Poznámka
Nejsem moc velký Fanda poznámek pod čarou. No, vlastně je zásadně nepíšu nejspíš proto, že už to v moderní literatuře není zvykem. A možná právě proto vznikl tento text, který je složen z těch chudinek krčících se pod čarou vytěsněných poznámek. Chci jen upozornit, že orientace v textu může některým čtenářům dělat potíže, vyvolávat závrať, která následně vzbuzuje depresi z nepochopení čteného textu, což nakonec rozdmýchává nenávist vůči autorovi. To nechci, tak jsem si řekl, že vám ještě před tím poradím, jak na ni. – Jeďte podle hvězdiček, nebo to, pokud vám nevadí literární závrať, dejte normálně na zátah od začátku do konce.
Proburácet školní roky!
- Vzpomínám, jak děda*
Teď vychladl, vyzrál jsem.
Dětská léta jsou mi snem,
Tak trochu komickým pravda**
„A ta vejce?“ Chci radu
a nebojím se otázání.
Řekla: „Soused to je stará sketa!“
Tak ptám se dál: „Kam poděla se etiketa?“
*vždy volal za mnou: „Běda,
Běda ti ty uličníku!
Postrachu všech ročníků!“
**-Vzpomínám, jak máma kradla
vejce u sousedů přes zahradu
a pak učila mě přikázání.
Titulky se rozeběhly od spodního okraje a zdálo se, jako by občas poskočily do rytmu hudby dokreslující atmosféru šťastného konce příběhu. Přemýšlel jsem jestli budu úspěšný spisovatel. Vykreslila se mi představa budoucnosti. Stál jsem ve třídě jako učitel scenáristiky vykládaje jak dobře psát. Já, neúspěšný ve svém vlastním psaní, vyučoval, jak to dělat dobře. Komické. Uvědomil jsem si jak alibisticky si omlouvám svůj neúspěch, abych náhodou nevypadal trapně před svými žáky a nabádám je svým příkladem ke stejně potupnému přístupu ke psaní. Moje omluva byla přitom tak chabá. Dával jsem jim příklad jednoho velmi úspěšného, ale také velmi špatného a trapného filmu natočeném v Bollywoodu a srovnával ho s úžasným, umělecky ohromujícím, za srdce beroucím a dobře natočeným, leč neúspěšným filmem francouzské produkce. Jelikož jsme oba dva filmy zhlédli v minulých hodinách, všichni věděli o čem mluvím a souhlasili. Je třeba psát dobře i za cenu neúspěchu, tak jak se to přihodilo tady panu učiteli.
Nejraději bych si v tu chvíli za takové myšlení dal pár facek, kdybych neseděl v kině. Lidé se zvedali ze svých vyseděných* důlků a naplněni emocemi z právě zhlédnutého filmu kráčeli uličkami ke schodům, aby sešli dolů a ubírali se chodbou k východu ze sálu a pak dál do malé haly kde se prodávaly lístky, popcorn, rozinky v čokoládě a všechno možné jiné v jogurtu a taky v čokoládě, zmrzlina, párky v rohlíku, hamburgery (ty ne v čokoládě). Vždy kroutím hlavou a ptám se, kdy se to zlomilo, že už se do kina nechodí koukat, ale žrát.
A teď jsem koukal s lítostí na obličeje těch lidí nacpaných popcornem a nalitých přeslazenými nápoji a říkal si, že pro publikum, které neumí ocenit dobrou práci, je dobrého umění škoda a že se nesnížím k tomu, abych psal dle jejich vkusu jen kvůli úspěchu. A pak jsem se na sebe opravdu nazlobil a říkám si, že to není omluva pro neúspěch. Proč by moje věci nemohli být kvalitní a zároveň úspěšné. Je přeci tolik dobrých úspěšných děl. Začal jsem se na svět koukat hnedle trochu jinak a uvažoval, jak asi myslí úspěšný autor. Vcítil jsem se do role úspěšného spisovatele a koukal kolem sebe. Přestal jsem přemýšlet nad tím, že jsem úspěšný autor a ponořil se do jeho světa. Přišlo to tak automaticky. Věděl jsem, že čtenáři a diváci jsou to, co z nich my autoři uděláme a cítil jsem se tak svobodně, že nemusím psát to, co po mě oni chtějí, protože oni po mně ani po nikom jiném nic nechtějí. To mi jim přinášíme. Přeci nepřišel divák za Shakespearem a neříká: „Hello Mr. Shakespeare, would you be so kind and write us something dark, some tragedy about this and that, for instance something with a Danish reference?’’ a pan Shakespeare na to: „Of course my dear spectator. What wouldn’t I do for my audience? Although I longed to write a funny comedy with some sexual references, I will by all means be pleased to write something a little bit darker.“ A na to konto pak napsal Hamleta.***
Ne, ne, autoři přinášejí díla svým čtenářům a divákům a na obecenstvu je pouze reagovat. Viděl jsem, že úspěšný autor vnímá svět jako své dílo a začal jsem plynule přetvářet to, co se dělo v sále, do literatury. Všiml jsem si, že se paní v modrých džínech pár metrů přede mnou o pozadí třela bimbající šňůrka modrého batohu sahající jí asi do půlky stehna, když se otáčela, aby se podělila o svůj zážitek se svou přítelkyní. Asi sto padesáti kilogramová paní scházela po schodech a brala je jen jednou nohou, aby nevykolejila, a pak se jako cowboy šinula do chodby, kde se pravděpodobně konečně chystala vystrčit kolty.
A dvě štěbetající paní ve středním věku se nemohli udržet a horlivě si vyprávěli, která scéna se jim líbila nejvíc, a ta, co byla o krok napřed, se netrpělivě ohlížela a překračovala z nohy na nohu, protože už to, zdálo se, nemohla udržet.
Nakonec mě moje přítelkyně vyrušila s přemítání, což netrvalo déle než několik vteřin: „To byl moc hezkej film. Taky se ti tak líbíl?“ „No jo.“ Povídám, ale nejvíc se mi líbilo, že se od té chvíle už navždy koukám očima úspěšného spisovatele. No není vám to zvláštní pocit dočíst uprostřed textu?
*Když jsem jezdíval každý pátek k večeru z města, kde jsem studoval, domů, kde jsem bydlel, v motoráčku, kterým jsem jezdil, nad dveřmi byla cedulka s nápisem 54 míst k sedění. Připadalo mi to špatně a konzultoval jsem to se svou učitelkou českého jazyka. Myslel jsem, že by tam mělo stát 54 míst k sezení. Paní učitelka mě ujistila, že oba tvary jsou pravopisně správné. Přijal jsem její vysvětlení, ale vnitřně jsem nedokázal souhlasit. Slovo sedění mi prostě připadalo kakofonické a nehodící se do úst ani na cedulky. No řekněte sami! Sloveso sedět nicméně obsahuje písmeno D, ale přece se nenechám usadit takovým chabým argumentem, že?
Léta plynula a má zaujatost vůči sedění povolila. Říkám si, ať si říká kdo chce, co chce, hlavně ať za to nesedíme.** Dokonce se mi pak jednou stalo, že jsem jel vlakem a na cedulce nad dveřmi stálo 54 míst k sezení. Když jsem tedy psal, že se lidé zvedali ze svých vyseděných důlků, použil jsem nejprve slova vysezených, ale vzápětí jsem si vzpomněl na cedulku. Opravil jsem to tedy a rozhodl se napsat tuto poznámku.
Máme taky slovesa vsadit se a sázet, která na první pohled se slovesem sedět moc nesouvisí, ale jsou vám to případy jako například: „Bylo tam několik sloupů vsazených…“ kde bychom mohli polemizovat, jestli je tvar slovesa vsadit v tomto kontextu významově blíže slovesu usadit a potažmo tedy sedět, jako že tam prostě ty sloupy sedí, nebo spíše slovesu zasadit a tedy také sázet, jako květiny, které jsou zasazené v zemi. Češtinářský dobrodruh by dokonce mohl vyrazit na trh s hypotézou, že se sloupy spolu vsadili.
Netřeba brát tuto úvahu moc vážně, ale zamyšlení neuškodí. Každé slovo dává smysl ve svém kontextu, do té doby to jsou jen písmena napsána v určitém pořadí. Dávat si pozor na to, co říkáme ve skutečnosti znamená pečlivě vybírat kontext, do kterého zabudujeme každé slovo. Slova mají obrovskou moc, ale moc slov je projevena teprve kontextem, díky kterému můžete ovládat masy nebo taky jít sedět. Určitě stojí za to se naučit mluvit. A když už jsme u komunikace, tak nesmíme opomenout, že to co vychází z našich úst je jen malou součástí. Výraz obličeje, pohyby rukou, postoj, tón hlasu, to všechno je součástí komunikace a protože míváme problém s ovládnutím všech komunikačních prvků, dochází někdy k nedorozuměním. No, spíš furt než někdy. Nejen že míváme problém s ovládnutím používání, ale také s korektní interpretací. Možná by bylo lepší využívat telepatie tak, ale jistě budete souhlasit, že takhle je to mnohem větší bžunda.
**Malá poznámka k tomu, ať za to nesedíme. V naší rodině máme takový zvláštní přístup k životu. Většinou děláme něco co se nesmí, ale vždy překrucujeme, aby to znělo, jako že vlastně děláme dobrý skutek. Takže když můj prapradědeček chodil pytlačit na panský, vlastně tím pomáhal regulovat stavy srnčího v oboře. Výsledek jeho přístupu nebylo, že by se mu to trpělo, ale když na něj přišli a ptali se, kde má tu flintu, prapradědeček neměl zdrcující pocit viny za to, co dělá, a tak klidně prohlásil, že mu visí v pokoji a ukazoval do ložnice na starou flintu, která by se pravděpodobně rozpadla jen při pokusu ji sundat, přičemž ta, se kterou reguloval stavy zvěře vysela celou válku v lese. Prapradědeček chodil střílet se svým dobrým přítelem, jehož flinta také visela v lese. O tom věděl jeho syn, tedy můj pradědeček, se svým bratrem.
Když se válka chýlila ke konci a Němci ujížděli a celá kolona jela po silnici klikatící se podél lesa, ne zrovna shodou okolností číhali můj pradědeček se svým bratrem za stromy a v rukou flinty. Jako každá německá kolona i tahle měla svou spojku na motorce a lesem se ozval výstřel, když německá spojka padla kvůli touze po motocyklu. Motorka zmizela v roští a koloně chvíli trvalo, než zjistili, že jim chybí spojka. Ovšem přednasratý kvůli spojencům je to dopálilo a vrátili se do městečka, kde můj prapradědeček s rodinou bydleli, aby vyšetřili tento zločin.
Starosta nevěděl, která bije, a Němci vyhrožovali, že vystřílejí celou obec. To leckterému ztuhnul úsměv a pan farář volal do Plzně, co že mají v městečku za poprask. Nasupené Germány vytáčelo, že nikdo neví o čem je řeč, když všichni v obci koukali na zastřeleného vojáka jako na ohromnou záhadu.
Za pět minut dvanáct se ozval příjemný zvuk amerického motoru a na náměstíčko před radnici přifrčel džíp z Plzně. Navzdory jazykovým barierám se seržantovi z USA podařilo celou německou kolonu odvléct a všichni mohli jít konečně do hospody, kde se celá událost propírala ještě několik týdnů. Mnoho nezbývalo k tomu, aby celá ves lehla a já bych dnes nebyl a nemohl bych se stát úspěšným spisovatelem. Ale vše dobře dopadlo a hlavně pradědeček s bratrem měli motorku.
***Use a dictionary for the translation.
Proburácet školní roky!
- Vzpomínám, jak děda*
Teď vychladl, vyzrál jsem.
Dětská léta jsou mi snem,
Tak trochu komickým pravda**
„A ta vejce?“ Chci radu
a nebojím se otázání.
Řekla: „Soused to je stará sketa!“
Tak ptám se dál: „Kam poděla se etiketa?“
*vždy volal za mnou: „Běda,
Běda ti ty uličníku!
Postrachu všech ročníků!“
**-Vzpomínám, jak máma kradla
vejce u sousedů přes zahradu
a pak učila mě přikázání.
Titulky se rozeběhly od spodního okraje a zdálo se, jako by občas poskočily do rytmu hudby dokreslující atmosféru šťastného konce příběhu. Přemýšlel jsem jestli budu úspěšný spisovatel. Vykreslila se mi představa budoucnosti. Stál jsem ve třídě jako učitel scenáristiky vykládaje jak dobře psát. Já, neúspěšný ve svém vlastním psaní, vyučoval, jak to dělat dobře. Komické. Uvědomil jsem si jak alibisticky si omlouvám svůj neúspěch, abych náhodou nevypadal trapně před svými žáky a nabádám je svým příkladem ke stejně potupnému přístupu ke psaní. Moje omluva byla přitom tak chabá. Dával jsem jim příklad jednoho velmi úspěšného, ale také velmi špatného a trapného filmu natočeném v Bollywoodu a srovnával ho s úžasným, umělecky ohromujícím, za srdce beroucím a dobře natočeným, leč neúspěšným filmem francouzské produkce. Jelikož jsme oba dva filmy zhlédli v minulých hodinách, všichni věděli o čem mluvím a souhlasili. Je třeba psát dobře i za cenu neúspěchu, tak jak se to přihodilo tady panu učiteli.
Nejraději bych si v tu chvíli za takové myšlení dal pár facek, kdybych neseděl v kině. Lidé se zvedali ze svých vyseděných* důlků a naplněni emocemi z právě zhlédnutého filmu kráčeli uličkami ke schodům, aby sešli dolů a ubírali se chodbou k východu ze sálu a pak dál do malé haly kde se prodávaly lístky, popcorn, rozinky v čokoládě a všechno možné jiné v jogurtu a taky v čokoládě, zmrzlina, párky v rohlíku, hamburgery (ty ne v čokoládě). Vždy kroutím hlavou a ptám se, kdy se to zlomilo, že už se do kina nechodí koukat, ale žrát.
A teď jsem koukal s lítostí na obličeje těch lidí nacpaných popcornem a nalitých přeslazenými nápoji a říkal si, že pro publikum, které neumí ocenit dobrou práci, je dobrého umění škoda a že se nesnížím k tomu, abych psal dle jejich vkusu jen kvůli úspěchu. A pak jsem se na sebe opravdu nazlobil a říkám si, že to není omluva pro neúspěch. Proč by moje věci nemohli být kvalitní a zároveň úspěšné. Je přeci tolik dobrých úspěšných děl. Začal jsem se na svět koukat hnedle trochu jinak a uvažoval, jak asi myslí úspěšný autor. Vcítil jsem se do role úspěšného spisovatele a koukal kolem sebe. Přestal jsem přemýšlet nad tím, že jsem úspěšný autor a ponořil se do jeho světa. Přišlo to tak automaticky. Věděl jsem, že čtenáři a diváci jsou to, co z nich my autoři uděláme a cítil jsem se tak svobodně, že nemusím psát to, co po mě oni chtějí, protože oni po mně ani po nikom jiném nic nechtějí. To mi jim přinášíme. Přeci nepřišel divák za Shakespearem a neříká: „Hello Mr. Shakespeare, would you be so kind and write us something dark, some tragedy about this and that, for instance something with a Danish reference?’’ a pan Shakespeare na to: „Of course my dear spectator. What wouldn’t I do for my audience? Although I longed to write a funny comedy with some sexual references, I will by all means be pleased to write something a little bit darker.“ A na to konto pak napsal Hamleta.***
Ne, ne, autoři přinášejí díla svým čtenářům a divákům a na obecenstvu je pouze reagovat. Viděl jsem, že úspěšný autor vnímá svět jako své dílo a začal jsem plynule přetvářet to, co se dělo v sále, do literatury. Všiml jsem si, že se paní v modrých džínech pár metrů přede mnou o pozadí třela bimbající šňůrka modrého batohu sahající jí asi do půlky stehna, když se otáčela, aby se podělila o svůj zážitek se svou přítelkyní. Asi sto padesáti kilogramová paní scházela po schodech a brala je jen jednou nohou, aby nevykolejila, a pak se jako cowboy šinula do chodby, kde se pravděpodobně konečně chystala vystrčit kolty.
A dvě štěbetající paní ve středním věku se nemohli udržet a horlivě si vyprávěli, která scéna se jim líbila nejvíc, a ta, co byla o krok napřed, se netrpělivě ohlížela a překračovala z nohy na nohu, protože už to, zdálo se, nemohla udržet.
Nakonec mě moje přítelkyně vyrušila s přemítání, což netrvalo déle než několik vteřin: „To byl moc hezkej film. Taky se ti tak líbíl?“ „No jo.“ Povídám, ale nejvíc se mi líbilo, že se od té chvíle už navždy koukám očima úspěšného spisovatele. No není vám to zvláštní pocit dočíst uprostřed textu?
*Když jsem jezdíval každý pátek k večeru z města, kde jsem studoval, domů, kde jsem bydlel, v motoráčku, kterým jsem jezdil, nad dveřmi byla cedulka s nápisem 54 míst k sedění. Připadalo mi to špatně a konzultoval jsem to se svou učitelkou českého jazyka. Myslel jsem, že by tam mělo stát 54 míst k sezení. Paní učitelka mě ujistila, že oba tvary jsou pravopisně správné. Přijal jsem její vysvětlení, ale vnitřně jsem nedokázal souhlasit. Slovo sedění mi prostě připadalo kakofonické a nehodící se do úst ani na cedulky. No řekněte sami! Sloveso sedět nicméně obsahuje písmeno D, ale přece se nenechám usadit takovým chabým argumentem, že?
Léta plynula a má zaujatost vůči sedění povolila. Říkám si, ať si říká kdo chce, co chce, hlavně ať za to nesedíme.** Dokonce se mi pak jednou stalo, že jsem jel vlakem a na cedulce nad dveřmi stálo 54 míst k sezení. Když jsem tedy psal, že se lidé zvedali ze svých vyseděných důlků, použil jsem nejprve slova vysezených, ale vzápětí jsem si vzpomněl na cedulku. Opravil jsem to tedy a rozhodl se napsat tuto poznámku.
Máme taky slovesa vsadit se a sázet, která na první pohled se slovesem sedět moc nesouvisí, ale jsou vám to případy jako například: „Bylo tam několik sloupů vsazených…“ kde bychom mohli polemizovat, jestli je tvar slovesa vsadit v tomto kontextu významově blíže slovesu usadit a potažmo tedy sedět, jako že tam prostě ty sloupy sedí, nebo spíše slovesu zasadit a tedy také sázet, jako květiny, které jsou zasazené v zemi. Češtinářský dobrodruh by dokonce mohl vyrazit na trh s hypotézou, že se sloupy spolu vsadili.
Netřeba brát tuto úvahu moc vážně, ale zamyšlení neuškodí. Každé slovo dává smysl ve svém kontextu, do té doby to jsou jen písmena napsána v určitém pořadí. Dávat si pozor na to, co říkáme ve skutečnosti znamená pečlivě vybírat kontext, do kterého zabudujeme každé slovo. Slova mají obrovskou moc, ale moc slov je projevena teprve kontextem, díky kterému můžete ovládat masy nebo taky jít sedět. Určitě stojí za to se naučit mluvit. A když už jsme u komunikace, tak nesmíme opomenout, že to co vychází z našich úst je jen malou součástí. Výraz obličeje, pohyby rukou, postoj, tón hlasu, to všechno je součástí komunikace a protože míváme problém s ovládnutím všech komunikačních prvků, dochází někdy k nedorozuměním. No, spíš furt než někdy. Nejen že míváme problém s ovládnutím používání, ale také s korektní interpretací. Možná by bylo lepší využívat telepatie tak, ale jistě budete souhlasit, že takhle je to mnohem větší bžunda.
**Malá poznámka k tomu, ať za to nesedíme. V naší rodině máme takový zvláštní přístup k životu. Většinou děláme něco co se nesmí, ale vždy překrucujeme, aby to znělo, jako že vlastně děláme dobrý skutek. Takže když můj prapradědeček chodil pytlačit na panský, vlastně tím pomáhal regulovat stavy srnčího v oboře. Výsledek jeho přístupu nebylo, že by se mu to trpělo, ale když na něj přišli a ptali se, kde má tu flintu, prapradědeček neměl zdrcující pocit viny za to, co dělá, a tak klidně prohlásil, že mu visí v pokoji a ukazoval do ložnice na starou flintu, která by se pravděpodobně rozpadla jen při pokusu ji sundat, přičemž ta, se kterou reguloval stavy zvěře vysela celou válku v lese. Prapradědeček chodil střílet se svým dobrým přítelem, jehož flinta také visela v lese. O tom věděl jeho syn, tedy můj pradědeček, se svým bratrem.
Když se válka chýlila ke konci a Němci ujížděli a celá kolona jela po silnici klikatící se podél lesa, ne zrovna shodou okolností číhali můj pradědeček se svým bratrem za stromy a v rukou flinty. Jako každá německá kolona i tahle měla svou spojku na motorce a lesem se ozval výstřel, když německá spojka padla kvůli touze po motocyklu. Motorka zmizela v roští a koloně chvíli trvalo, než zjistili, že jim chybí spojka. Ovšem přednasratý kvůli spojencům je to dopálilo a vrátili se do městečka, kde můj prapradědeček s rodinou bydleli, aby vyšetřili tento zločin.
Starosta nevěděl, která bije, a Němci vyhrožovali, že vystřílejí celou obec. To leckterému ztuhnul úsměv a pan farář volal do Plzně, co že mají v městečku za poprask. Nasupené Germány vytáčelo, že nikdo neví o čem je řeč, když všichni v obci koukali na zastřeleného vojáka jako na ohromnou záhadu.
Za pět minut dvanáct se ozval příjemný zvuk amerického motoru a na náměstíčko před radnici přifrčel džíp z Plzně. Navzdory jazykovým barierám se seržantovi z USA podařilo celou německou kolonu odvléct a všichni mohli jít konečně do hospody, kde se celá událost propírala ještě několik týdnů. Mnoho nezbývalo k tomu, aby celá ves lehla a já bych dnes nebyl a nemohl bych se stát úspěšným spisovatelem. Ale vše dobře dopadlo a hlavně pradědeček s bratrem měli motorku.
***Use a dictionary for the translation.