La Vera
Už dobrou hodinu bylo půl devátý. Kdybych měl čas se koukat na hodiny a sledovat je, tak bych tomu alespoň mohl přijít na kloub. Fungující hodiny jsou nutné v našem světě, kde neexistuje čas. Jak bychom se jinak mohli posunout kupředu na konec pracovní doby a jít domů? No nic, kouknu na ně zase po nějaké době, třeba už bude víc hodin.
Zvoní telefon. Jelikož jsem jediný, kdo tu v tuhle chvíli umí anglicky, tak je to pro mě. Kluci už na mě pokukují. V očích jim vidím stejný děs jako vídáme u čertů, když někdo vytáhne krucifix. Zvedám sluchátko, tedy spíš sundávám, protože telefon máme na stěně. Beru objednávku. Jedna rodinná mexická a extra jalapenos.
Jedním okem přejedu naší malou kuchyň. To je ale bordel. Krásnej bordýlek. Nádobí poházený kam se vešlo. Tři rozdělaný věci, mezi tím i cibule, nad kterou jsem dobrých pět minut brečel, jak mi nakázal šéfík. Pak ale zazvonil telefon a přišli další objednávky a chaos se pomalu měnil v ještě chaotičtější až zmatek převládl pořádek a já jsem se v tom na dobrých deset minut úplně ztratil. Nevěděl jsem ani co mám v troubě, co nemám hotové, ani co mám. Ale naštěstí to motali všichni. Jen já jediný se k tomu přiznal.
Mezi pulty je v kuchyni ulička taková, že když se tam dva míjíme bokem, jinak to už vůbec nejde, tak se o sebe musíme třít jako dva milí. Tady pracovat s někým, koho nemáte rádi, musí bejt fakt těžký. Telefon je trochu na blbě jakoby na rohu, ale zase je k němu díky tomu i dobrý přístup ze předu, kde je otevřená část naší kuchyně s troubou a všemi ingrediencemi na pizzu. Jo, La Vera je můj život! Když to srovnám s jinými restauracemi, kde jsem dělal kuchaře, tak tahle pizzérka je fajnová. Pořádně anglicky tu umí vždy jen pár lidí a já, k čemuž se zanedlouho také dostanu. A jináč to jsou zajímavý lidé z různých konců středního východu.
Monib je původem s Íránu, ale odešel ze své rodné země, už když mu bylo šestnáct. To teda o tři roky mladší než já, když jsem se vydal na první dobrodružnou cestu za hranice české kotliny na vlastní pěst. To b se moc nevyslovuje takže ho oslovujeme Moni, v zásadě. A to mě přijde roztomilý, protože Monča je pro mě jméno krásné dívky, se kterou jsem vždycky chtěl pracovat. Tu představu mám asi díky mé spolužačce Monice ze školy.
Tak to je jeden kuchař, a ten druhý se jmenuje Gary. To je prostě Gary z Indie, ale zajímavý je jeho černý turban. Představuju si, že pod ním má vlasy až na zem a když je po práci doma rozmotá, vypadá docela jinak, než celý den. A nebo je možná plešatý. No nepřestává mě uchvacovat. Asi se ho na ty vlasy někdy budu muset zeptat. Gary je strašnej kliďas. A nejvíc tim vytáčí šéfa. Úplně na něm vidim, jak z něho kvete, když spolu mluví.
Šéf mi připomíná chlapy z naší rodiny, já jsem totiž z rodiny choleriků a řvounů. Tak se s ním čas od času cítím zase jako doma. Ale jeho jméno Nasser mi dává chápat souvislosti. Prostě je velice jednoduché nasrat Nassera. Naprosto pochopitelné, tak si na to dávám pozor. Jinak je docela vlídný.
Ovšem korunu našemu týmu zaručeně v tomto ohledu nasazuje náš delivery man Jebat. To už se pak vůbec nemůžete divit, že místo La Vera hned vidím Věra. Druhý řidič našeho týmu je Sam a začal tu pracovat to samé pondělí, co já, tak je to takový pěkný. A tím jsou všichni představeni.
Cestou od telefonu beru z ledničky připravené těsto na tom největším plechu, co u nás máme a už to tam šoupu. Omáčka, trochu sýra, šunka, cibule, papriky, peperoni a jalapenos, ty prosím extra. Na vrh sýr a šup do trouby.
Juknu na hodiny a už se ani nedivím, že je půl devátý. Něco mi říká, že je se v určitej moment přehoupne a pak to poletí jak divý až do půl dvanáctý. No už aby to bylo. Uklízím mezitím pracovní plochu a koukám, co bude třeba doplnit za ingredience. Už nemáme moc ananasu. A Nasser vchází předními dveřmi. Za ním jde sličná slečna. Možná paní, ale sličná určitě. Manželka určitě ne. Jsem tu nový a už tu s ním vidím třetí ženskou. První byla blondýnka s culíkem a vyholenou částí vlasů nad uchem. Podle toho si jí pamatuju. Hezky se na mě smála a mrkala, když jsem jí viděl poprvé. Taky mi přišlo, že si schválně stoupá do uličky vzadu, abych ji musel obcházet, když pro něco běhám a otírat se. Tak mě to taky nebylo úplně nepříjemné. Druhá byla taky světlejší typ. Víc maminkovská a míň rebelská, než ta první, ale bylo na ní něco něžně pěkného. A tahle má černé dlouhé vlasy. Je trochu při těle, ale v očích jí poskakujou ohníčky. Dračice jedna. A to mi Nasser říkal, že má pět dětí.
Druhý den v práci jsem se Jebata ptal, kdo byla ta dívka, která tam za námi přišla. Jeho odpověď zněla, že jedna z mnoha. A nemýlil se. Tohle už je třetí. Jde s Nasserem dozadu. Jsou to zvláštní věci tady. Holky často berou i objednávky po telefonu a Nasser si s nima vykládá o všelijakých věcech a pak zase spolu zmizí, nebo Nasser jede pryč a ony čekají uvnitř. Ale vždy je tam jen jedna. Co s nima asi dělá, když jedou pryč a kam jezdí? Zajímavá pracovní doba. Občas se mi zdá, že místo La Vera je to smíš NeVera z háčkem, který někdo umazal.
U stolku pod hodinama, které jsou krásné velké a černé se zlatými římskými číslicemi, stále sedí ten páprda s tou korejskou prostitutkou. Jo, určitě je s Koreje, na to mám čuch. Japonky, Číňanky a Vietnamky jsou jim nejpodobnější, ale mají úplně jiné rysy. A za poslední rok jsem potkal Japonců a Korejců tolik, že je rozeznám jak Švédky od Španělek. Teda alespoň doufám, že je to prostitutka. Jestli si ho nabalila, aby tu v Austrálii dostala víza…
A teď vchází anděl. Krásná holka, štíhlá a drobná s dlouhými vlasy a krásnýma hnědýma očima. Ptá se na práci. Myslím, že Nasser tu z třecích důvodů kuchyňských má schválně zaměstnané jenom muže, takže její šance jsou minimální. Ale nechává mi životopis. Sihri a má tam i telefonní číslo a email a taky, že je single. Není čas, i když je pořád půl devátý, tak papír zakládám tam, kde vidím i další životopisy pod telefony a kmitáme dál.
Najednou je půl dvanácté a já stojím v temné ulici. Jím pizzu, kterou jsem si sám nazdobil, upekl a dal do krabice. Opírám se o své kolo připoutané ke stojanu pod krásným javorem, který je snad právě tím, co mě tak pěkně nabíjí. Je tu opravdu krásně. Beru telefon a nevolám Sihri. Volám svojí milé. Jedu za ní domů. Už se těším, až si lehnu. Dnešek byl náročný. A tak to tu chodí den za dnem.
Zvoní telefon. Jelikož jsem jediný, kdo tu v tuhle chvíli umí anglicky, tak je to pro mě. Kluci už na mě pokukují. V očích jim vidím stejný děs jako vídáme u čertů, když někdo vytáhne krucifix. Zvedám sluchátko, tedy spíš sundávám, protože telefon máme na stěně. Beru objednávku. Jedna rodinná mexická a extra jalapenos.
Jedním okem přejedu naší malou kuchyň. To je ale bordel. Krásnej bordýlek. Nádobí poházený kam se vešlo. Tři rozdělaný věci, mezi tím i cibule, nad kterou jsem dobrých pět minut brečel, jak mi nakázal šéfík. Pak ale zazvonil telefon a přišli další objednávky a chaos se pomalu měnil v ještě chaotičtější až zmatek převládl pořádek a já jsem se v tom na dobrých deset minut úplně ztratil. Nevěděl jsem ani co mám v troubě, co nemám hotové, ani co mám. Ale naštěstí to motali všichni. Jen já jediný se k tomu přiznal.
Mezi pulty je v kuchyni ulička taková, že když se tam dva míjíme bokem, jinak to už vůbec nejde, tak se o sebe musíme třít jako dva milí. Tady pracovat s někým, koho nemáte rádi, musí bejt fakt těžký. Telefon je trochu na blbě jakoby na rohu, ale zase je k němu díky tomu i dobrý přístup ze předu, kde je otevřená část naší kuchyně s troubou a všemi ingrediencemi na pizzu. Jo, La Vera je můj život! Když to srovnám s jinými restauracemi, kde jsem dělal kuchaře, tak tahle pizzérka je fajnová. Pořádně anglicky tu umí vždy jen pár lidí a já, k čemuž se zanedlouho také dostanu. A jináč to jsou zajímavý lidé z různých konců středního východu.
Monib je původem s Íránu, ale odešel ze své rodné země, už když mu bylo šestnáct. To teda o tři roky mladší než já, když jsem se vydal na první dobrodružnou cestu za hranice české kotliny na vlastní pěst. To b se moc nevyslovuje takže ho oslovujeme Moni, v zásadě. A to mě přijde roztomilý, protože Monča je pro mě jméno krásné dívky, se kterou jsem vždycky chtěl pracovat. Tu představu mám asi díky mé spolužačce Monice ze školy.
Tak to je jeden kuchař, a ten druhý se jmenuje Gary. To je prostě Gary z Indie, ale zajímavý je jeho černý turban. Představuju si, že pod ním má vlasy až na zem a když je po práci doma rozmotá, vypadá docela jinak, než celý den. A nebo je možná plešatý. No nepřestává mě uchvacovat. Asi se ho na ty vlasy někdy budu muset zeptat. Gary je strašnej kliďas. A nejvíc tim vytáčí šéfa. Úplně na něm vidim, jak z něho kvete, když spolu mluví.
Šéf mi připomíná chlapy z naší rodiny, já jsem totiž z rodiny choleriků a řvounů. Tak se s ním čas od času cítím zase jako doma. Ale jeho jméno Nasser mi dává chápat souvislosti. Prostě je velice jednoduché nasrat Nassera. Naprosto pochopitelné, tak si na to dávám pozor. Jinak je docela vlídný.
Ovšem korunu našemu týmu zaručeně v tomto ohledu nasazuje náš delivery man Jebat. To už se pak vůbec nemůžete divit, že místo La Vera hned vidím Věra. Druhý řidič našeho týmu je Sam a začal tu pracovat to samé pondělí, co já, tak je to takový pěkný. A tím jsou všichni představeni.
Cestou od telefonu beru z ledničky připravené těsto na tom největším plechu, co u nás máme a už to tam šoupu. Omáčka, trochu sýra, šunka, cibule, papriky, peperoni a jalapenos, ty prosím extra. Na vrh sýr a šup do trouby.
Juknu na hodiny a už se ani nedivím, že je půl devátý. Něco mi říká, že je se v určitej moment přehoupne a pak to poletí jak divý až do půl dvanáctý. No už aby to bylo. Uklízím mezitím pracovní plochu a koukám, co bude třeba doplnit za ingredience. Už nemáme moc ananasu. A Nasser vchází předními dveřmi. Za ním jde sličná slečna. Možná paní, ale sličná určitě. Manželka určitě ne. Jsem tu nový a už tu s ním vidím třetí ženskou. První byla blondýnka s culíkem a vyholenou částí vlasů nad uchem. Podle toho si jí pamatuju. Hezky se na mě smála a mrkala, když jsem jí viděl poprvé. Taky mi přišlo, že si schválně stoupá do uličky vzadu, abych ji musel obcházet, když pro něco běhám a otírat se. Tak mě to taky nebylo úplně nepříjemné. Druhá byla taky světlejší typ. Víc maminkovská a míň rebelská, než ta první, ale bylo na ní něco něžně pěkného. A tahle má černé dlouhé vlasy. Je trochu při těle, ale v očích jí poskakujou ohníčky. Dračice jedna. A to mi Nasser říkal, že má pět dětí.
Druhý den v práci jsem se Jebata ptal, kdo byla ta dívka, která tam za námi přišla. Jeho odpověď zněla, že jedna z mnoha. A nemýlil se. Tohle už je třetí. Jde s Nasserem dozadu. Jsou to zvláštní věci tady. Holky často berou i objednávky po telefonu a Nasser si s nima vykládá o všelijakých věcech a pak zase spolu zmizí, nebo Nasser jede pryč a ony čekají uvnitř. Ale vždy je tam jen jedna. Co s nima asi dělá, když jedou pryč a kam jezdí? Zajímavá pracovní doba. Občas se mi zdá, že místo La Vera je to smíš NeVera z háčkem, který někdo umazal.
U stolku pod hodinama, které jsou krásné velké a černé se zlatými římskými číslicemi, stále sedí ten páprda s tou korejskou prostitutkou. Jo, určitě je s Koreje, na to mám čuch. Japonky, Číňanky a Vietnamky jsou jim nejpodobnější, ale mají úplně jiné rysy. A za poslední rok jsem potkal Japonců a Korejců tolik, že je rozeznám jak Švédky od Španělek. Teda alespoň doufám, že je to prostitutka. Jestli si ho nabalila, aby tu v Austrálii dostala víza…
A teď vchází anděl. Krásná holka, štíhlá a drobná s dlouhými vlasy a krásnýma hnědýma očima. Ptá se na práci. Myslím, že Nasser tu z třecích důvodů kuchyňských má schválně zaměstnané jenom muže, takže její šance jsou minimální. Ale nechává mi životopis. Sihri a má tam i telefonní číslo a email a taky, že je single. Není čas, i když je pořád půl devátý, tak papír zakládám tam, kde vidím i další životopisy pod telefony a kmitáme dál.
Najednou je půl dvanácté a já stojím v temné ulici. Jím pizzu, kterou jsem si sám nazdobil, upekl a dal do krabice. Opírám se o své kolo připoutané ke stojanu pod krásným javorem, který je snad právě tím, co mě tak pěkně nabíjí. Je tu opravdu krásně. Beru telefon a nevolám Sihri. Volám svojí milé. Jedu za ní domů. Už se těším, až si lehnu. Dnešek byl náročný. A tak to tu chodí den za dnem.