Vítr
Hádanka
Jsem obyčejný člověk
a přesto výjimečný.
Vždy dávám za vděk
životu a osudu,
že jsou neteční.
Z masa, krve, kostí,
nemám zvláštních schopností,
nohy na zem, na hlavě vlasy.
Vlastně už ne tak mnoho.
Ani nepobral jsem příliš krásy.
Křídla? Nemám! Nejsem opeřenec!
No tak! Vítr je můj sourozenec!
Lžička zaplula do černé kávy a zmizela jako delfín po skoku do svého domova oceánu. Za ní spadly dvě krychličky kostkového cukru a pan Černý začal kávu, černou kávu, míchat. Jak se loktem opřel o zahradní stolek, u kterého seděl, začal se ten kynklat do rytmu jeho míchání. Procházející číšník si toho všiml, ale předstíral, že neslyší a nevidí, a pokud by si pan Černý nepožádal, stolek ho ani nenapadne podložit.
S podkládáním má blbé zkušenosti a taky je líný. Když tady v restauraci Na Javoru začínal, chtěl se zavděčit, a tak se jedno tiché odpoledne.. Míněno tiché na hosty, přes zahradu bylo totiž slyšet hlasitý křovinořez, což možná právě hosty to odpoledne odrazovalo. A tak to tiché odpoledne vyzkoušel kynklavost každého stolku a podkládal. Podložit viklavý zahradní stolek na nerovném povrchu bez know how a zkušeností profesionálního stolkového podkladače, to je vám práce nadmíru přetěžká. Zdání klame. Podložíte totiž jednu nohu a myslíte, že máte vyhráno. Z nevysvětlitelných, až mystických, důvodů se ale v tu chvíli začne kývat u vedlejší nohy. Podložíte tedy i tu vedlejší nohu a zjišťujete, že ta, co jste ji prve podložili, už podložení nepotřebuje, že je podložena moc, tak uberete a přidáte něco na protější straně. To se pak už stolek přestane hýbat, ale nemůžete si pak nevšimnout, že je dost nakřivo. Ani hostovo pivo by si pak nemohlo nevšimnout, kdyby mu krvácela pěna kvůli nerovnosti. To by si pak host také všiml a žádal by po vás stolek podložit a to je přece přesně to, čemu se snažíte podkládáním zabránit. Takže všechny pracně vsunuté podložky nakonec vyndáte a podložíte jinou nohu a pak další a zkoušíte tak dlouho, až se to nakonec nějak magicky vydaří a stolek je jakž takž rovný a hlavně se nekynklá. No a pak přijde host a při sedání do stolku omylem trošku kopne, jak se to tak stává, a stolek se opět viklá. Právě proto se do podkládání nikdo zkušený v restauracích nehrne.
Pan Černý domíchal svou kávu a těsně vedle jeho šálku dopadl žlutý list z javoru, po kterém byla tato restaurace pojmenována. Na zahrádce kromě pana Černého nikdo neseděl a číšník pravě zašel dovnitř, aby roztočil dvě piva pro nově příchozí. Byla polovina října, ale listy už javoru padali jako o závod, přestože na to ještě dva a půl týdne před začátkem listopadu neměli právo. Slunce svítilo, co mu síly stačily, ale z podzimního úhlu už to moc nehřálo. Spravedlivým dílem právě ohřívalo Jihoafrickou republiku a další oblasti jižní polokoule, kde se chystalo parné léto, zatímco české listy svým umíráním jasně naznačovali, že je čas na svrchníky.
Větřík si s těmi listy na zahrádce restaurace Na Javoru pohrával a točil je dokola do víru a proháněl se mezi stolky jako malý kluk, který chytá motýla. „Tak už neblbni Franto.“ řekl najednou pan Černý a vítr se v tu ránu utišil. Pak se znovu zvedl a proletěl se ještě jednou kolem stolků, aby se nakonec usadil naproti panu Černému. „Já vím, že tě to baví, ale mě to dost znervózňuje.“ pokračoval pan Černý. Číšník na okamžik vyhlédl zpoza dveří lokálu, aby omrknul, kdo s kým na zahrádce hovoří a zase zalezl. Ani trochu tomu, co viděl, nerozuměl a nebylo ani divu. Mylně se pak domníval, že pan Černý hovoří sám se sebou. Ne leckdo také může promlouvat s větry, to většina z nás je prostě jen vypouští, a tudíž se to ve společnosti neočekává. Pan Černý byl ovšem výjimka. Jeho bratr František se totiž kupodivu jako vítr narodil.
Nikdo kromě pana Černého si toho ale vědom nebyl a na celý ten záhadný porod se postupem času zapomnělo. Maminka rodila doma v kuchyni, bylo to náhlé a překvapivě vyšly jenom ty větry. Pan Černý byl u toho a svého bratra viděl, ale viděl také, že ostatní nevidí, a tak ho vzal tajně do své péče už jako malého vánečka. Postupně z něj pak vyrostl vánek a větříček a pak větřík a větší a větší větřík a pan Černý ho bral jako chlapec s sebou tajně do školy, aby se s ním učil a hrávali spolu na honěnou a později František začal poznávat jiné větry a začal podnikat výlety a občas brával svého bratra s sebou a seznamoval ho s novými kamarádkami bouřkami a vichřičkami a maminka potom lamentovala, když se za deště vracel domů celý promáčený po tom, co venku dováděli.
Když přišlo na studentská léta na vysoké škole, kde pan Černý studoval právo, František byl opět po jeho boku. Byl už to statný vítr, ale ještě stále dospíval. Občas měl problémy se kontrolovat, a tak v posluchárnách na přednáškách leckdy způsobil hotové peklo. Papíry létaly sem a tam, panu profesorovi vstávali vlasy na hlavě a rozcuchané studentky krásně křičely, když prchaly ven z místnosti. Pan Černý měl pro svého bratra pochopení a zapsal se později k jednomu velmi renomovanému psychologovi, aby mu s Františkovým problémem sebekontroly pomohl.
Tichá bratrova přítomnost na prvních dvou seancích ale nikam nevedla, a tak byl pan Černý nucen říci pravdu. Pan psycholog díky tomu konečně pochopil a přiznal, že mu od první chvíle něco neštymovalo, protože viděl, že pan Černý problém ze sebeovládáním nemá. Na to mu pan psycholog napsal doporučení ke svému známému psychiatrovi a předběžně předepsal prášky proti halucinacím. V tu chvíli pan Černý pochopil, že to vzali za špatný konec a rozhodl se řešit situaci jinak.
Byl si vědom, že zapasovat takový živel do naší společnosti je komplikované, ale nápad měl. Kdyby František místo burácení doma a na univerzitě obletoval nějakou fešnou společnici, mohlo by být po problémech. Pan Černý v těch letech sám moc zkušeností s děvčaty neměl, a tak poprosil svou nejlepší kamarádku Evičku, aby jim dala pár rad a zasvětila do ženské poloviny světa. Evička byla chvíli překvapená a pak ze svého kamaráda hladce, jak už to tak ženy dělávají, vytáhla celé tajemství o Františkovi.
Pan Černý neočekával, že by Evička něčemu podobnému uvěřila, přestože studovala přírodní vědy, a taky že z počátku se na něj koukala nedůvěřivě. Pak ovšem žádala důkazy a zvědavostí nad tou záhadou se jí roztahovali zorničky. Evička tedy byla Františkovi představena a chtěla po něm, aby jí čechral vlasy a pak aby čechral vlasy svému bratrovi a aby šustil ve větvích stromů. Když se konečně vyblbli, došlo na citlivou otázku hledání vhodné partnerky. Evička se nejprve ptala na spousty otázek a pan Černý tlumočil odpovědi od bratra a tak to šlo celé odpoledne. Evička pak svého kamaráda požádala, aby šel domů, a že vezme Františka na lov.
Pan Černý si myslel, že chce Evička jeho bratrovi najít nějakou tu vichřici, ale to se mýlil. Když se pozdě večer vrátil František domů a potichu se vkradl do pokoje klíčovou dírkou, aby bratra nevzbudil, což se nepovedlo, protože hned opodál vrazil do skleničky s propiskami na stole, kterou shodil a jak se leknul, tak ještě vrazil do židle, která hlasitě bouchla o skříň. Pan Černý tudíž procitnul a hned bratra vyzpovídal. František celý rozzářený vyprávěl, jaká je Evička úžasná a jak jí to slušelo a co všechno spolu dělali a prostě že se hrozně zamiloval.
Byl to vlastně teprve druhý člověk, který o existenci Františka věděl. Láska to byla veliká a pan Černý si nakonec mohl blahopřát, jak pěkně problém sebekontroly svého bratra zvládl. Měl pak o to víc času na učení a odpromoval s červeným diplomem. Evička po své promoci jela na roční pobyt do Ameriky, kde pokračovala ve svých studiích, a František se tam vydal s ní.
Jednou v noci se rozletěli dveře, a to tak že pořádně, a uřícený František vlítnul do domu a volal na svého bratra, jestli už viděl zprávy. Když ho úspěšně probudil, musel mu hned vyprávět, co všechno v Americe zažil a proč se tak záhy vrátil. Když se byli jednou s Evičkou projet na výletní lodi, zakoukala se do něj jedna tropická cyklóna a nedala se odbýt. Franta vyprávěl jak rychle ulítnul nad Mexický záliv, aby byla Evička v bezpečí. Honili se tam s tou cyklónou dva dny a totálně zdevastovali New Orleans. František pak uletěl přes Atlantik z tropů do mírného pásu, kde se jeho následnice k Františkovu štěstí rozpadla jako ostatně všechny ostatní cyklony, které zamíří daleko od rovníku.
František vyprávěl o svých nových kamarádech pasátech a o mafii tornád, která má pod palcem značně velké území USA a pan Černý z toho ve tři ráno moc rozum neměl, ale byl rád, že svého bratra opět vidí. Hned volal Evičce, aby jí vysvětlil situaci a uklidnil jí, že je František bez újmy. Evička se vrátila hned další den celá vyklepaná z posledních zážitků. Z Františka byl už pořádný vítr a pobyt s ním občas naháněl strach. Jeho síla už dokázala věci.
V té době právě začali pan Černý se svým bratrem vymýšlet jak se nejlépe vrhnout do podnikání. Otevřeli si soukromou detektivní kancelář, kde mohli využít znalostí trestního práva ze studií. Úspěch je neminul. Díky Františkově flexibilitě, ale především neviditelnosti, se domákli o všem, co se kde šustlo a řešili tak úspěšně třikrát víc případů než průměrná detektivní kancelář (a s policií už se to vůbec srovnávat nedalo).
Jednou ovšem do jejich kanceláře přišel podivný človíček. Evička ho uvedla k panu Černému, který zrovna procházel účty za poslední měsíc, a nechala je o samotě. „Já jsem Anton Pučák.“ povídá hned zkrátka ten malý človíček. „Černý, těší mě.“ odpověděl pan Černý a pokynul panu Pučakovi, aby se usadil do pohodlného křesla naproti němu. Pan Pučák se pak bez otálení rozpovídal o svém problému. Již potřetí mu vykradli obchod. Pan Pučák měl autoservis a hned vedle toho prodával náhradní díly, gumy, disky, potahy, nářadí, lékárničky, oleje, směsi do ostřikovačů a mnoho jiného pro využití v automobilismu. Podnikání mu jelo jako drak, to ovšem vypozoroval kde kdo, a tak se u něj už po třetí za tři měsíce ukázali lupiči, vymlátili výlohu, vybrali kasu a naposledy dokonce vyrvali ze zdi i trezor.
Pan Černý se do případu hned pustil a František očíhnul prostředí. Několik týdnů se pak nic nedělo a nenašla se žádná žhavá stopa. Pak ovšem vykradli restauraci v té samé části města a František si nemohl pomoct a letěl to taky omrknout. Našel nejen žhavou stopu vedoucí k pachatelům, ale i další stopy, které vedli k závěru, že to byla ta samá partička, co se postarala o kasičku a trezor pana Pučáka.
Tím ovšem končila veškerá legrace. František se nechal vést stopou k pachatelům a zjistil, že se jedná o společenství v podsvětí, které řídí celou tu část města a vyloupené podniky byly neplatící byznysy. Už bylo tenkrát pozdě couvat. Pan Černý obdržel dopis, že je smutné, že čmuchal na místech, kde jeho rypák nemá co dělat. Jaksi se roznesla mylná zpráva o nečestnosti jejich detektivní kanceláře a i pan Pučák je proklínal, že nebyli sto mu nikterak pomoct. Podnikání šlo po tomto incidentu hodně ztuha. Evička si našla práci učitelky na střední škole a nemohla jim dále pomáhat s papírováním, protože jinak by to museli zavřít. Pan Černý s Františkem se oháněli jak to jen šlo, aby mohl podnik fungovat a vydělali si na chleba. Dělali si tenkrát legraci, že při nejhorším František roztočí větrný mlýn a budou si vlastnoručně moci na chleba mouku namlít. Nakonec to museli zavřít, protože v té čtvrti města už nebyla šance na jakýkoli pořádný kšeft.
O Evičku se tenkrát začal velmi zajímat její kolega učitel matematiky a zeměpisu. Když se to domáknul František, ve večerních zprávách o počasí hlásili riziko větrné smrště procházející střední Evropou. Kdyby s ním tenkrát Evička nepromluvila, nevyznala mu na stotisíckrát lásku a neuprosila, určitě by dokončil započatý fuk na dům jejího ctitele. Měl v plánu ho celý odnést o sto padesát metrů jinam i s osmi dalšími rodinami, které v tom činžáku bydlely. Někdo to tenkrát stihl vyfotit a Evička byla v novinách, jak klečí, a napsali o ní článek jako o ženě, která uprosila počasí na kolenou a zachránila tak nevinné nájemníky. Oba si tenkrát uvědomili, že František hodně sílí a střední Evropa už mu brzy nebude stačit. Všichni tři pak odjeli na cestu kolem světa, která se protáhla na několik let.
Co všechno zažili, to by dalo na román. Staly se nejrůznější věci a František v plné síle diktoval celému větrnému systému planety. Místa, na kterých se zastavovali na delší čas, se pochopitelně stávala těmi největrnějšími oblastmi Země. Pan Černý měl tehdy čas přemýšlet a při pohledu na přirozenost svého bratra se přestal divit, že se narodil jako vítr, a začal se divit, že on sám se nenarodil jako vítr. Zrovna když uvažoval, jestli má s Františkem společného otce, došla jim zpráva, že mamince našli zhoubné rakovinné bujení.
Spěchali, aby byli rychle u ní a pan Černý s ní trávil všechen čas, který jen mohl obětovat. Hodně si povídali a v intimních chvílích došlo konečně na debatu o tatíncích a Františkovi. Vrátili se ve vzpomínkách na ten zvláštní porod a maminka řekla svému synovy pravdu o tom, že o Františkovi ví, že poznala, co se děje, a že ví, že se o svého bratra stará. Co by to bylo za maminku, aby nepoznala pravdu o svých dětech. Ujistila je pak na svém smrtelném loži, že mají společného a jediného otce a jsou skutečnými bratry.
Po smrti maminky se do domu, ve kterém žila jejich rodina už po generace, bratři nastěhovali a Evička s nimi. Pan Černý pořád nemohl rozlousknout tu záhadu, že se každý narodili úplně jiný. Jestliže jejich tatínek byl větrem, nebo ještě stále je, byl pak on celý po mamince a František celý po tatínkovi. V té samé době začalo Evičce růst bříško a František se radoval, že bude tatínkem.
Přípravy na příchod nového člena rodiny se rozjížděly a čas letěl. František nedočkavostí celý jančil a několikrát se letěl zchladit na severní pól. Chtěl být také přítomen u porodu, ale to nakonec Evička zamítla. „Nerada bych, abys jim samým nadšením z našeho potomka zbořil nemocnici.“ byla její slova. František tedy čekal se svým bratrem na zahrádce hospůdky Na Javoru, když se Evička chystala rodit.
S Františkem to šilo, to se ví, a panu Černému, který si míchal svou černou kávu, běžela hlavou otázka, zda bude jeho synovec masitý po mamince, nebo vzdušný po otci. Čekali dlouho, téměř celý den, ale nakonec se dočkali. Přišla zpráva z nemocnice, pro neznalé možná zklamání a šok, ale pro zasvěcené požehnání a obrovská radost. Vyšly jen větry!
Jsem obyčejný člověk
a přesto výjimečný.
Vždy dávám za vděk
životu a osudu,
že jsou neteční.
Z masa, krve, kostí,
nemám zvláštních schopností,
nohy na zem, na hlavě vlasy.
Vlastně už ne tak mnoho.
Ani nepobral jsem příliš krásy.
Křídla? Nemám! Nejsem opeřenec!
No tak! Vítr je můj sourozenec!
Lžička zaplula do černé kávy a zmizela jako delfín po skoku do svého domova oceánu. Za ní spadly dvě krychličky kostkového cukru a pan Černý začal kávu, černou kávu, míchat. Jak se loktem opřel o zahradní stolek, u kterého seděl, začal se ten kynklat do rytmu jeho míchání. Procházející číšník si toho všiml, ale předstíral, že neslyší a nevidí, a pokud by si pan Černý nepožádal, stolek ho ani nenapadne podložit.
S podkládáním má blbé zkušenosti a taky je líný. Když tady v restauraci Na Javoru začínal, chtěl se zavděčit, a tak se jedno tiché odpoledne.. Míněno tiché na hosty, přes zahradu bylo totiž slyšet hlasitý křovinořez, což možná právě hosty to odpoledne odrazovalo. A tak to tiché odpoledne vyzkoušel kynklavost každého stolku a podkládal. Podložit viklavý zahradní stolek na nerovném povrchu bez know how a zkušeností profesionálního stolkového podkladače, to je vám práce nadmíru přetěžká. Zdání klame. Podložíte totiž jednu nohu a myslíte, že máte vyhráno. Z nevysvětlitelných, až mystických, důvodů se ale v tu chvíli začne kývat u vedlejší nohy. Podložíte tedy i tu vedlejší nohu a zjišťujete, že ta, co jste ji prve podložili, už podložení nepotřebuje, že je podložena moc, tak uberete a přidáte něco na protější straně. To se pak už stolek přestane hýbat, ale nemůžete si pak nevšimnout, že je dost nakřivo. Ani hostovo pivo by si pak nemohlo nevšimnout, kdyby mu krvácela pěna kvůli nerovnosti. To by si pak host také všiml a žádal by po vás stolek podložit a to je přece přesně to, čemu se snažíte podkládáním zabránit. Takže všechny pracně vsunuté podložky nakonec vyndáte a podložíte jinou nohu a pak další a zkoušíte tak dlouho, až se to nakonec nějak magicky vydaří a stolek je jakž takž rovný a hlavně se nekynklá. No a pak přijde host a při sedání do stolku omylem trošku kopne, jak se to tak stává, a stolek se opět viklá. Právě proto se do podkládání nikdo zkušený v restauracích nehrne.
Pan Černý domíchal svou kávu a těsně vedle jeho šálku dopadl žlutý list z javoru, po kterém byla tato restaurace pojmenována. Na zahrádce kromě pana Černého nikdo neseděl a číšník pravě zašel dovnitř, aby roztočil dvě piva pro nově příchozí. Byla polovina října, ale listy už javoru padali jako o závod, přestože na to ještě dva a půl týdne před začátkem listopadu neměli právo. Slunce svítilo, co mu síly stačily, ale z podzimního úhlu už to moc nehřálo. Spravedlivým dílem právě ohřívalo Jihoafrickou republiku a další oblasti jižní polokoule, kde se chystalo parné léto, zatímco české listy svým umíráním jasně naznačovali, že je čas na svrchníky.
Větřík si s těmi listy na zahrádce restaurace Na Javoru pohrával a točil je dokola do víru a proháněl se mezi stolky jako malý kluk, který chytá motýla. „Tak už neblbni Franto.“ řekl najednou pan Černý a vítr se v tu ránu utišil. Pak se znovu zvedl a proletěl se ještě jednou kolem stolků, aby se nakonec usadil naproti panu Černému. „Já vím, že tě to baví, ale mě to dost znervózňuje.“ pokračoval pan Černý. Číšník na okamžik vyhlédl zpoza dveří lokálu, aby omrknul, kdo s kým na zahrádce hovoří a zase zalezl. Ani trochu tomu, co viděl, nerozuměl a nebylo ani divu. Mylně se pak domníval, že pan Černý hovoří sám se sebou. Ne leckdo také může promlouvat s větry, to většina z nás je prostě jen vypouští, a tudíž se to ve společnosti neočekává. Pan Černý byl ovšem výjimka. Jeho bratr František se totiž kupodivu jako vítr narodil.
Nikdo kromě pana Černého si toho ale vědom nebyl a na celý ten záhadný porod se postupem času zapomnělo. Maminka rodila doma v kuchyni, bylo to náhlé a překvapivě vyšly jenom ty větry. Pan Černý byl u toho a svého bratra viděl, ale viděl také, že ostatní nevidí, a tak ho vzal tajně do své péče už jako malého vánečka. Postupně z něj pak vyrostl vánek a větříček a pak větřík a větší a větší větřík a pan Černý ho bral jako chlapec s sebou tajně do školy, aby se s ním učil a hrávali spolu na honěnou a později František začal poznávat jiné větry a začal podnikat výlety a občas brával svého bratra s sebou a seznamoval ho s novými kamarádkami bouřkami a vichřičkami a maminka potom lamentovala, když se za deště vracel domů celý promáčený po tom, co venku dováděli.
Když přišlo na studentská léta na vysoké škole, kde pan Černý studoval právo, František byl opět po jeho boku. Byl už to statný vítr, ale ještě stále dospíval. Občas měl problémy se kontrolovat, a tak v posluchárnách na přednáškách leckdy způsobil hotové peklo. Papíry létaly sem a tam, panu profesorovi vstávali vlasy na hlavě a rozcuchané studentky krásně křičely, když prchaly ven z místnosti. Pan Černý měl pro svého bratra pochopení a zapsal se později k jednomu velmi renomovanému psychologovi, aby mu s Františkovým problémem sebekontroly pomohl.
Tichá bratrova přítomnost na prvních dvou seancích ale nikam nevedla, a tak byl pan Černý nucen říci pravdu. Pan psycholog díky tomu konečně pochopil a přiznal, že mu od první chvíle něco neštymovalo, protože viděl, že pan Černý problém ze sebeovládáním nemá. Na to mu pan psycholog napsal doporučení ke svému známému psychiatrovi a předběžně předepsal prášky proti halucinacím. V tu chvíli pan Černý pochopil, že to vzali za špatný konec a rozhodl se řešit situaci jinak.
Byl si vědom, že zapasovat takový živel do naší společnosti je komplikované, ale nápad měl. Kdyby František místo burácení doma a na univerzitě obletoval nějakou fešnou společnici, mohlo by být po problémech. Pan Černý v těch letech sám moc zkušeností s děvčaty neměl, a tak poprosil svou nejlepší kamarádku Evičku, aby jim dala pár rad a zasvětila do ženské poloviny světa. Evička byla chvíli překvapená a pak ze svého kamaráda hladce, jak už to tak ženy dělávají, vytáhla celé tajemství o Františkovi.
Pan Černý neočekával, že by Evička něčemu podobnému uvěřila, přestože studovala přírodní vědy, a taky že z počátku se na něj koukala nedůvěřivě. Pak ovšem žádala důkazy a zvědavostí nad tou záhadou se jí roztahovali zorničky. Evička tedy byla Františkovi představena a chtěla po něm, aby jí čechral vlasy a pak aby čechral vlasy svému bratrovi a aby šustil ve větvích stromů. Když se konečně vyblbli, došlo na citlivou otázku hledání vhodné partnerky. Evička se nejprve ptala na spousty otázek a pan Černý tlumočil odpovědi od bratra a tak to šlo celé odpoledne. Evička pak svého kamaráda požádala, aby šel domů, a že vezme Františka na lov.
Pan Černý si myslel, že chce Evička jeho bratrovi najít nějakou tu vichřici, ale to se mýlil. Když se pozdě večer vrátil František domů a potichu se vkradl do pokoje klíčovou dírkou, aby bratra nevzbudil, což se nepovedlo, protože hned opodál vrazil do skleničky s propiskami na stole, kterou shodil a jak se leknul, tak ještě vrazil do židle, která hlasitě bouchla o skříň. Pan Černý tudíž procitnul a hned bratra vyzpovídal. František celý rozzářený vyprávěl, jaká je Evička úžasná a jak jí to slušelo a co všechno spolu dělali a prostě že se hrozně zamiloval.
Byl to vlastně teprve druhý člověk, který o existenci Františka věděl. Láska to byla veliká a pan Černý si nakonec mohl blahopřát, jak pěkně problém sebekontroly svého bratra zvládl. Měl pak o to víc času na učení a odpromoval s červeným diplomem. Evička po své promoci jela na roční pobyt do Ameriky, kde pokračovala ve svých studiích, a František se tam vydal s ní.
Jednou v noci se rozletěli dveře, a to tak že pořádně, a uřícený František vlítnul do domu a volal na svého bratra, jestli už viděl zprávy. Když ho úspěšně probudil, musel mu hned vyprávět, co všechno v Americe zažil a proč se tak záhy vrátil. Když se byli jednou s Evičkou projet na výletní lodi, zakoukala se do něj jedna tropická cyklóna a nedala se odbýt. Franta vyprávěl jak rychle ulítnul nad Mexický záliv, aby byla Evička v bezpečí. Honili se tam s tou cyklónou dva dny a totálně zdevastovali New Orleans. František pak uletěl přes Atlantik z tropů do mírného pásu, kde se jeho následnice k Františkovu štěstí rozpadla jako ostatně všechny ostatní cyklony, které zamíří daleko od rovníku.
František vyprávěl o svých nových kamarádech pasátech a o mafii tornád, která má pod palcem značně velké území USA a pan Černý z toho ve tři ráno moc rozum neměl, ale byl rád, že svého bratra opět vidí. Hned volal Evičce, aby jí vysvětlil situaci a uklidnil jí, že je František bez újmy. Evička se vrátila hned další den celá vyklepaná z posledních zážitků. Z Františka byl už pořádný vítr a pobyt s ním občas naháněl strach. Jeho síla už dokázala věci.
V té době právě začali pan Černý se svým bratrem vymýšlet jak se nejlépe vrhnout do podnikání. Otevřeli si soukromou detektivní kancelář, kde mohli využít znalostí trestního práva ze studií. Úspěch je neminul. Díky Františkově flexibilitě, ale především neviditelnosti, se domákli o všem, co se kde šustlo a řešili tak úspěšně třikrát víc případů než průměrná detektivní kancelář (a s policií už se to vůbec srovnávat nedalo).
Jednou ovšem do jejich kanceláře přišel podivný človíček. Evička ho uvedla k panu Černému, který zrovna procházel účty za poslední měsíc, a nechala je o samotě. „Já jsem Anton Pučák.“ povídá hned zkrátka ten malý človíček. „Černý, těší mě.“ odpověděl pan Černý a pokynul panu Pučakovi, aby se usadil do pohodlného křesla naproti němu. Pan Pučák se pak bez otálení rozpovídal o svém problému. Již potřetí mu vykradli obchod. Pan Pučák měl autoservis a hned vedle toho prodával náhradní díly, gumy, disky, potahy, nářadí, lékárničky, oleje, směsi do ostřikovačů a mnoho jiného pro využití v automobilismu. Podnikání mu jelo jako drak, to ovšem vypozoroval kde kdo, a tak se u něj už po třetí za tři měsíce ukázali lupiči, vymlátili výlohu, vybrali kasu a naposledy dokonce vyrvali ze zdi i trezor.
Pan Černý se do případu hned pustil a František očíhnul prostředí. Několik týdnů se pak nic nedělo a nenašla se žádná žhavá stopa. Pak ovšem vykradli restauraci v té samé části města a František si nemohl pomoct a letěl to taky omrknout. Našel nejen žhavou stopu vedoucí k pachatelům, ale i další stopy, které vedli k závěru, že to byla ta samá partička, co se postarala o kasičku a trezor pana Pučáka.
Tím ovšem končila veškerá legrace. František se nechal vést stopou k pachatelům a zjistil, že se jedná o společenství v podsvětí, které řídí celou tu část města a vyloupené podniky byly neplatící byznysy. Už bylo tenkrát pozdě couvat. Pan Černý obdržel dopis, že je smutné, že čmuchal na místech, kde jeho rypák nemá co dělat. Jaksi se roznesla mylná zpráva o nečestnosti jejich detektivní kanceláře a i pan Pučák je proklínal, že nebyli sto mu nikterak pomoct. Podnikání šlo po tomto incidentu hodně ztuha. Evička si našla práci učitelky na střední škole a nemohla jim dále pomáhat s papírováním, protože jinak by to museli zavřít. Pan Černý s Františkem se oháněli jak to jen šlo, aby mohl podnik fungovat a vydělali si na chleba. Dělali si tenkrát legraci, že při nejhorším František roztočí větrný mlýn a budou si vlastnoručně moci na chleba mouku namlít. Nakonec to museli zavřít, protože v té čtvrti města už nebyla šance na jakýkoli pořádný kšeft.
O Evičku se tenkrát začal velmi zajímat její kolega učitel matematiky a zeměpisu. Když se to domáknul František, ve večerních zprávách o počasí hlásili riziko větrné smrště procházející střední Evropou. Kdyby s ním tenkrát Evička nepromluvila, nevyznala mu na stotisíckrát lásku a neuprosila, určitě by dokončil započatý fuk na dům jejího ctitele. Měl v plánu ho celý odnést o sto padesát metrů jinam i s osmi dalšími rodinami, které v tom činžáku bydlely. Někdo to tenkrát stihl vyfotit a Evička byla v novinách, jak klečí, a napsali o ní článek jako o ženě, která uprosila počasí na kolenou a zachránila tak nevinné nájemníky. Oba si tenkrát uvědomili, že František hodně sílí a střední Evropa už mu brzy nebude stačit. Všichni tři pak odjeli na cestu kolem světa, která se protáhla na několik let.
Co všechno zažili, to by dalo na román. Staly se nejrůznější věci a František v plné síle diktoval celému větrnému systému planety. Místa, na kterých se zastavovali na delší čas, se pochopitelně stávala těmi největrnějšími oblastmi Země. Pan Černý měl tehdy čas přemýšlet a při pohledu na přirozenost svého bratra se přestal divit, že se narodil jako vítr, a začal se divit, že on sám se nenarodil jako vítr. Zrovna když uvažoval, jestli má s Františkem společného otce, došla jim zpráva, že mamince našli zhoubné rakovinné bujení.
Spěchali, aby byli rychle u ní a pan Černý s ní trávil všechen čas, který jen mohl obětovat. Hodně si povídali a v intimních chvílích došlo konečně na debatu o tatíncích a Františkovi. Vrátili se ve vzpomínkách na ten zvláštní porod a maminka řekla svému synovy pravdu o tom, že o Františkovi ví, že poznala, co se děje, a že ví, že se o svého bratra stará. Co by to bylo za maminku, aby nepoznala pravdu o svých dětech. Ujistila je pak na svém smrtelném loži, že mají společného a jediného otce a jsou skutečnými bratry.
Po smrti maminky se do domu, ve kterém žila jejich rodina už po generace, bratři nastěhovali a Evička s nimi. Pan Černý pořád nemohl rozlousknout tu záhadu, že se každý narodili úplně jiný. Jestliže jejich tatínek byl větrem, nebo ještě stále je, byl pak on celý po mamince a František celý po tatínkovi. V té samé době začalo Evičce růst bříško a František se radoval, že bude tatínkem.
Přípravy na příchod nového člena rodiny se rozjížděly a čas letěl. František nedočkavostí celý jančil a několikrát se letěl zchladit na severní pól. Chtěl být také přítomen u porodu, ale to nakonec Evička zamítla. „Nerada bych, abys jim samým nadšením z našeho potomka zbořil nemocnici.“ byla její slova. František tedy čekal se svým bratrem na zahrádce hospůdky Na Javoru, když se Evička chystala rodit.
S Františkem to šilo, to se ví, a panu Černému, který si míchal svou černou kávu, běžela hlavou otázka, zda bude jeho synovec masitý po mamince, nebo vzdušný po otci. Čekali dlouho, téměř celý den, ale nakonec se dočkali. Přišla zpráva z nemocnice, pro neznalé možná zklamání a šok, ale pro zasvěcené požehnání a obrovská radost. Vyšly jen větry!