsem si docestoval do doby a místa, kde není široko daleko ani živáčka. Bylo zrovna pěkné počasí a já si tak přemítám a točím si na prstě svým strojkem času na řetízku. No a pak se řetízek utrhl a přístrojek dopadl na kámen opodál a hádejte co se stalo, když jsem zkusil pootočit. Vůbec nic se nestalo, rozbil se. Jelikož je tu útulno, nikam nespěchám, zažil jsem dost a přístroj nemůžu opravit, vyhotovuji tyto zápisky, které ryji do kamenných kvádrů podobných tomu, o který se rozmlátil můj strojek.
Už mě strašně bolí ruce a už mě to také vůbec nebaví. Končím tedy a buďte vděční za vynález papíru, nemluvě o počítačích, které jsem ani do svých románů nezmiňoval, protože z toho by se čtenáři asi posrali.
J.V.
To V je tam vytesaný určitě, s tím J si nejsem jistej, je to takový odfláknutý, možná je to erozí. A jak jsem říkal, originál je hodně těžkej, váží to tuny. Budete si samozřejmě platit poštovné a balné, tak abyste na to měli.
Byl jsem cestovatel,
cestovatel v čase,
a při mé první trase,
chyba povedla se.
- posral jsem se.
Asi z šoku, tudíž šokově.
stroj přenesl sebe a ne mě!
Čas od času
ztratím se v čase
se svým strojem "ďasu"
a bonbónem v ústech.
Tak cestuji sám i zván,
cíleně i náhodou,
do nového i kde to znám
a odcházím s pokorou.
A mě vyhlídky dlouhodobě?
Ptám se sebe v sobě.
Co ze mne zbylo v mé době?
Tak akorát hovno!
Následující zápisky jsem volně, a nutno dodat, že docela ledabyle, přepsal z Francouzštiny do Češtiny při svém putování časem, aby se vám lépe četlo. Jestli umíte Francouzsky, napište mi, pošlu vám originál, ovšem ten originál je docela těžkej, tak abyste na to měli.
Přenocoval jsem pod košatým javorem, kde jsem si ustlal na spadaném listí připomínající národní vlajky. Když začalo svítat, probudila mě zima a povídá: „Koukej vstávat, jinak tu umrzneš.“ Překvapivě chladné ráno uprostřed léta mě tedy vyhnalo na další kus cesty po Kanadě. Vzhledem k situaci jsem měl pramalou šanci, že narazím ve zdejším kraji a ve směru, kterým kráčím, na dalšího živáčka. Cestoval jsem už několik týdnů na jih od severních plání, rozlehlých sněhových pouští severní Ameriky.
Měl jsem to štěstí v neštěstí. Objevil jsem se v království ledu severní Kanady a nedaleko ode mne rybařilo několik Eskymáků, tedy Inuitů, jak by se jim mělo říkat, aby se nenaštvali. Nejdřív se mi hrozně smáli a pak se zase šíleně divili, jak jsem v tom mrazu přežil nahý. Nicméně kmen těchto strašně milých, ani slovo mi nerozumějících, lidí mě pohostil a zásobil na cestu na jih. Když jsem jim ukázal plánovaný směr cesty, zhrozili se a klepali si na čela. Pak se mi snažili vysvětlit, že je na jihu nebezpečí, že tam sídlí něco jako ďábel a že je led od něj ochraňuje. To vysvětlovalo proč se usadili v tak nehostinných podmínkách a já bez problémů dělal, že nerozumím, a vyrazil jsem.
Mohl jsem se taky objevit někde na přívětivějším místě. Na druhou stranu, to vlastně mohlo být i horší. No jo no, pořád jsem bedlivě dbal na dodržení přesnosti let, abych se neocitnul někde ve vzduchoprázdnu vesmíru, až jsem z toho úplně pustil z hlavy rotaci Země kolem své osy. Tím pádem jsem se sice přenesl na Zemi, ovšem na jiném místě téže rovnoběžky. Tak to je pro vás pro všechny, až budete příště cestovat časem, dejte na to pozor.
Oni v těch filmech o strojích času vždycky ti chlapíci přistanou, tam kde to chce režisér totiž, tak jim to moc nepapejte. Cestování časem je zároveň cestování prostorem a to tak, že cestujete na téže místo ve vesmíru v jiném čase, v tom čase ovšem nemusí, a zpravidla ani není, Země v té poloze, v jaké jste ji opustili. V praxi to pak znamená, že můžete časem cestovat kamkoli na dráze rovnoběžky, kde se právě nacházíte, ovšem ne do jakéhokoli času. Když už to takhle komplikovaně dopodrobna vysvětluju, tak vám taky musím povědět, že mám první důkaz o mezigalaktickém pohybu soustav, jelikož jsem se objevil asi dva a půl metru nad zemí… vlastně ne, to je blbost, to bylo kvůli nadmořské výšce. No to jsem měl z prdele kliku teda, že tohle místo na Zemi není výš položeno než místo odkud jsem přifrčel. Jsem se taky mohl objevit dva a půl metru pod zemí. Bych o tom mohl potom napsat sci-fi román. Jmenovalo by se to, už to jasně vidím, Dva a půl metru pod zemí. Dva a půl metru nad zemí už nezní tak cool, ale tak něco můžeme přibarvit. Možná bych si mohl přibarvit i trochu víc a nazvat to třeba Dvacet tisíc mil pod mořem, zní to sice jako kravina, ale určitě se to chytne.
Dalším zádrhelem, kterým se ve filmaři nenechávají obtěžovat je, že pro cestování časem je nutno přenést jak člověka tak přístroj, který ho přenáší. Když jsem poprvé sestrojil malé časové přenášedlo velikostně jen o něco málo větší než Boeing 737. Tato spojitost mě napadla čistě kvůli velikosti, když jsem poprvé viděl letadla dvacátého století. Můj stroj byl totiž třicet sedm metrů dlouhý dvanáct metrů vysoký. Stala se mi s tímto strojem velmi přirozená, ovšem neočekávaná věc. Při první zkoušce se mi podařilo úspěšně přenést o dvě hodiny do budoucnosti, ovšem jen stroj - já zůstal, kde jsem byl, a přenášedlo mi zmizelo pod zadkem. Inu naražená kostrč bolela a o dvě hodiny později jsem udiveně sledoval, jak se moje časové přenášedlo vůbec neobjevuje v místech, kde jsem si ji narazil, jelikož se za tu dobu planeta Země stihla otočit kolem své osy o necelý pár tisíc kilometrů. Mě to ovšem tenkrát nedošlo a myslel jsem si, že se pokus nezdařil. Kam se stroj poděl jsem zjistil až dávno potom, ale o tom až dále.
Aby se zadařilo přenést člověka, musí být jeho celý organismus spojen s organismem přístroje. V podmínkách devatenáctého století to bylo pochopitelně nemožné. K úspěchu mě ovšem dovedl náhodně jeden s mých dalších Boeingů 737 který jsem poslal několik tisíc let do minulosti a naprogramoval k navrácení po dvou dnech setrvání na místě určení. Pokoušel jsem se poslat svůj stroj i do budoucnosti, což se ukázalo jako velmi zajímavá chyba, když se mi vrátil napůl rozstřílený ráží 16 mm a přestříkaný jakýmsi barevným nápisem FUCK YOU. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Na druhou stranu z minulosti se mi vrátil stroj neporušen a v něm jsem našel dopis psaný nějakou hatlapatlatilkou a přiložený malý přístroječíček velikosti kapesních hodinek. Dopis se mi nepodařilo přeložit, tak jsem ho založil a zkoumal přístrojek.
Měl dvě části, jedna vypadala jako bonbón a druhá jako hodinky bez ciferníku. Hodinky jsem dal jako dárek k narozeninám svému příteli vynálezci. Ten večer jsem se vrátil domů a cestou cucal ten bonbón, protože jsem na něj dostal chuť. Překvapivě jsem se po vložení bonbónu do úst přenesl o několik dní do minulosti a hned zase zpět. Hned potom o několik let do budoucnosti a zpátky a pak pravděpodobně o několik stovek let do minulosti a zpátky. Byla to zajímavá zkušenost, cestoval jsem asi osmkrát, než se můj nenechavý přítel rozhodl přestat si hrát s dárkem, který ode mne dostal a pokojně usnul vedle své ženy, která předstírala, že si čte, když čekala na pomilování, při kterém by mohla předstírat orgasmus. Zářný příklad toho, po čem netoužím. Proto nejsem ženat.
Když jsem se vzpamatoval a docucal, běžel jsem rychle ke svému příteli a čmajznul mu darovaný přístroj z nočního stolku. Cestou domů mi ovšem vypadl z kapsy a nálezce si s ním pravděpodobně chtěl hrát a jak ho pootočil, octl jsem se tu v Kanadě u Inuitů a strojek někde ve směru, kterým to bylo k mému příteli, takže jsem se vydal hledat ten prapodivný přístrojek na jih.
Můj stroj času se našel, ovšem nenašel jsem ho já. Pravděpodobně nějaké zvíře, nebo démon z jihu ho našli a jak s ním pootočili, tak jim strojek i já zmizeli zrovna když jsem se dostal na pobřeží moře, byl to pravděpodobně Hudsonův záliv, ale to už se asi nedozvíme, vím úplný prd, kde jsem vlastně byl. Objevil jsem se několik metrů nad severním Atlantikem, ale slané vody jsem se nedočkal. Dopadl jsem na palubu výletní lodi, která pode mnou proplouvala. Zlomil jsem si zadní lýtkovou kost v oblasti bérce, tři obratle a klíční kost. K tomu mi našli těžký otřes mozku a nenašli tři vyražené zuby a málem bych zapomněl překousnutý jazyk. Docela dlouho mě dávali dohromady, naštěstí je lékařství ve dvacátém prvním století na celkem dobré úrovni. Asi by mě hodili do moře a nezaobírali by se mým zdravím, kdyby nebylo pana Morgana, který si jako jeden z mála všiml, že jsem se z ničeho nic ocitl několik metrů nad palubou, výletní lodi, na které trávil svoji služební cestu se svým byznys partnerem daleko od svých manželek a milenek, jen oni dva a vychlazené pivo.
Díky péči pana Morgana jsem se ze všeho vylízal a dostalo se na to, že jsem mu konečně mohl vysvětlit tu malou záhadu, od které on si sliboval velké věci. Když jsem mu pověděl, jak se věci mají, zorganizoval výpravu do Atlantiku a navlíknul to právně na archeologický záměr, když do toho zavlekl archeologickou špičku své doby, prapravnuka mého současníka Howarda Cartera, jehož prapradědovým paradoxně nejvýznamnějším objevem byla hrobka nejméně významného Egyptského vládce.
Trvalo několik měsíců, než se nám podařilo lokalizovat a vylovit přístroj. Mezitím se nám dokonce podařilo narazit na důsledky mého nevydařeného pokusu s tím strojem velikosti Boeingu, to jsem raději předstíral, že o tom nic nevím. Nakonec Pan Morgan poprvé držel v ruce můj stroječek a věděl, že se jedná o stroj času, nicméně nedocházeli mu základní principy cestování časem planoucí z prosté nezkušenosti v oboru. Proto neudržel se a pootočil. Asi si myslel, že se někam podívá.
Inu tak jsem se z roku 2039 octl v roce 2045, šťastně na pobřeží Finska, kde jsem si stopnul automobil a dostal se do města, kde jsem našel nějaké francouzsky mluvící lidi a dozvěděl se o tom jaký je rok a jaká je politická situace. Svůj strojek jsem od té doby měl upevněn na řetězu a pečlivě ho studoval. Hledal jsem způsob, jak se bez újmy dostat do roku 1885 do Francie. Přitom jsem nemohl nezaznamenat divnou věc, a to tu, že jsem se cestováním s Francie dostal přes Kanadu do Finska.
První den, když jsem to zjistil, jsem se šel opít do svého oblíbeného baru, kde pravidelně vystupovala má oblíbená dlouhonohá ruská tanečnice Eliza Fisherman z rodiny emigrantů do UK. Druhý den jsem byl ochoten přijmout, že se mi to jen zdálo a třetí den jsem konečně začal hledat řešení pro svůj racionálně uvažující mozek, aby byl schopen nadále fungovat. Důvod byl jasný, Země se neotáčí jen kolem své osy a kolem Slunce, ale Finsko se dostalo do zeměpisných šířek Francie. Zvláštní přitom bylo, že se veřejnost nechala uchlácholit nuzným pojmem globální oteplování a lidé, kteří měli přístup ke snímkům z vesmíru si to vesele tutlali a přestěhovávali se tiše do míst, které budou pro příští léta podnebím nejpřívětivějšími. Učinil jsem několik malých expedic do nepříliš vzdálené budoucnosti a zjistil, že se Země otočí přibližně o 90° a polární oblasti se ocitnou na rovníku. Většina fauny ale hlavně flóry dostane úplně nové obrysy. Lidstvo bohužel přežije a dál zamořuje tuto krásnou planetu, ale každé prase jednou dochrochtá, jak jedenkráte poznamenal můj bývalý známý. Byl jsem se podívat i dál do budoucnosti a je tomu tak. Pak jsem se vrátil do Francie své doby a inspirován svými cestami jsem napsal několik fantastických románů.
Jelikož jsem se nacestoval časem už docela dost, poznal jsem problém, na který už se vůbec nemyslí. Každej totiž řeší pořád akorát kontinuitu a aby náhodou nezměnil něco, co nemá změnit a takový hlouposti. To jsou hovadiny, jestliže cestujete časem, tak už to přeci je v plánu vašeho života včetně toho, co všechno uděláte ať už v budoucnu, nebo v minulosti. Ale co je fakt problém je jídlo a pití. Díky tomu bonbónu jsem byl nějakým způsobem napojen na přístroj, a tak se všechny buňky mého těla přenesli se mnou. Ovšem nepřenesli se nedotrávené zbytky potravy v mých střevech a žaludku. Výhodou je, že když potřebujete před cestou v čase na záchod, nemusíte si s tím lámat hlavu. Nevýhodou je, že po cestě v čase je vám zle z hladu a na prázdno zvracíte. Nejdřív jsem si bláhově myslel, že se můj organismus musí přizpůsobit novým podmínkám časoprostoru, pak jsem pochopil, že se stačí najíst a hodně pít.
No a teď se mi přihodila taková věc.Všude na mě bylo nějak moc rušno a potřeboval jsem přemýšlet, tak jsem si docestoval do doby a místa, kde není široko daleko ani živáčka. Bylo zrovna pěkné počasí a já si tak přemítám a točím si na prstě svým strojkem času na řetízku. No a pak se řetízek utrhl a přístrojek dopadl na kámen opodál a hádejte co se stalo, když jsem zkusil pootočit. Vůbec nic se nestalo, rozbil se. Jelikož je tu útulno, nikam nespěchám, zažil jsem dost a přístroj nemůžu opravit, vyhotovuji tyto zápisky, které ryji do kamenných kvádrů podobných tomu, o který se rozmlátil můj strojek.
Už mě strašně bolí ruce a už mě to také vůbec nebaví. Končím tedy a buďte vděční za vynález papíru, nemluvě o počítačích, které jsem ani do svých románů nezmiňoval, protože z toho by se čtenáři asi posrali.
J.V.
To V je tam vytesaný určitě, s tím J si nejsem jistej, je to takový odfláknutý, možná je to erozí. A jak jsem říkal, originál je hodně těžkej, váží to tuny. Budete si samozřejmě platit poštovné a balné, tak abyste na to měli.